Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 301/98Nález ÚS ze dne 27.05.1999K postavení povinné osoby v restitučních věcech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 79/14 SbNU 155
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.301.98
Datum podání01.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 301/98 ze dne 27. 5. 1999

N 79/14 SbNU 155

K postavení povinné osoby v restitučních věcech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v ústním jednání konaném dne 27. 5.

1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. N., proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, čj. 29 Co

770/97-122, ze dne 6. 3. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu v Liberci, čj. 9 C 1578/91-106, ze dne 9. 7. 1997, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec,

čj. 29 Co 770/97-122, ze dne 6. 3. 1998, a rozsudek Okresního

soudu v Liberci, čj. 9 C 1578/91-106, ze dne 9. 7. 1997, se

zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 30. 6. 1998 ústavní stížnost, která

byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 7. 1998. Směřoval jí proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, čj.

29 Co 770/97-122, ze dne 6. 3. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu v Liberci, čj. 9 C 1578/91-106, ze dne 9. 7.

1997, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatele o uložení povinnosti

uzavřít dohodu o vydání v rozsudku specifikovaných nemovitostí

jako řešení restitučního nároku navrhovatele podle zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, ve znění pozdějších

předpisů. Podle názoru navrhovatele bylo uvedenými rozhodnutím

porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a v čl.

36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a těmito rozhodnutími bylo porušeno i ust. čl. 95 odst. 1 Ústavy

ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,

sp. zn. 9 C 1578/91, vedený u Okresního soudu v Liberci. Ze

spisového materiálu zjistil, že navrhovatel, který měl i v řízení

před obecnými soudy postavení žalobce, se žalobou domáhal určení,

že předmětné nemovitosti, a to dům č.p. 252 se stav. parcelou par.

č. 529 o výměře 248 m2, pozemek par. č. 530/1 - pastvina o výměře

478 m2 a pozemek par. č. 531/1 - zahrada o výměře 378 m2,

zapsaných v katastru nemovitostí pro kat. ú. Nové Pavlovice

- Liberec, netvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů

J. N. (navrhovatel) a M. N. (bývalá manželka

navrhovatele), a dále stanovení, že žalovaná je povinna vydat

předmětné nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb. Ústavní soud dále

zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci,

čj. 1 T 769/85-30, ze dne 17. 12. 1985, uznán vinným pro trestný

čin opuštění republiky a byl mu uložen i trest propadnutí majetku,

rozsudek nabyl právní moci dne 11. 2. 1986. Manželství žalobce se

žalovanou skončilo rozvodem podle rozsudku Okresního soudu

v Liberci, čj. 15 C 109/89-15, ze dne 21. 9. 1989. Předmětné

nemovitosti navrhovatel nabyl děděním po svém otci, což bylo

doloženo rozhodnutím bývalého Státního notářství v Liberci, čj.

D 1415/81-23, ze dne 6. 11. 1981. Ze spisového materiálu dále

vyplynulo, že dům č.p. 252 nabyla žalovaná na základě kupní

smlouvy uzavřené dne 15. 4. 1987 mezi Čs. státem - MěstNV Liberec

jako prodávajícím a jí jako nabývající za sjednanou kupní cenu

86.211 Kčs, která odpovídala znaleckému posudku znalce Z. Bednáře.

Kupní smlouva byla řádně registrována. Rozhodnutím MěstNV

v Liberci byly zbývající nemovitosti (pozemky) přiděleny do

osobního užívání žalované a se žalovanou byla uzavřena dohoda

o zřízení práva osobního užívání těchto nemovitostí za úhradu. Ze

spisového materiálu rovněž vyplynulo, že usnesením Okresního soudu

v Liberci, čj. 2 RT/29/90, ze dne 13. 9. 1990, byl v souladu se

zák. č. 119/1990 Sb. zrušen výše uvedený trestní rozsudek.

V průběhu řízení před soudem I. stupně změnil navrhovatel částečně

žalobu v části žaloby na určení, a to tak, že žádal, aby soud

určil, že předmětné nemovitosti netvoří součást podílového

spoluvlastnictví bývalých manželů. Soud I. stupně usnesením, čj.

9 C 1578/91-30, ze dne 6. 12. 1993, připustil částečnou změnu

žalobního petitu a rozsudkem, čj. 9 C 1578/91-31, ze dne 6. 12.

1993, žalobě v této části vyhověl a určil, že výše uvedené

nemovitosti netvoří součást podílového spoluvlastnictví bývalých

manželů. Ve zbývající části žaloby, kde se žalobce domáhal

stanovení povinnosti žalované vydat předmětné nemovitosti, protože

je nabyla za výrazně nižší cenu v rozporu s tehdy platnými

cenovými předpisy, pak soud I. stupně žalobu rozsudkem, čj. 9

C 1578/91-106, ze dne 9. 7. 1997, zamítl. V odůvodnění rozsudku

pak soud I. stupně uvedl, že na základě provedeného řízení

a zejména s ohledem na zpracované znalecké posudky, kterými byla

stanovována cena předmětných nemovitostí, protože původní kupní

cena byla zpochybňována navrhovatelem, dospěl k závěru, že

žalovanou nelze považovat za povinnou osobu ve smyslu ust. § 4

odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Konstatoval, že žalovaná získala sice

dům s příslušenstvím za výrazně nižší cenu (znalecký posudek M. H.

z roku 1985 stanovil cenu nemovitostí částkou 141.180,- Kčs

a následný znalecký posudek ing. M. B. z roku 1995 stanovil cenu

na 127.913,- Kč), ale pochybení při stanovení ceny, za kterou byla

nemovitost prodána, bylo jednoznačně způsobeno původním znalcem

ustaveným MěstNV Liberec, který nebyl v žádném vztahu k žalované.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaná nabyla předmětné

nemovitosti v dobré víře za cenu, kterou jí stanovil státní orgán.

Nelze tedy v žádném případě mít za to, že nabyla věc v rozporu

s tehdy platnými předpisy.

K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud

v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Navrhovatel odvoláním napadal

právní posouzení věci soudem I. stupně a zdůrazňoval, že žalovaná

je povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.,

protože nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy,

konkr. vyhl. č. 128/1984 Sb. (cenový předpis). Odvolací soud se

v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním

závěrem soudu I. stupně. Nesouhlasil s názorem navrhovatele v tom,

že tehdy platné cenové předpisy vyžadovaly, aby nemovitosti byly

prodány jen za cenu stanovenou přesně podle nich. Uvedený názor

navrhovatele neodpovídá výkladu předpisů, které byly v rozhodné

době platné a účinné. Odvolací soud zejména připomněl rozsudek

bývalého NS ČR z 29. 8. 1978, sp. zn. 4 Cz 10/78, podle něhož

dohodnutá cena nesměla přesahovat cenu stanovenou podle cenových

předpisů, nic však nebránilo tomu, aby byla stanovena kupní cena

nižší. Dodal, že protiprávní zvýhodnění osoby nabyvatele nelze bez

dalšího spatřovat jen v tom, že věc nabyla za cenu nižší.

Předpoklad protiprávního zvýhodnění je naplněn v případě, že by

právě pro tuto osobu nabyvatele, např. pro její společenské

postavení, a ve vztahu jen k ní a jen pro tento účel byla sjednaná

cena nižší. V předmětné věci se o takový případ nejedná,

navrhovatel v tomto směru rovněž neuváděl žádná tvrzení. Odvolací

soud proto dospěl k závěru, že nebyly naplněny zák. stanovené

podmínky pro určení, že žalovaná je povinnou osobou podle § 4

odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka

Liberec proto rozsudkem, čj. 29 Co 770/97-122, ze dne 6. 3. 1998,

potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé a ve

výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu.

Proti uvedeným rozsudkům soudu I. stupně i soudu odvolacího

podal navrhovatel ústavní stížnost, protože těmito rozsudky byla,

podle jeho názoru, porušena jeho základní práva zakotvená v čl.

11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny a dále byl porušen i čl. 95

odst. 1 Ústavy ČR. Porušení svých práv napadenými rozsudky

spatřoval v tom, že oba soudy dospěly k závěru že žalovaná není

povinnou osobou, protože nenabyla nemovitosti v rozporu s tehdy

platnými předpisy. Navrhovatel naopak tvrdil, že žalovaná byla

protiprávně zvýhodněna, protože původní znalec, podle jeho názoru

úmyslně, cenu nemovitostí ve znaleckém posudku podstatně zmenšil.

Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil oba

napadené rozsudky, když ústavněprávní argumentace navrhovatel

vlastně ani žádné neužil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení

řízení o ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka

Liberec. Ten jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že

v řízení nevyšlo najevo, že by původní znalec úmyslně stanovil

nižší cenu. Ve vztahu k posouzení hmotně právních podmínek pro

možnost uplatňovat nárok na vydání nemovitostí vůči fyzické osobě

pak krajský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění obsažené

v napadeném rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému pak krajský soud

navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

K výzvě Ústavního soudu sdělila své stanovisko i M. N., která

byla v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného účastníka

a v řízení před Ústavním soudem by měla podle § 76 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o Ústavním soudu") postavení vedlejšího účastníka.

Podáním ze dne 2. 3. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 3.

1999, se M. N. podle § 28 odst. 2 věta první zákona

o Ústavním soudu vzdala postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že

není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo

vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout

jen tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byl navrhovatel ústavní stížnosti účastníkem, k porušení

základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se

navrhovatel dovolával právě ochrany základních práv zakotvených

v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny i čl. 95 odst. 1 Ústavy

ČR, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim

předcházející.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika navrhovatele

s posouzením důkazů provedených před soudy obou stupňů a nesouhlas

navrhovatele s právními závěry, které soudy ze zjištěných

skutečností vyvodily. Na tomto místě je třeba připomenout, že

Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší přezkoumávat a znovu

"hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud

může pouze zkoumat, zda při provádění důkazů a při jejich

hodnocení byla dodržena příslušná ustanovení občanského soudního

řádu (dále jen "o.s.ř."). Základní pravidla pro hodnocení důkazů

jsou obsažena v § 132 o.s.ř. a soud při jejich respektování

postupuje v mezích zásady volného hodnocení důkazů, které je

dominující zásadou celého procesu dokazování.

Na základě přezkoumání předmětného spisového materiálu je

zřejmé, že soud I. stupně dospěl k určitému závěru stran

skutkového stavu věci, avšak nevyvodil z něho správné právní

závěry a v dané situaci se tak již pohyboval na půdě libovolného

posuzování věci, když již zřetelně vykročil nejen z hranic možných

pro zákonnou interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zák.

o mimosoudních rehabilitacích, ale také z hranic, které je možné

akceptovat z hlediska ústavně právního výkladu. Totiž právní

závěry, k nimž soud I. stupně dospěl a odvolací soud potvrdil,

jsou podle názoru Ústavního soudu ve výrazném rozporu se

skutkovými zjištěními. V ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních

rehabilitacích je stanoveno, že fyzická osoba je povinnou osobou

tehdy, jestliže předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy

platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění. Protiprávní zvýhodnění fyzické osoby v řízení

prokázáno nebylo, avšak v dané fázi řízení bylo prokázáno, že

nižší cena, za níž byla nemovitost povinné osobě prodána, byla

způsobena pochybením původního znalce, který ocenil nemovitost

v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, tj. vyhl. č.

128/1984 Sb. Cena předmětné nemovitosti, stanovená původním

znalcem, byla stanovena na 86.211 Kčs, znaleckým posudkem

zpracovaným v roce 1985 v souvislosti s tehdejšími záměry

navrhovatele byla cena nemovitosti stanovena na 141.180 Kčs

a znalec stanovený soudem stanovil v roce 1995 cenu nemovitosti na

127.913 Kč. Konečně soudem stanovený poslední (revizní) znalec

dovodil, že cena stanovená znaleckým posudkem z roku 1995 odpovídá

reálné hodnotě posuzované nemovitosti v dob jejího prodeje M.

N. Uvažujíc cenu stanovenu jako poslední, nabyla fyzická

osoba nemovitost s cenovým rozdílem 41.702 Kč ve svůj prospěch,

i když, jak vyšlo v řízení najevo, ona sama původního znalce

nevybírala, neznala ho a ani neměla možnost ovlivňovat jeho postup

při oceňování nemovitostí. Příslušná úprava § 4 odst. 2 zákona

o mimosoudních rehabilitacích však neumožňuje přihlížet

k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo

porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby

váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem,

který nastal při nabývání předmětných nemovitostí. Soudy obou

stupňů se v provedeném řízení zaměřovaly především na zjištění,

zda povinná osoba měla možnost ovlivnit ocenění předmětných

nemovitostí, nezaměřily se na podrobnější zjišťování, zda cenové

podhodnocení bylo způsobeno tím, že znalec v rozporu s tehdy

platnými cenovými předpisy neocenil některé části nemovitosti,

popř. zda lze cenový rozdíl ještě v rámci tolerance dané způsobem

oceňování vysvětlit. Nic ovšem nebrání, ani v této fázi řízení,

aby se obecné soudy konečně a důsledně vyčerpávajícím způsobem

vypořádaly se skutečnou a již nezpochybnitelnou hodnotou předmětné

nemovitosti v době jejího prodeje, a to i s ohledem na relevantní

námitky užité oběma účastníky řízení. Ústavní soud proto dospěl

k závěru, že postupem soudů obou stupňů byl porušen čl. 36 odst.

1 Listiny, (aniž jeho porušení navrhovatel namítal) a s ohledem na

uvedené se již porušením namítaných dalších ustanovení Listiny či

Ústavy nezabýval.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu

než rozhodnout tak, jak je ve výroku uvedeno, zvažujíc i důvody

procesně-ekonomické.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 27. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru