Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3025/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
soud/odnětí/přikázání věci
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3025.14.1
Datum podání15.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 25, § 24


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3025/14 ze dne 29. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Malátka, zastoupeného JUDr. Vratislavem Klimentem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, (korespondenční adresa: Olomouc, Pavelčákova 20), proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2014 č. j. 1 Ntd 11/2014-332, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením rozhodl v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 3/2014, o určení místní příslušnosti soudu tak, že podle § 24 odst. 1 tr. řádu příslušným k projednání trestní věci stěžovatele a dalších obviněných (Michala Klösela, Miroslava Klösela, Martina Posládka, Martina Svobody, Václava Zlámala a Ing. Petra Čagana) pro trestnou činnost, vymezenou obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 10. 1. 2014 sp. zn. 6 KZV 33/2012, je Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (výrok I.). Dále rozhodl, že podle § 25 tr. řádu a contrario se trestní věc stěžovatele a týchž obviněných, vedená u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 3/2014 tomuto soudu neodnímá (výrok II.).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu Vrchní soud v Olomouci "odňal zákonného soudce, a to Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci". Dovozuje, že skutkový podklad pro posouzení místní příslušnosti se změnil vydáním rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 61 T 1/2014, týkajícího se specifikovaných obviněných (Rudolfa Fiana, Tomáše Křepely, Jiřího Vaculy, Martina Jirouta, Alexandra Jordána, Aleše Svobody, Martina Cekoty, Libora Vanderky, Viktora Koláčka a Roberta Sedlaříka), tj. bez věci stěžovatele a v předchozím odstavci jmenovaných obviněných, vyloučené usnesením téhož soudu ze dne 4. 2. 2014 do samostatného řízení vedeného pod sp. zn. 61 T 3/2014.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle § 25 tr. řádu může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně, přičemž o této delegaci věci rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.

Vrchní soud v Olomouci odmítl - na adekvátně odůvodněném základě - argumentaci Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ve prospěch aplikace citovaného ustanovení, jež poukazovala na ekonomické důsledky ("opětovného") spojení trestních věcí vedených pod sp. zn. 61 T 3/2014 a 61 T 1/2013, spočívající v údajném "výrazném prodloužení projednání a rozhodnutí ve věci samé" (což má vyplývat z neexistence "dostatečně velké jednací síně" pro "sedmnáct spoluobžalovaných" v budově soudu prvního stupně a nutností "vypsání veřejné soutěže týkající se nutných úprav jednací síně"), a jež současně upozorňovala na místa, kde nastaly následky stíhané trestné činnosti, jakož i bydliště svědků a obviněných, která spadají pod místní působnost Krajského soudu v Ostravě.

Stěžovatel proti tomu prezentuje konstrukcí vlastní (identifikující se s názorem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně), založenou na přesvědčení, že je zejména z hlediska principu procesní ekonomie "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být protiústavní, resp. proč by měl do probíhajícího trestního řízení zasáhnout Ústavní soud. Hodnocení podmínek pro postup podle § 25 tr. řádu zásadně (s výjimkou mimořádného excesu ve smyslu libovůle) před Ústavní soud nepatří, a o § 24 odst. 1 tr.řádu "ve skutečnosti" v dané věci nešlo.

Nedostatek důvodu k zásahu Ústavního soudu je tak evidentní.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru