Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3015/16 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Ústí nad Labem
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkPromlčení
dovolání/přípustnost
žaloba/na plnění
Stát
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3015.16.1
Datum podání07.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 32, § 14, § 15

99/1963 Sb., § 243f odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3015/16 ze dne 1. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Židka, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 30 Cdo 5722/2015-94, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2015 č. j. 11 Co 732/2014-82 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září 2014 č. j. 12 C 293/2011-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice o zaplacení částky 357 000 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu promlčení požadovaného nároku.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek okresního soudu.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť stěžovatel vůbec nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pročež o něm nebylo možné rozhodnout.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel své námitky soustředil pouze proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, když tvrdí, že nemají oporu v žádném právním předpise a neberou v potaz ani námitku, že promlčení odporuje zásadě dobrých mravů. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel žádnou námitku nevznesl.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) v části, ve které napadá rubrikované usnesení Nejvyššího soudu (blíže sub 9 a 10).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v části navrhující zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť jde o návrh přípustný, je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání dospěl na základě skutečnosti, že stěžovatel v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je jednou ze zákonných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž ústavní stížnost neobsahuje žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci, z jakého důvodu by výše uvedené závěry Nejvyššího soudu nemohly obstát. Přitom ani Ústavnímu soudu není prima facie zřejmé, že by se Nejvyšší soud v tomto ohledu dopustil pochybení, neboť odůvodnění stěžovatelem podaného dovolání neobsahuje v tomto směru jakékoliv úvahy stran jeho přípustnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemohl jinak, než dospět k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v této části.

9. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl z výše uvedených důvodů, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Bylo-li stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto rozhodnutím předsedy senátu (§ 243f odst. 2 občanského soudního řádu) proto, že vůbec neobsahovalo údaj o předpokladech své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu stran přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku žádný prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [viz zejména usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1503/16, popř. též ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 2077/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů, se tak Ústavní soud nemohl zabývat.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadeným rozsudkům okresního a krajského soudu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru