Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3037/11 #1Usnesení ÚS ze dne 25.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Předběžné opatření
právní úkon/odporovatelný
směnečné rukojmí
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3037.11.1
Datum podání11.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb., § 31

40/1964 Sb., § 42a

99/1963 Sb., § 75c odst.1 písm.a, § 157 odst.2, § 102, § 77 odst.2, § 75c odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3037/11 ze dne 25. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EMITA INVESTMENTS CZ, a.s., se sídlem v Praze, Jana Masaryka 50/331, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2011, č. j. 2 Cmo 218/2011-24, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, č. j. 2 Nc 1049/2011-10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.

Soud prvního stupně shora uvedeným usnesením zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, doručený dne 9. 6. 2011, kterým se stěžovatelka domáhala, aby soud žalovanému J. O. (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi), zakázal "zcizovat, prodávat, darovat, vkládat, převádět, směňovat či jakkoli jinak nakládat, jakož i zřizovat práva třetím osobám či jinak zatěžovat byt č. 4135/13 ve 3. nadzemním podlaží budovy č. p. 4138 v B., v katastrálním území Ž., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Brno - město na listu vlastnictví č. XXXX".

Odvolací soud shodně shledal, že předpoklady nařízení předběžného opatření splněny nebyly, a usnesení jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Oproti soudu prvního stupně sice dovodil, že návrh je nutno kvalifikovat podle ustanovení § 102 o. s. ř., jako návrh na nařízení předběžného opatření po zahájení řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 211/2011 o vydání směnečného platebního rozkazu, a neztotožnil se ani s jeho úsudkem, že stěžovatelka nabytí tamní směnky indosací nedoložila, shodl se s ním však v rozhodném závěru, že stěžovatelka svůj návrh neodůvodnila relevantně, jestliže se soustředila jen k "nekonkrétnímu a ničím nepodloženému" tvrzení, že vedlejší účastník se již v minulosti vůči ní dopustil "protiprávního jednání", resp. "o ničem nevypovídajícímu" trestnímu oznámení, které podala vycházejíc z "domněnky", že vedlejší účastník, jakožto jednatel společnosti A S spol. s r. o. (leasingového nájemce) předmět leasingu po "předčasném" ukončení leasingové smlouvy "prodal či převedl na jinou osobu". Odvolací soud stěžovatelce posléze vytkl, že se v návrhu "vůbec nevyjadřuje" k "případné nedobytnosti pohledávky" vůči hlavnímu dlužníkovi, tj. společnosti VIVA leasing, a. s.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy hodnocení důvodnosti obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí nepřípustně zúžily na otázku chování žalovaného vedlejšího účastníka a podcenily další okolnosti, zejména "enormní výši dluhu" a její "zřetelný nepoměr" k hodnotě postižitelného majetku; vedlejší účastník byl v době řízení před obecnými soudy vlastníkem nemovitosti zatížené zástavním právem a další nemovitosti v rozsahu ideální jedné poloviny. Stěžovatelka poukazuje na usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 1 Nc 55/2001, dle kterého výjimečnost vydání předběžného opatření z důvodu obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, byť dosud nebylo vydáno rozhodnutí, je dána i výší dlužné částky. Polemizuje též s názorem odvolacího soudu, že je namístě lišit mezi pozicí hlavního dlužníka a ručitele, a dovolává se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 3 Tdo 327/2003, podle kterého zajištěním zaplacení směnek institutem směnečného rukojemství za úvěrové smlouvy poskytnuté jiné osobě se směnečný rukojmí stává samostatným dlužníkem věřitele, a obdobně vyznívá i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. (Rc) Rv I 497/33, podle něhož "závazek směnečného rukojmího ač jest obsahově týž jako závazek hlavního dlužníka, jest závazkem samostatným, vyvěrajícím z vlastního právního důvodu a přistupujícím kumulativně k principálnímu závazku". Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy tím nedostály ústavněprávním požadavkům na předvídatelnost rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08), jakož i na jejich náležité odůvodnění (srov. nálezy téhož soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96).

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka sdělila, že vedlejší účastník vlastnické právo k předmětné nemovitosti převedl darovací smlouvou ze dne 27. 6. 2011 na svého syna M. O.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření [§ 75c odst. 1 písm. a) a § 102 o. s. ř.], nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.

Deficit spravedlivého procesu, jejž stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal zřetelně najevo, že v rámci rozhodování o nařízení předběžného opatření "musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§ 77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§ 77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.

Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků, respektive - jako tomu bylo v případě nyní projednávané věci - obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen [§ 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 637/05).

Nařízení předběžného opatření pro obavu, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí, které dosud nebylo vydáno, je sice možné, ale představuje zcela výjimečný postup, odůvodněný mimořádnými okolnostmi případu. Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je zde kromě prokázání skutečností, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen, také to, aby bylo alespoň osvědčeno, že navrhovatel má tvrzenou pohledávku nebo jiný nárok a že dosud nic nebrání tomu, aby mu jeho nárok mohl být soudním rozhodnutím přiznán (viz. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. a kolektiv: Občanský soudní řád - Komentář, I. díl, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 437).

Není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich vycházely.

Stěžovatelka exekučním titulem v časovém režimu vymezeném v § 75c odst. 4 o. s. ř. nedisponovala, v důsledku čehož nařízení předběžného opatření lze tedy odůvodnit jen "mimořádnými okolnostmi". Vzhledem k "výjimečné" povaze rozhodnutí, odvíjejícího se z takového procesního rámce, je logicky namístě uplatnění restriktivního výkladu podmínek pro jeho vydání.

Podmínka pro nařízení předběžného opatření, jež spočívá v průkazu "obavy" (že by jinak byl výkon budoucího rozhodnutí ohrožen), je situována na výkladu (a aplikaci v daném případě) relativně neurčitého pojmu, což z povahy věci vytváří pro rozhodující soud adekvátně široký prostor uvážení. To současně implikuje i zúžení prostoru pro hodnocení jeho rozhodnutí z pozic věcné správnosti, a tím spíše pak z hledisek "správnosti" ústavněprávní; zde je pak významný již jen zjevný interpretační, resp. aplikační exces ve smyslu logického omylu, frapantního pominutí okolností objektivně rozhodných či naopak založení přijatého řešení na okolnostech nevýznamných či zjevně nedoložených, což vše je důsledek toho, že existence klíčové "obavy" může být zjištěna vždy jen "přibližně".

Podmínky takového "excesu" jakožto důvodu k zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Obecné soudy závěr, že důvod k nařízení předběžného opatření adekvátně odůvodnily a přijatá kritéria pro úsudek, že důvod k rozhodné "obavě" zde není, nejsou prima facie neracionální; okolnost, že s nimi lze polemizovat, rozhodná není, a totéž platí i tehdy, jestliže se to, čemu mělo být předběžným opatřením zabráněno, posléze reálně uskutečnilo. Byť nelze přehlížet specifika pozice směnečného ručitele, stěžovatelka se nevyjadřuje k otázce bonity společnosti A S spol. s r. o. coby výstavci směnky, a nedokládá, že její oprávněné majetkové zájmy mohly být uvažovaným majetkovým převodem zásadně ohroženy.

Okolnost, již uvedla stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti, že vedlejší účastník předmět návrhu na nařízení předběžného opatření v průběhu tohoto řízení převedl na třetí osobu, je rozhodné především potud, že efektivitu jí požadovaného rozhodnutí, aby Ústavní soud předchozí zamítavá rozhodnutí odstranil, činí očividně nulovou. Uvažovat lze již jen o jiných právních institutech (srov. kupř. institut odporovatelnosti obsažený v § 42a obč. zák.).

Vyjadřovat se k usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 1 Nc 55/2001, na které poukazovala stěžovatelka, již nemá věcný smysl, a to bez ohledu na to, že samo o sobě kritéria ústavněprávního přezkumu samozřejmě nepředstavuje.

Pak je přiléhavý i úsudek, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nestojí v kolizi s nosnými důvody nálezů Ústavního soudu, na které stěžovatelka poukazuje.

Je tedy namístě uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru