Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3027/16 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazb... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/důvody
trestný čin/loupež
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3027.16.1
Datum podání08.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 265l odst.4, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3027/16 ze dne 4. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. V. T., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupený Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou, sídlem Chotovická 1788/10, Praha 8, proti výroku IV. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 3 Tdo 666/2016-40, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku IV. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 43 T 6/2014 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku městského soudu stěžovatel podal odvolání směřující do všech jeho výroků. Odvolání podala též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch stěžovatele, směřující do výroku o trestu.

4. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 2 To 114/2015 tak, že podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), obě odvolání zamítl.

5. Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením rozhodl, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu se výše specifikované usnesení vrchního soudu zrušuje, a to v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu, a dále se zrušuje jemu předcházející rozsudek městského soudu, a to ve výroku o trestu; podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok I.). Podle § 265l odst. 1 tr. řádu městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok II.). Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání stěžovatele odmítl (výrok III.). Podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl, že stěžovatel se bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu (výrok IV.).

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení Nejvyššího soudu ve výroku IV. z hledisek ústavního práva neobstojí, jestliže byl vzat do vazby bez předchozího osobního slyšení, a tedy možnosti se v řízení před soudem k důvodům vazby vyjádřit, přičemž tyto důvody postrádají dostatečný podklad.

7. Stěžovatel uvádí, že obviněného je nutno slyšet vždy, když se rozhoduje o jeho vzetí do vazby, tedy i postupem podle ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud rozhodoval po uplynutí více než devíti měsíců od posledního rozhodování o trvání předchozí vazby v rámci hlavního líčení konaného dne 29. 9. 2015.

8. Z napadeného usnesení je podle stěžovatele zřejmé, že odůvodnění vazby je zcela formální a užívající stereotypní formulace, z čehož lze vyvodit, že se Nejvyšší soud konkrétními skutečnostmi odůvodňujícími vazební stíhání dostatečně nezabýval, přičemž pochybil rovněž tím, že pouze odkázal na dříve konstatované důvody vazebního stíhání, aniž náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby nutné i nadále. Napadené rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti, nýbrž se pouze obecně konstatuje obava z toho, že by stěžovatel mohl uprchnout či se skrývat, aniž jsou rozvedeny konkrétní skutečnosti, na jejichž základě soud ke svému závěru dospěl.

9. Stěžovatel má za to, že jelikož inkriminovaná trestná činnost dosáhla pouze stádia přípravy, je v rámci zákonné trestní sazby ohrožen trestem odnětí svobody spíše při její dolní hranici, tj. okolo pěti let, což nelze podle judikatury Ústavního soudu pro účely vazby považovat za vysoký trest, který představuje až trest odnětí svobody v délce nejméně osmi let.

10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v době rozhodování Nejvyššího soudu se v rámci původního řízení nacházel ve vazbě a následném výkonu trestu odnětí svobody ode dne 23. 3. 2014, fakticky mu hrozí trest odnětí svobody v délce cca 2 - 2,5 let. Při posuzování možného rizika útěku nelze přehlížet stěžovatelovo chování ve výkonu vazby i trestu odnětí svobody, kdy mohl v dohledné době požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a tedy není založen relevantní důvod, pro který by měl uprchnout či se skrývat. Tyto zásadní změny dané plynutím času Nejvyšší soud podle stěžovatele zcela pominul.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).

14. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

15. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228; též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

16. V širších souvislostech konstatováno, zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].

17. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

18. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad tzv. podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).

19. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že Ústavní soud nálezy ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887) a ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14 (N 180/74 SbNU 569) konstatoval, že u rozhodování Nejvyššího soudu podle § 265l odst. 4 tr. řádu je třeba trvat na požadavku osobního slyšení obviněného soudem, pokud se rozhoduje o jeho vzetí do vazby.

20. Obdobně v nálezu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2198/09 Ústavní soud vyslovil, že pouhá "pravděpodobnost", že obviněný nebude s to přednést při výslechu další relevantní námitky, které by mohly zvrátit rozhodnutí státního zástupce o nutnosti dalšího trvání vazby, důvodem pro upuštění od jeho výslechu není.

21. Nicméně v posuzovaném případě je ve smyslu odlišnosti významné, že stěžovatel ani netvrdí, že bylo možné v rámci výslechu Nejvyšším soudem uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než měl příležitost učinit v písemném podání adresovaném uvedenému soudu. Stěžovatel neuvádí, že o osobní slyšení požádal. Nezpochybňuje ani konstatování Nejvyššího soudu, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce obdržel a svého práva podat vyjádření nevyužil.

22. Stěžovatel též nedoceňuje odlišnosti nyní projednávané věci oproti zmiňovaným nálezům sp. zn. I. ÚS 980/14 a sp. zn. I. ÚS 1123/14. Jejich skutkový a právní základ se odvíjel ze situace, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 7 Tdo 1159/2013-53 ohledně konkretizovaného dovolatele (stěžovatele ve věci sp. zn. I. ÚS 980/14) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni, za přiměřeného užití § 261 tr. řádu zrušil zmíněné rozsudky i ohledně spoluobviněného (stěžovatele ve věci sp. zn. I. ÚS 1123/14) a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů skutek nesprávně právně kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin, ačkoliv jednání popsané ve výroku o vině mělo znaky přípravného jednání.

23. Oproti tomu ve věci nyní projednávané Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, podanému v neprospěch stěžovatele a zahrnujícímu kritiku závěrů soudů stran naplnění podmínek moderačního ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

24. Nejvyšší soud vytknul soudům nižších stupňů, že se dostatečně nezabývaly typovou závažností zvlášť závažného zločinu loupeže, jenž je velmi závažnou trestnou činností směřující do osobní svobody a majetkové sféry poškozeného. Tyto soudy nezohlednily ani důvody, pro které nedošlo k dokonání zvlášť závažného zločinu loupeže a jednání stěžovatele zůstalo toliko ve stadiu přípravy, nezabývaly se řádně odůvodněním snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 5 tr. zákoníku ve vztahu k osobním poměrům stěžovatele, respektive ne zcela jasně poukázaly na větší časovou a věcnou vzdálenost přípravného jednání stěžovatele od samotné plánované realizace. V dané věci Nejvyšší soud neshledal, že by příprava zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nedosahovala takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin.

25. Za další východisko vlastního posouzení ústavní stížnosti považuje Ústavní soud zjištění, že stěžovatelovy výhrady vůči soudním rozhodnutím nebyly efektivní, přičemž stěžovatel v této své oponentuře v rámci ústavní stížnosti nepokračuje, respektive neuvádí relevantně, že se zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil.

26. Jak bylo předznačeno, výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) v situaci, kdy vazba trvá již delší dobu. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517; odst. 33), že riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Další trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu.

27. V řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (usnesení ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 3/03, usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1577/08).

28. Podle judikatury ESLP se z Úmluvy podává, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Wemhoff v. Německo, stížnost č. 2122/64, odst. 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. K porušení čl. 5 Úmluvy tak v těchto situacích může dojít například, porušil-li soudní orgán v odsuzujícím rozsudku závažným způsobem právo na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 24. 3. 2005 ve věci Stoichkov v. Bulharsko, stížnost č. 9808/02, odst. 58, či rozsudek ESLP ze dne 12. 2. 2013 ve věci Yefimenko v. Rusko, stížnost č. 152/04, odst. 102-104).

29. Řečené platí tím více, že v předmětné věci byl stěžovatel již pravomocně odsouzen, a to - jak bylo výše řečeno - pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku.

30. Odůvodnění výroku o vzetí stěžovatele do vazby na str. 15 usnesení Nejvyššího soudu se vyznačuje abstraktností a stručností, nicméně další relevantní údaje jsou obsaženy v jiných částech odůvodnění předmětného rozhodnutí. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatel byl iniciátorem a aktivním hybatelem inkriminovaného záměru. Pro účely loupežného přepadení si opatřil plynovou pistoli a dokonce na vyhlédnutém místě, kde mělo k loupežnému přepadení dojít, konkrétně a podrobně instruoval potenciální spolupachatele Ilicu Sirbobrana a osobu známou pod přízviskem Srbin o tom, jak má loupežné přepadení proběhnout. Šlo tedy o přípravné jednání vysoce sofistikované, přičemž postavení a úloha stěžovatele v něm byly naprosto zásadní. Jinak řečeno, stěžovatel úmyslně vytvářel podmínky pro spáchání zločinu, a to opatřováním prostředků a nástroje k jeho páchání, a rovněž vedením spolčení a naváděním k takovému zločinu (tedy naplnil více dílčích alternativ přípravy ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku), a tedy svým vlivem a aktivitou jednoznačně ovlivnil výslednou škodlivost celého děje, byť v něm v konečném důsledku, zcela bez působení stěžovatele, absentoval následek. Stěžovatel postupoval systematicky, kdy si opatřil prostředky ke spáchání trestného činu, a dále aktivně oslovoval další osoby s nabídkou účasti na loupežném přepadení, které poté podrobně instruoval, mimo jiné na místě, kde mělo k loupežnému přepadení dojít. Stěžovatel si tedy úmyslně vytvářel podmínky ke spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, kdy se toto jednání rozvinulo do takové míry, že bezprostředně směřovalo k pokusu i dokonání trestného činu.

31. Uvedené skutečnosti převažují nad stěžovatelem uváděnými kalkulacemi stran délky trestu odnětí svobody.

32. Zjištěné okolnosti představují zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soud shledal vazbu jako nezbytnou.

33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení (respektive jeho výrok IV.) bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Principy spravedlivého procesu nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

34. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

35. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru