Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3036/12 #1Nález ÚS ze dne 24.04.2013K doručování soudních rozhodnutí do datové schránky státu jako účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelMINISTERSTVO - obrany
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné opravné prostředky
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na... více
Věcný rejstříkOdvolání
opravný prostředek - řádný
Doručování
Stát
Datové schránky
Rozhodnutí
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 67/69 SbNU 227
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.3036.12.1
Datum vyhlášení15.05.2013
Datum podání08.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

300/2008 Sb., § 17 odst.3, § 18, § 17 odst.4, § 8 odst.6

99/1963 Sb., § 45 odst.2, § 47 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Doručuje-li obecný soud písemnost (rozhodnutí) státu jakožto účastníkovi řízení prostřednictvím veřejné datové sítě do jeho datové schránky, pak okamžik doručení této písemnosti se stanoví postupem podle § 17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Zásada, že podání vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky tohoto orgánu, se v takovém případě neuplatní.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky České republiky – Ministerstva obrany zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. dubna 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2012 č. j. 47 Co 135/2012-79, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Narativní část

Usnesením okresního soudu bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku téhož soudu s odůvodněním, že stěžovatelce byl uvedený rozsudek doručen do datové schránky dne 2. 4. 2012 v 18:04, a tak poslední den patnáctidenní lhůty k podání odvolání připadl na 17. 4. 2012; stěžovatelka však své odvolání podala prostřednictvím pošty až dne 18. 4. 2012. Krajský soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Uvedl, že předmětný rozsudek byl stěžovatelce jako orgánu veřejné moci dodán do datové schránky dne 2. 4. 2012v 18:04, přičemž pověřená osoba se do datové schránky přihlásila až následující den ráno – tj. 3. 4. 2012. S poukazem na § 45 odst. 2, § 47 odst. 1 o. s. ř. a § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., jakož i na výklad § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. obsažený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010 č. j. 9 Afs 28/2010-79, podle kterého je podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci, dospěl krajský soud k závěru, že na stěžovatelku je třeba pohlížet tak, že byť je účastníkem daného soudního řízení, vystupuje jako orgán veřejné moci, pro který platí, že dokumenty od třetích osob i jiných orgánů veřejné moci jsou prostřednictvím datové zprávy doručeny okamžikem dodání do datové schránky, a nikoliv přihlášením oprávněné osoby.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že krajský soud ve svém rozhodnutí řešil otázku, kdy počíná běžet stěžovatelce – tj. státu jakožto účastníkovi řízení – lhůta pro podání opravného prostředku, avšak uplatnil argumenty z citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, které se týkaly řešení otázky jiné, tedy konce lhůty pro podání opravného prostředku k soudu, bylo-li toto podání učiněno orgánem veřejné moci prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Argumentuje-li krajský soud tím, že pro orgán veřejné moci jako účastníka řízení mají platit přísnější pravidla než pro jiné účastníky řízení, a proto je jeho povinností zajistit přijímání datových zpráv v jednom režimu – ať už jsou doručovány fyzickými a právnickými osobami nebo jiným orgánem veřejné moci – tuto svou úvahu o nutnosti jednotného režimu argumentačně ničím nepodepírá. Ústavní soud dále uvedl, že odhlédne-li od toho, že stěžovatelka se v souzené věci vůbec v postavení orgánu veřejné moci nenalézala, ale vystupovala jako právnická osoba ve smyslu § 21 občanského zákoníku, pak stěžejní myšlenka, na níž je citované usnesení Nejvyššího správního soudu založeno, tedy že s ohledem na právní jistotu účastníků řízení nelze připustit „relativizaci lhůt“ stanovených občanským soudním řádem (zde pro podání opravného prostředku), své uplatnění v nyní posuzované situaci zjevně nenajde, neboť to, kdy (a zda vůbec) se orgán veřejné moci coby účastník řízení přihlásí do datové schránky, na právní postavení jiných účastníků řízení dopad ve výše uvedeném smyslu nemá.

Ústavní soud shrnul, že z napadeného usnesení neplynou důvody, pro které by na stěžovatelku měly být kladeny jiné, přísnější nároky než na ostatní účastníky řízení, a které by tak vylučovaly v úvahu připadající aplikaci § 17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb. Ústavní soud konstatoval, že doručuje-li obecný soud písemnost (rozhodnutí) státu jakožto účastníkovi řízení prostřednictvím veřejné datové sítě do jeho datové schránky, pak okamžik doručení této písemnosti se stanoví postupem podle § 17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Zásada, že podání vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky tohoto orgánu, se v tomto případě neuplatní.

Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil, neboť jeho postupem došlo nejen k porušení stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i čl. 37 odst. 1 Listiny, když krajský soud zákon č. 300/2008 Sb. interpretoval a aplikoval v rozporu s principem rovnosti účastníků soudního řízení.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3036/12 ze dne 24. 4. 2013

N 67/69 SbNU 227

K doručování soudních rozhodnutí do datové schránky státu jako účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. III. ÚS 3036/12 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, adresa pro doručování: Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, odbor pro právní zastupování, nám. Svobody 471, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2012 č. j. 47 Co 135/2012-79, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí stěžovatelčina odvolání pro opožděnost, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení.

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2012 č. j. 47 Co 135/2012-79 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností ze dne 7. 8. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že dle jejího názoru došlo k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak je patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze soudního spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 60 C 12/2012, který si Ústavní soud vyžádal, usnesením okresního soudu ze dne 19. 4. 2012 č. j. 60 C 12/2012-67 bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku téhož soudu ze dne 21. 3. 2012 č. j. 60 C 12/2012-54, a to s odůvodněním, že stěžovatelce coby žalobkyni byl uvedený rozsudek doručen dne 2. 4. 2012 do datové schránky, a tak poslední den patnáctidenní lhůty k podání odvolání připadl na den 17. 4. 2012, stěžovatelka však své odvolání podala prostřednictvím pošty až dne 18. 4. 2012.

3. Proti tomu brojila stěžovatelka odvoláním, avšak Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") usnesení soudu prvního stupně v záhlaví označeným usnesením jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel z toho, že citovaný rozsudek byl stěžovatelce jako orgánu veřejné moci dodán do datové schránky dne 2. 4. 2012 v 18:04:17 hod., dne 3. 4. 2012 v 6:28:11 hod. se do datové schránky přihlásila pověřená osoba s právem přístupu ke správě ve smyslu § 8 odst. 6 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, načež s poukazem na ustanovení § 45 odst. 2 a § 47 odst. 1 občanského soudního řádu a § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., jakož i na výklad posledně uvedeného ustanovení obsažený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010 č. j. 9 Afs 28/2010-79, podle kterého je podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci, dospěl krajský soud k závěru, že na stěžovatelku je třeba pohlížet tak, že byť je účastníkem daného soudního řízení, vystupuje jako orgán veřejné moci, pro který platí, že dokumenty od třetích osob i jiných orgánů veřejné moci jsou prostřednictvím datové zprávy doručeny okamžikem dodání do datové schránky, a nikoliv přihlášením oprávněné osoby. Tento svůj závěr odůvodnil krajský soud argumenty Nejvyššího správního soudu, tedy že orgán veřejné moci musí zajistit přijetí datové zprávy bez ohledu na pracovní dobu pověřených osob (§ 8 odst. 6 zákona č. 300/2008 Sb.) a že i když pro orgán veřejné moci jako účastníka soudního řízení platí přísnější pravidlo než pro ostatní účastníky řízení, je třeba vycházet ze samotného postavení státního orgánu jako úřadu, který musí přijímat datové zprávy v jednom režimu, ať už jsou doručovány fyzickými a právnickými osobami nebo jiným orgánem veřejné moci. Dále krajský soud poukázal na to, že stěžovatelce bylo podle § 2 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách, doručeno potvrzení obsahující mimo jiné i datum a čas, kdy byla datová zpráva doručena, a to s údajem 2. 4. 2012 18:04:17 hod., a informaci o doručení téhož dne obsahuje i doručenka založená ve spise okresního soudu. Následně krajský soud uzavřel, že vzhledem k této skutečnosti neměla stěžovatelka otálet s podáním odvolání na poslední den stanovené lhůty, a současně jí vytknul, že odvolání nepodala formou datové zprávy.

II.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětný rozsudek okresního soudu jí byl dodán do datové schránky dne 2. 4. 2012 v 18:04:17 hod., k jeho doručení však došlo ve smyslu ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. dne 3. 4. 2012 v 6:28:11 hod. a odvolání podala v poslední den zákonné lhůty, tj. 18. 4. 2012, přičemž právní názor odvolacího soudu shledává rozporným s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Upozorňuje, že citované usnesení č. j. 9 Afs 28/2010-79 řeší případ, kdy je doručováno podání do datové schránky orgánu veřejné moci ve smyslu § 18 zákona č. 300/2008 Sb., a že v uvedené věci sice vystupoval Krajský úřad Zlínského kraje jako odvolací správní orgán, avšak v řízení před Nejvyšším správním soudem byl v postavení účastníka řízení, tedy ve stejném procesním postavení, jako je ona ve vztahu ke krajskému soudu. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud posuzoval rozhodný den pro počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti, přičemž rozlišoval mezi datem dodání kasační stížností napadeného rozsudku do datové schránky Krajského úřadu Zlínského kraje (9. 2. 2010) a datem jeho doručení (10. 2. 2012) ve smyslu § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. tomto účastníkovi. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně argumentovala doručenkou elektronického podání ze systému datových schránek, na níž je vyznačeno, že rozsudek okresního soudu byl doručen dne 3. 4. 2012, krajský soud však tuto její argumentaci zcela pominul a na základě nesprávné interpretace a aplikace usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 28/2010-79 usoudil, že pro orgány veřejné moci v postavení účastníka soudního řízení platí při doručování od soudu do datových schránek přísnější pravidla než pro ostatní účastníky soudního řízení. Podle stěžovatelky tak krajský soud v podstatě uzavřel, že státu jakožto účastníku řízení hájícímu své oprávněné zájmy má být k tíži, že v jiných oblastech své činnosti vykonává působnost v oblasti veřejné moci, ovšem taková konstrukce nemá oporu v platné právní úpravě ani v judikatuře, navíc tím dochází k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Výklad a použití příslušných předpisů obecného práva stěžovatelka hodnotí jako rozporné se zákonem a současně jako protiústavní, neboť nepřípustně zasahují a postihují její základní práva a svobody; krajský soud svým postupem uplatnil soudní moc nad rámec a meze, které zákon stanoví, a tím, že jí odňal možnost domoci se práva z daného obligačního vztahu, došlo k odepření spravedlnosti, resp. k porušení jejího práva na soudní ochranu.

III.

5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka řízení - FAST střechy, s. r. o., k ústavní stížnosti. Krajský soud se však nijak nevyjádřil a uvedená obchodní společnost se svého postavení vedlejšího účastníka (omisivně) vzdala.

IV.

6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Poté, co dospěl ke kladnému závěru, přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny:

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy:

Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Ustanovení čl. 95 Ústavy:

(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

(2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

7. Jak již bylo výše zmíněno, krajský soud své závěry odůvodnil argumenty, jež použil Nejvyšší správní soud ve svém usnesení č. j. 9 Afs 28/2010-79. Ústavní soud pokládá za potřebné připomenout, že v dané věci soud řešil otázku včasnosti podání kasační stížnosti. Nejprve se zabýval otázkou, kdy byl kasační stížností napadený rozsudek doručen Krajskému úřadu Zlínského kraje coby účastníkovi daného soudního řízení (a současně správnímu orgánu, jehož rozhodnutí bylo ve správním soudnictví napadeno). Z citovaného usnesení lze vyvodit, že Nejvyšší správní soud nepokládal za datum doručení napadeného rozsudku datum jeho dodání do datové schránky Krajského úřadu Zlínského kraje, neboť obě data rozlišoval, přičemž poukazoval na ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., dle kterého je dokument doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. V závěru citovaného usnesení pak Nejvyšší správní soud upozornil, že je-li orgán veřejné moci jedním z účastníků řízení, musí být v souladu se zásadou rovnosti účastníků soudního řízení v rovném postavení s ostatními účastníky, neboť nelze připustit, aby při posuzování zachování lhůty platila pro účastníky odlišná pravidla, a uzavřel, že činí-li orgán veřejné moci prostřednictvím datové schránky úkony vůči soudu jako účastník řízení, musí být jeho úkony posuzovány podle stejných pravidel jako u ostatních účastníků. Nutno však poznamenat, že Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, proč Nejvyšší správní soud tyto své závěry staví do kontrastu s gramatickým výkladem § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. (k tomu viz níže).

8. Dále pak Nejvyšší správnísoud posuzoval otázku, jaký okamžik je rozhodný pro posouzení včasnosti podání kasační stížnosti uvedeným účastníkem řízení, je-li tato doručována prostřednictvím datových schránek, přičemž dospěl k závěru, že není rozhodný ani prvotní okamžik odeslání datové zprávy ani okamžik, kdy se do datové schránky soudu přihlásí oprávněná či pověřená osoba, nýbrž okamžik jejího dodání soudu. K tomu je možno dodat, že tento právní názor Nejvyššího správního soudu byl akceptován i Ústavním soudem [viz nález ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3518/11 (N 7/64 SbNU 69)]. Důvodem, proč nelze aplikovat ustanovení § 17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb., byla dle Nejvyššího správního soudu ta skutečnost, že orgán veřejné moci nemůže svým vlastním postupem - přihlášením, eventuálně nepřihlášením se do své datové schránky určovat okamžik, kdy mu bude podání účastníka řízení předáno, neboť by takový postup vedl k nejistotě účastníků, do kdy musí své podání do datové schránky soudu dodat, aby tak učinili včas.

9. V souzené věci řešil krajskýsoud otázku, kdy počíná běžet účastníkovi řízení lhůta pro podání opravného prostředku, uplatnil však argumenty Nejvyššího správního soudu, které se týkají řešení otázky druhé, tedy konce lhůty pro podání opravného prostředku k soudu, bylo-li toto učiněno prostřednictví datové schránky. Z uvedeného je patrno, že stěžovatelka se - na rozdíl od krajského soudu - dovolává citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu případně. Argumentuje-li krajský soud dále tím, že pro orgán veřejné moci jako účastníka řízení mají platit přísnější pravidla než pro jiné účastníky řízení, a proto je jeho povinností zajistit přijímání datových zpráv v jednom režimu, ať už jsou doručovány fyzickými a právnickými osobami, nebo jiným orgánem veřejné moci, tuto svou úvahu o nutnosti jednotného režimu argumentačně ničím nepodepírá. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že stěžovatelka se v souzené věci vůbec v postavení orgánu veřejné moci nenalézala, ale vystupovala "jen" jako právnická osoba (viz § 21 občanského zákoníku), pak stěžejní myšlenka, na níž je shora označené usnesení Nejvyššího správního soudu založeno, tedy že s ohledem na právní jistotu účastníků řízení nelze připustit "relativizaci lhůt" stanovených soudním řádem (zde pro podání opravného prostředku), své uplatnění v nyní posuzované situaci zjevně nenajde, neboť to, kdy (a zda vůbec) se orgán veřejné moci coby účastník řízení přihlásí do datové schránky, na právní postavení jiných účastníků řízení dopad ve výše uvedeném smyslu nemá (a případná nečinnost jde pouze k jeho tíži). S ohledem na to je možno shrnout, že z napadeného usnesení neplynou důvody, pro které by na stěžovatelku měly být kladeny jiné, přísnější nároky než na ostatní účastníky řízení, a které by tak vylučovaly v úvahu připadající aplikaci § 17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb., a dodat, že ani Ústavnímu soudu není prima facie zřejmý žádný důvod, proč by uvedená ustanovení musela být vykládána v protikladu s tím, co z nich lze vyvodit především gramatickým výkladem.

10. Ústavnísoud se rovněž musí ztotožnit se stěžovatelkou, jde-li o její ústavněprávní argumentaci. Postupem krajského soudu došlo nejen k porušení citovaných zákonných ustanovení, ale také stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí bylo zabráněno v tom, aby se stanoveným postupem mohla domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu, konkrétně pak, aby byl její opravný prostředek řádně projednán a bylo o něm rozhodnuto [obdobně např. nálezy ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 578/06 (N 49/44 SbNU 629), ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2492/08 (N 132/62 SbNU 79), ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3518/11 (viz výše)]. Krajský soud dále interpretoval a aplikoval tzv. podústavní právo, zejména zákon č. 300/2008 Sb., v rozporu s principem rovnosti účastníků soudního řízení, čímž porušil čl. 37 odst. 3 Listiny.

11. Ústavnímusoudu tak nezbylo než konstatovat, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, ústavní stížnosti vyhovět a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení zrušit. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru