Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3030/19 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Louny
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkObhájce
Dokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.3030.19.1
Datum podání18.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 36, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 345


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3030/19 ze dne 22. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. ve věznici Jiřice. P. O. BOX 8, Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem, sídlem Netřebice 66, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019 č. j. 3 Tdo 742/2019-727, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2019 č. j. 4 To 466/2018-573 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 15 T 32/2018-427, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává následující. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tohoto jednání se dopustil tím (zkráceně), že jako odsouzený vykonávající trest odnětí svobody ve věznici Nové Sedlo, poté co s ním byl dne 7. 11. 2016 projednán v kanceláři dozorce ubytovny kázeňský přestupek, při podání vysvětlení dne 9. 11. 2016 před pověřeným orgánem Vězeňské služby ČR uvedl, že jej při tomto projednání přestupku udeřil V. A. otevřenou dlaní pravé ruky do levé tváře a poté levou rukou sevřenou v pěst do pravé tváře, v úmyslu potrestat jej za nesouhlas s projednávaným přestupkem, a když byly v této věci Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále též "GIBS") dne 10. 11. 2016 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, v úředním záznamu o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") dne 22. 11. 2016 uvedl, že jej dozorce, jehož jméno nezná, ale jeho služební číslo uvedl v předchozím výslechu, udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do levé tváře a poté levou rukou sevřenou v pěst do pravé tváře, přičemž dne 3. 1. 2017 došlo ze strany GIBS k odložení věci, když byl učiněn závěr, že ke spáchání trestného činu nedošlo. Za toto jednání mu okresní soud uložil podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítá, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces takové intenzity, že se dovolává zásahu Ústavního soudu. Poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení se řádně nezabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu, po celou dobu řízení nebylo prokázáno, že bylo jeho úmyslem jakoukoli osobu křivě obvinit a poškodit v zaměstnání. Stěžovatel nabyl přesvědčení, že ze strany zaměstnanců Vězeňské služby ČR bylo proti němu postupováno neadekvátním způsobem a proto také událost nahlásil. Podání bylo následně orgány činnými v trestním řízení odloženo bez jakékoli opory v provedeném dokazování a vyhodnoceno jako spáchání trestného činu křivého obvinění. K tomu však stěžovatel namítá, že při určení viny měl být soudy zohledněn jeho zdravotní stav, a to diagnostikovaná smíšená porucha osobnosti, což mohlo mít vliv na vnímání jednání zaměstnanců. Dle přesvědčení stěžovatele bylo v trestním řízení porušeno jeho právo na obhajobu, kdy jako obviněný má právo být zastoupen obhájcem po celou dobu trestního řízení, ale 12 dnů po úmrtí obhájce žádného neměl. Nesouhlasí se závěry soudů, že tato vada mohla být zhojena při výslechu znalce. Dále stěžovatel uvedl přesvědčení, že soudy se neřídily zásadami pro ukládání trestů a uložily stěžovateli příliš přísný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, který je dle jeho názoru neúčelný a neadekvátní.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

7. K tomu je dále možné uvést, že pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádnému ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nesly znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Rovněž není pravda, že by jednání stěžovatele nebylo dostatečně prokázáno. V nyní projednávaném případě se okresní soud i krajský soud podrobně zabývaly všemi okolnostmi projednávaného případu, včetně podkladů, na základě kterých GIBS věc odložila, protože dospěla k závěru, že ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby nedošlo. V trestním řízení byly porovnávány výpovědi obviněného stěžovatele a pracovníků Vězeňské služby ČR, kteří byli přítomni projednání kázeňského přestupku dne 7. 11. 2016, dále byly provedeny důkazy kamerovými záznamy z věznice, lékařskými zprávami o ošetření obviněného stěžovatele atd. Stěžovatel byl podroben znaleckému zkoumání soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který dospěl k závěru, že trpí smíšenou poruchou osobnosti. Dále se soudy zabývaly rozpory ve výpovědích stěžovatele a jeho chováním po opuštění kanceláře dozorce, zhoršením zdravotního stavu a motivací založenou na problémovosti chování v rámci výkonu trestu. Z provedeného dokazování, jak jej stěžovatel při svém podání učiněném před orgány Vězeňské služby ČR a následně GIBS popisoval, jednoznačně vyplynulo, že k žádnému fyzickému násilí ze strany pracovníka Vězeňské služby ČR dne 7. 11. 2016 nedošlo. Současně stěžovateli muselo být jasné, že svým lživým tvrzením mohl poškodit V. A., v průběhu jehož výkonu služby mohlo k údajnému napadení dojít. V důsledku takového lživého obvinění byl V. A. ohrožen závažným následkem v podobě, byť dočasného, postavení mimo službu a s tím i spojenou ztrátou na výdělku.

9. Jestliže pak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kdy se v otázce zavinění obligatorně vyžaduje úmysl, vypořádal se s touto námitkou již krajský soud a následně i Nejvyšší soud. Nepostačuje pouhý argument, že stěžovatel při podání oznámení neměl v úmyslu křivě obvinit jakoukoli osobu a poškodit ji v zaměstnání, jen byl plně přesvědčen, že ze strany Vězeňské služby ČR bylo zakročeno neadekvátním způsobem, a proto to také nahlásil. Ústavní soud nepovažuje námitky stěžovatele, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu a porušení práva na obhajobu za důvodnou. V podrobnostech odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu (body 19-22).

10. Ústavní soud závěrem opakovaně zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů dle § 2 odst. 5, 6 trestního řádu Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

11. Na základě výše zmíněného lze proto uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

12. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2019

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru