Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3027/14 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3027.14.1
Datum podání15.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3027/14 ze dne 11. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OBCHODNÍ FIRMA KUČERA spol. s r. o., se sídlem Sedlčany, Šafaříkova 27, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, AK se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 1241/2014-316, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013 č. j. 20 Co 174/2013-228 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2012 č. j. 11 C 104/2011-190, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 12. 9. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2014 a doplněné podáním ze dne 22. 9. 2014 doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2014, se OBCHODNÍ FIRMA KUČERA spol. s r. o., se sídlem v Sedlčanech (dále též jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 1241/2014-316, případně též rozhodnutí obecných soudů tomuto rozhodnutí předcházející, vydaná v řízení o vyloučení nemovitosti z exekuce.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 15. 11. 2010 rozsudkem sp. zn. 6 To 79/2010 Vrchní soud v Praze mimo jiné uložil obviněným J. Ž. a P. K. povinnost uhradit poškozené (nyní stěžovatelce) částku 10 678 318 Kč, představující škodu způsobenou jí trestným činem. Tento trestní rozsudek sloužil jako exekuční titul pro následné exekuční řízení, v jehož rámci byla vydána rozhodnutí napadená nynější ústavní stížností.

Dne 26. 1. 2011 usnesením č. j. 23 EXE 135/2011-18 Okresní soud v Příbrami k návrhu oprávněné (nyní stěžovatelky) nařídil dle výše citovaného trestního rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010 exekuci na majetek povinných J. Ž. a P. K. pro pohledávku 10 678 318 Kč, a exekucí pověřil JUDr. Dalimila Miku, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen "soudní exekutor").

Dne 10. 5. 2011 exekučním příkazem č. j. 120 EX 509/11-48 soudní exekutor nařídil prodej specifikovaných nemovitostí v obci a k. ú. Dobříš ve vlastnictví I. Ž. (dále jen "žalobkyně"), bývalé manželky povinného J. Ž.

I. Ž. se excindanční žalobou proti žalované (nyní stěžovatelce) v řízení podle části třetí o. s. ř., ve spojení s exekučním řádem, domáhala vyloučení nemovitosti (bytové jednotky) z exekuce s tím, že nepatří do společného jmění manželů, ale do jejího výlučného vlastnictví.

Dne 30. 10. 2012 rozsudkem č. j. 11 C 104/2011-190 Okresní soud v Příbrami (dále jen "exekuční soud") - poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek č. j. 11 C 104/2011-75 byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 20 Co 441/2011-106 - vyloučil z exekuce specifikované nemovitosti v obci a k. ú. Dobříš ve vlastnictví žalobkyně (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Exekuční soud dospěl k závěru, že návrh na vyloučení nemovitostí z exekuce byl důvodný.

Dne 12. 6. 2013 rozsudkem č. j. 20 Co 174/2013-228, doplněným usnesením ze dne 30. 7. 2013 č. j. 20 Co 174/2013-237, Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek exekučního soudu ze dne 30. 10. 2012 č. j. 11 C 104/2011-190 potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud mimo jiné uvedl, že důkazy, jimiž žalobkyně vyvrátila právní domněnku o tom, že nemovitost by měla být součástí společného jmění manželů, nebyly žádným relevantním způsobem vyvráceny, a to ani z pohledu jejich posouzení ve vztahu k vymáhanému závazku vzniklému v důsledku trestné činnosti povinného, na které se žalobkyně nepodílela, ani o ní nevěděla.

Dne 18. 6. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 1241/2014-316 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2013 č. j. 20 Co 174/2013-228, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 20 Co 174/2013-237, odmítl (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30 734 Kč (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že žalovaná v dovolání přípustnost dovolání nevymezila, a z jeho obsahu bylo zřejmé, že nesouhlasila s hodnocením důkazů týkajících se nabytí finančních prostředků žalobkyní odvolacím soudem, a zpochybněním skutkového závěru namítala nesprávné právní posouzení věci. Nedostála tak požadavku, který na dovolání klade zákon; pro tuto vadu nešlo v dovolacím řízení pokračovat.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů "došlo k významnému porušení ústavně zaručených základních práv", porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků. Byla toho názoru, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry je extrémní rozpor, neboť "závěry vyslovené obecnými soudy nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu." Obecné soudy tak prý extrémním způsobem vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Žádný z provedených důkazů na důvodnost ani oprávněnost žaloby o vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce neukazoval, a v řízení nebylo dostatečně prokázáno, jakým způsobem příbuzní žalobkyně měli nabýt vysoké množství finančních prostředků. Stěžovatelka poukázala na čestné prohlášení obviněného J. Ž. z 3. 1. 2014 a dodatek k němu ze dne 10. 2. 2014, ve kterém potvrdil, že předmětné nemovitosti byly výnosem z jeho trestné činnosti. Nemovitosti jsou v současné době ve vlastnictví obhájce obviněného a právního zástupce žalobkyně. Stěžovatelka tvrdí, že vylučovací žalobě nemělo být vyhověno.

Stěžovatelka dále nesouhlasila s náhradově nákladovým výrokem II napadeného usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 6. 2014 a byla toho názoru, že výše náhrady nákladů dovolacího řízení je nepřiměřeně vysoká, neboť v tomto řízení bylo v porovnání s předcházejícími řízeními úkonů nejméně. Opakovaně a dosud marně žádala o vydání opravného usnesení.

Závěrem stěžovatelka uvedla, že v její věci "došlo k excesu, který nemá toliko povahu běžného porušení podústavního práva,... nýbrž toto vybočení má naopak charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku nerespektování pravidel upravujících řízení."

IV.

Dovolací soud ve svém vyjádření ze dne 29. 4. 2015 k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že pokud jde o výrok o nákladech dovolacího řízení, uložil žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobkyni 30 734 Kč. Návrhem ze dne 14. 7. 2014 stěžovatelka požádala o opravu usnesení ve výroku o těchto nákladech. Dovolací soud usnesením ze dne 2. září 2014 č. j. 30 Cdo 1241/2014-377 tento návrh zamítl. Uvedl, že nalézací soud stanovil výši odměny advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální výše odměny a zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 77/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jež byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (s účinností od 7. 5. 2013) zrušena. Odvolací soud za použití § 150 o. s. ř. pak nepřiznal žalobkyni vyšší náklady, než jaké by jí mohly být přiznány podle vyhl č. 484/2000 Sb. s odůvodněním, že odměna stanovená podle § 8 ve spojení s § 7 bodem 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je mnohonásobně vyšší, že je třeba respektovat, jaké měl účastník na počátku řízení legitimní očekávání ve vztahu k nákladům řízení a že žalobkyně nižší odměnu akceptovala. Dovolací soud vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno až po zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb., stanovil výši odměny již podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z těchto důvodů dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Stěžovatelka v replice na vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti uvedla, že se se stanoviskem dovolacího soudu neztotožňuje, i nadále trvá na plné oprávněnosti a důvodnosti podané ústavní stížnosti, a v podrobnostech odkázala na text ústavní stížnosti.

V.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

VI.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

K tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením její věci obecnými soudy, Ústavní soud připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž jeho povinností, vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani v ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Stěžovatelka namítala nesprávnou výši nákladů dovolacího řízení. K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z ústavní stížnosti, kromě pouhého tvrzení, že náhrada nákladů byla ve výroku II napadeného usnesení dovolacího soudu stanovena zřejmě příliš vysoko, žádné další skutečnosti svědčící o porušení základního práva na spravedlivý proces neplynou. Ústavní soud je toho názoru, že náhradově nákladový výrok napadeného usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 6. 2014 byl v souladu s požadavky spravedlivého procesu dostatečně odůvodněn. Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů žádný protiústavní exces. Proto i v této části byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru