Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3016/10 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3016.10.1
Datum podání21.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3016/10 ze dne 4. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. D. K., právně zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010 č. j. 5 To 76/2009-20.559, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1 Listiny.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl stěžovateli pravomocným rozsudkem podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel výslovně uvedl, že ač zatím nevyčerpal všechny opravné prostředky, je paralelní podání ústavní stížnosti a dovolání dle jeho názoru odůvodněno závažným zásahem do jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na osobní svobodu, k němuž v současnosti dochází výkonem trestu odnětí svobody, jenž byl stěžovatel nucen nastoupit. Stěžovatel vyjádřil obavu, že případný vyhovující nález Ústavního soudu, vydaný až poté, co ve věci rozhodne soud dovolací, by pro stěžovatele již neměl žádného faktického významu.

II.

Ústavní soud je v souladu se svou ustálenou judikaturou nucen konstatovat, že ústavní stížnost není přípustná.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky.

Ústavní soud je předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínek podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kde je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že řádně podané dovolání je z hlediska dikce zákona zpravidla posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (srov. však např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3050/09 a další rozhodnutí tam citovaná, dostupná v databázi NALUS). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 634/04, IV. ÚS 448/04 a další).

Podal-li stěžovatel v projednávané věci ústavní stížnost a paralelně s ní i dovolání, je taková ústavní stížnost co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde právě podané dovolání. Podané dovolání nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, což znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání takového mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 933/10).

Podání ústavní stížnosti je tedy v projednávané věci předčasné. Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu.

Ústavní soud podotýká, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu, včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod.

Ústavní soud rovněž poznamenává, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud článek 4 a článek 95 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 v databázi NALUS).

Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nelze předjímat. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru