Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3010/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Smlouva
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3010.11.1
Datum podání10.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3010/11 ze dne 8. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009 č. j. 32 Cm 71/2007-194 a Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2009 č. j. 8 Cmo 195/2009-244 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 č. j. 23 Cdo 1749/2010-294, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její obchodní věci pro porušení práva na spravedlivý proces, vlastnického práva a legitimního očekávání.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2009 č. j. 32 Cm 71/2007-194 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované společnosti Globus ČR, k. s. domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 787 079,88 Kč, jež měla vzniknout ukončením odběru jejího zboží žalovanou.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2009 č. j. 8 Cmo 195/2009-244 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého rámcové kupní smlouvy, označené jako dohody o nákupních podmínkách a uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou, upravovaly obchodní vztahy mezi smluvními stranami a uzavírání budoucích kupních smluv, avšak závazek žalované odebírat zboží od stěžovatelky neobsahovaly, a proto jednostranné ukončení spolupráce ze strany žalované nezakládá nárok na náhradu škody, jelikož žalovaná žádnou smluvní povinnost neporušila.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 7. 2011 č. j. 23 Cdo 1749/2010-294 stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Oproti závěrům obecných soudů je stěžovatelka přesvědčena, že cílem rámcových smluv bylo zajištění pravidelných dodávek zboží žalované, což dokládá 2 072 dodávek uskutečněných na jejich podkladě, a proto "vymazání" jejího zboží z nákupní evidence žalované je třeba hodnotit jako odstoupení od smlouvy, jež zakládá povinnost nahradit tím způsobenou škodu (rovněž bylo podle stěžovatelky porušeno legitimní očekávání nabytí majetku). Obchodní řetězce jednající ve vzájemné shodě zneužívají svého dominantního postavení tím, že od dodavatelů vyžadují různé platby na úhradu vlastních provozních a investičních nákladů bez jakéhokoli protiplnění, čímž se na jejich úkor bezdůvodně obohacují. Soudu prvního stupně stěžovatelka též vytýká, že ji neseznámil se svým názorem na hodnocení důkazů, v důsledku čehož jí odňal možnost upravit žalobní nárok a odvolávat se na existenci bezdůvodného obohacení na straně žalované.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen interpretační "libovůlí".

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Jádrem sporu je otázka, zda rámcové smlouvy zakládaly povinnost žalované odebírat od stěžovatelky zboží, jejíž porušení pak s sebou nese odpovědnost za vzniklou škodu. Současně stěžovatelkou tvrzené narušení hospodářské soutěže a porušení dobrých mravů, zrcadlící se v ujednání dalších plateb v těchto smlouvách, však na závěr obecných soudů o neexistenci takové povinnosti nemá žádný vliv. Neplatnost takových ujednání a z nich vyplývající nárok na vydání bezdůvodného obohacení je otázkou jinou, která však nebyla předmětem sporu, resp. stěžovatelka žádný nárok v této souvislosti neuplatňovala. Poukazem na tyto platby stěžovatelka zamýšlela prokázat existenci závazku žalované odebírat stěžovatelčino zboží a nikoli požadovat vrácení bezdůvodného obohacení spočívajícího v neposkytnutí sjednaných služeb, které stěžovatelka uhradila. Je to především účastník řízení, který svým návrhem určuje, jaká skutková tvrzení (ve vztahu k uplatněnému nároku) mají být základem soudního rozhodování a jakým směrem se soud při rozhodování bude ubírat. Není přípustné, aby účastník řízení, neuspěje-li s jednou variantou skutkových tvrzení, vytýkal posléze soudu, že se měl zabývat případnou variantou jinou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/11).

Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tím je výše předznačené uplatnění ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odůvodněno; na jeho základě Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru