Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3034/16 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Zubří
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
nemovitost
platební výměr
Daň
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3034.16.1
Datum podání09.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 77

357/1992 Sb., § 9 odst.1

40/1964 Sb., § 119


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3034/16 ze dne 10. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Zubří, sídlem U Domoviny 234, Zubří, zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem, sídlem Náměstí 71/11, Valašské Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. července 2016 č. j. 8 Afs 32/2016-31 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2016 č. j. 22 Af 112/2012-80, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm vyměřil stěžovateli platebním výměrem ze dne 9. 8. 2010 daň z převodu nemovitostí ve výši 602 760 Kč. Předmětem zdanění byl úplatný převod plynárenského zařízení, které bylo vybudováno v rámci projektu "Plynofikace města Zubří" a bylo převedeno kupní smlouvou ze dne 5. 12. 2008 uzavřenou mezi stěžovatelem jako prodávajícím a společností SMP Net s. r. o. jako kupujícím. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání.

3. Finanční ředitelství v Brně toto odvolání zamítlo a platební výměr potvrdilo. Ve věci původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které však bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 27. 6. 2014 č. j. 22 Af 112/2012-58. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost.

5. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 16. 12. 2015 č. j. 8 Afs 131/2014-31 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětné plynárenské zařízení, tj. plynovod a s ním spojené a souběžně vybudované plynovodní přípojky, je třeba považovat za věc nemovitou, která je podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, předmětem daně z převodu nemovitostí.

6. Krajský soud následně podanou žalobu zamítl napadeným rozsudkem ze dne 9. 2. 2016 č. j. 22 Af 112/2012-80, přičemž v rozsudku citoval podstatné části zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Na převáděné plynárenské zařízení je třeba nahlížet jako na věc jedinou, a to nemovitou, která je předmětem daně z převodu nemovitostí. Veškeré žalobní body byly právními názory Nejvyššího správního soudu vyvráceny, a proto krajský soud - vázán těmito právními názory - zamítl žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního.

7. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud tuto kasační stížnost dle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jako nepřípustnou odmítl, neboť krajský soud se v napadeném rozsudku řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu, který Nejvyšší správní soud vyjádřil v předchozím kasačním rozsudku v téže věci ze dne 16. 12. 2015 č. j. 8 Afs 131/2014-31.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel namítá, že správní orgány, jakož posléze i soudy, provedly extenzivní výklad pojmu nemovitost, který je však nepřípustný, a to nejen z hlediska předpisů občanskoprávních, ale i veřejnoprávních. Konkrétně byly porušeny předpisy daňové, což v konečném důsledku vede k porušení ústavně zakotveného principu, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 11 odst. 5 Listiny, přičemž předmět zdanění nemůže být rozšiřován extenzivním výkladem, resp. nejasnost právní úpravy v tomto směru nemůže jít k tíži daňového subjektu. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ústavně konformním způsobem (viz např. nález ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95). Stěžovatel dále připomíná, že ustanovení § 119 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, je konstruováno tak, že aby věc mohla být považována za nemovitou, je třeba, aby byly současně naplněny všechny její znaky, a není-li tomu tak, je věcí movitou. Stěžovatel uzavírá, že jak postup správních orgánů, tak postup soudů byl přepjatě formalistický, přičemž zjevná nespravedlnost byla pouze sofistikovaně odůvodněna (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03, N 120/41 SbNU 499). Stěžovatel na podporu svého tvrzení dále dodává, že z důkazů provedených v daňovém řízení vyplývá, že plynovod nemůže být věcí nemovitou, jelikož absentuje pevný základ, který by vytvářel prostorovou konstrukci, jakož i konstrukční vrstva; věc je oddělitelná od země a je volně uložena v pískovém či obdobném loži. Stěžovatel taktéž namítá, že je nesprávný i právní názor, že převáděné plynárenské zařízení je jedinou věcí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené usnesení vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

10. Přípustnost ústavní stížnosti však nelze konstatovat ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu, jelikož Nejvyšší správní soud kasační stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, neboť krajský soud se v napadeném rozsudku řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu, který Nejvyšší správní soud vyjádřil v předchozím kasačním rozsudku v téže věci ze dne 16. 12. 2015 č. j. 8 Afs 131/2014-31. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu je tedy nutno posuzovat jako opožděnou ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3617/13 nebo ze dne 20. 12. 2016 sp. z. III. ÚS 1878/16). Nicméně i v případě, že by ústavní stížnost byla i v této části přípustná, nemohl by Ústavní soud dospět k jinému závěru, než o její neopodstatněnosti, a to s ohledem na níže uvedenou argumentaci.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti totiž vznáší meritorní námitky, kterými se zabýval krajský soud v napadeném rozhodnutí, vůči němuž je však ústavní stížnost podána opožděně (sub 10).

13. Spornou otázkou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda lze plynárenské zařízení považovat za věc movitou či nemovitou, od čehož se dále odvíjí, zda je taková věc předmětem zdanění daní z převodu nemovitostí. Úlohou Ústavního soudu však není tuto otázku zodpovědět a vypořádat se s věcnými argumenty, které stěžovatel předkládá (absence pevného základu, který by vytvářel prostorovou konstrukci, jakož i konstrukční vrstvy; oddělitelnost věci od země a její volné uložení v pískovém či obdobném loži), neboť jde o otázku, jejíž vyřešení náleží obecným soudům. Ústavní soud již několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých má nesprávná aplikace tzv. podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické či právnické osoby. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti tzv. podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73); nebo také nález sp. zn. I. ÚS 50/03]. Stěžovatel namítá právě přepjatý formalismus v postupu obecných soudů v návaznosti na obdobný předchozí postup správních orgánů. Z napadených rozhodnutí, jakož i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2015, kterým byl zrušen předchozí rozsudek krajského soudu a který poskytl argumentační oporu a závazný právní názor pro nyní projednávanou ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu a usnesení Nejvyššího správního soudu, vyplývá, že jakákoliv svévole při rozhodování či přepjatý formalismus při interpretaci právní povahy plynového zařízení zcela absentuje. Právě naopak lze konstatovat, že argumentace obsažená v napadených rozhodnutích je přesvědčivá, logická a nadto podložená i prejudikaturou, s jejímiž závěry koresponduje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 483/01, N 60/30 SbNU 107).

14. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nález sp. zn. I. ÚS 483/01 se vyjadřuje v tom smyslu, že spojení se zemí pevným základem je možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách. Nejvyšší správní soud, vycházeje přitom z této teze, se ve své argumentaci věnoval zejména způsobu spojení plynárenského zařízení se zemským povrchem a dospěl k závěru, že překonání záměrně zhutněného povrchu nad potrubím je činností obdobnou umělému oddělení kulturní památky od zemského povrchu za účelem jejího přesunu, čímž dochází k nepřirozené (invazivní) modifikaci zemského povrchu v okolí věci a teprve následkem takového postupu je mobilita uvolněné věci. Je proto třeba trvat na tom, aby oddělení věci od zemského povrchu bylo možné přirozeným způsobem, bez násilí překonávajícího dosavadní pevné spojení se zemským povrchem. S takto chápaným oddělením se posuzované plynárenské zařízení neslučuje. Vedle konstrukčního řešení plynovodu jsou pro oddělení podstatná též zjištění znalce o konkrétních betonových fixacích potrubí, např. v okolí vodoteče, či uzavíracích armatur, jak vyplývá z fotografické přílohy ke znaleckému posudku. Pokud i tato konstrukční řešení znemožňují oddělení věci od zemského povrchu bez poškození věci, nezbývá, než věc považovat za nemovitou, která je podle § 9 odst. 1 zákona České národní rady č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, předmětem daně z převodu nemovitostí. Tyto závěry, které Nejvyšší správní soud v dané věci dovodil, nelze nazvat nepřiměřenými či jakkoliv extrémními.

15. Pokud jde o otázku, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, na jejichž základě potom vyvodily právní povahu plynárenského zařízení jako věci nemovité, Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá. V projednávané věci však taková situace nenastala, jak ostatně vyplývá i z argumentace rozvedené v předešlých bodech.

16. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, rozsudku Nejvyššího správního soudu, o který se napadené usnesení opírá, který však nebyl ústavní stížností napaden, jakož i s rozsudkem krajského soudu, vůči němuž je však ústavní stížnost podána opožděně. Tato polemika však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů dotýkající se právní povahy plynovodu (zda jde o věc movitou či nemovitou), tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.

17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části napadající usnesení Nejvyššího správního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. V části napadající rozsudek krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru