Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 301/95Nález ÚS ze dne 12.12.1996K postupu soudu při nápravě vad podání podle § 43 o.s.ř. v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 139/6 SbNU 519
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.301.95
Datum podání15.12.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 43 odst.2, § 103, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 301/95 ze dne 12. 12. 1996

N 139/6 SbNU 519

K postupu soudu při nápravě vad podání podle § 43 o.s.ř. v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 12. prosince 1996 v senátě

o ústavní stížnosti R. ř. k. s č. h. proti usnesení Městského

soudu v Praze, čj. 22 Co 146/95-60, ze dne 13. 6. 1995, za

vedlejší účasti Ministerstva financí ČR, zastoupeného JUDr. J. H.,

advokátem,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 22 Co 146/95-60, ze

dne 13. 6. 1995, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel včas podanou ústavní stížností se domáhal zrušení

usnesení Městského soudu v Praze, čj. 22 Co 146/95-60, ze dne 13.

6. 1995, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze

dne 25. 10. 1994, čj. 12 C 158/93-36. Městský soud v Praze potom

zmíněným usnesením řízení zastavil.

Navrhovatel se ústavní stížností domáhá ochrany svého práva

na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, zejména práva, aby soud při nalézání práva dbal

stanoveného, tj. zákonného postupu. Navrhovatel tvrdí, že

usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na

nestranný a spravedlivý proces a současně i jeho právo vlastníka

na spravedlivou ochranu majetku vymezené v čl. 11 odst. 1 a odst.

4 Listiny.

Ústavní soud si k posuzované věci vyžádal spis sp. zn. 12

C 158/93 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 a z něho zjistil

následující skutkový stav vztahující se k předmětu ústavní

stížnosti. Dne 9. 3. 1993 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podán

návrh na zahájení řízení. Návrh podala v zastoupení R. ř. k. s č.

h. komerčně-právní kancelář, plná moc nebyla přiložena. Návrh

směřoval proti Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho

privatizaci ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením čj. 12

C 158/93-5, ze dne 10. 3. 1993, vyslovil ve věci svou místní

nepříslušnost. Proti tomuto usnesení podali odvolání oba účastníci

řízení. Městský soud v Praze přípisem čj. 22 Co 201/93-11, ze dne

1. 7. 1993, vrátil spis obvodnímu soudu bez věcného vyřízení

s upozorněním, že je třeba odstranit vady v zastoupení žalobce

a v podání návrhu na zahájení řízení. Obvodní soud pro Prahu 1

přípisem ze dne 14. 7. 1993 vyzval žalobce, aby odstranil vadu

zastoupení, totéž urgoval přípisem ze dne 1. 9. 1993. Žalobce

přípisem ze dne 31. 8. 1993 (doručeno obvodnímu soudu dne 6. 9.

1993) odvolal plnou moc udělenou komerčně-právní kanceláři a dnem

1. 9. 1993 udělil plnou moc k zastupování v dané věci komerční

právničce JUDr. K. Vada podání však odstraněna nebyla (žaloba není

podepsána). Spis byl postoupen znovu Městskému soudu v Praze,

který usnesením čj. 22 Co 445/93-19, ze dne 17. 12. 1993, změnil

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že místní nepříslušnost

se nevyslovuje. Podáním ze dne 1. 2. 1994 doplnil žalobce svůj

návrh na zahájení řízení a současně udělil plnou moc jinému

právnímu zástupci - JUDr. M. Č., ta však nebyla udělena

statutárním zástupcem žalobce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu

1, čj. 12 C 158/93-36, ze dne 25. 10. 1994, byla žaloba zamítnuta.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Jak vyplývá

z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 27. 4. 1995 na

č.l. 49 zjišťoval Městský soud v Praze jako soud odvolací

náležitosti právního zastoupení žalobce - nedostatky plné moci

udělené dne 1. 2. 1994 JUDr. M. Č. Za účelem zjištění, kdo byl

v únoru 1994 statutárním zástupcem žalobce městský soud jednání

odročil. Podle sdělení Ministerstva kultury ČR ze dne 9. 5. 1995

je statutárním zástupcem žalobce apoštolský delegát. Dne 22. 5.

1995 dodal právní zástupce žalobce novou plnou moc již podepsanou

statutárním zástupcem žalobce a datovanou ke dni 1. 2. 1994.

Městský soud v Praze usnesením, čj. 22 Co 146/95-60, ze dne 13.

6. 1995, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a řízení

zastavil. V odůvodnění svého usnesení se Městský soud v Praze jako

soud odvolací opřel o následující skutečnosti. Odvolací soud podle

§ 212 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 214 odst. 2 písm. b)

o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí spolu s řízením, jež jeho

vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že v souzené věci

nebyly splněny podmínky řízení. Podle ustanovení § 103 o.s.ř.

kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny

podmínky, za nichž může jednat ve věci. Podle ustanovení § 104

odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který

nelze odstranit, soud řízení zastaví. Dále odvolací soud

v odůvodnění uvádí postup návrhů a plných mocí popsaný výše

a dovozuje, že v době podání žaloby nebyl žalobce řádně zastoupen

ve smyslu § 25 odst. 1 a 4 o.s.ř. Návrh na zahájení řízení podala

komerčně-právní kancelář jako celek, přičemž teprve půl roku poté

byla žalobcem udělena plná moc k zastupování fyzické osobě

- komerční právničce. Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že

návrh v dané věci nebyl vůbec podán, neboť podání učiněné

komerčně-právní kanceláří je právně neúčinné. Proto odvolací soud

rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení podle § 104 odst. 1

o.s.ř. zastavil. Současně se odvolací soud v odůvodnění zabýval

i posouzením druhé plné moci udělené právnímu zástupci JUDr. M. Č.

a založené dodatečně do spisu až dne 22. 5. 1995 po skončení

odvolacího jednání. Z posouzení všech okolností odvolací soud

dovodil, že takto udělená plná moc je zcela nevěrohodná a vycházel

ze zjištění, že dne 1. 2. 1994 byla advokátovi JUDr. M. Č. udělena

jediná plná moc, a to ekonomem řádu. Protože však ekonom řádu

z titulu své funkce nebyl oprávněn jednat v této věci, zastoupení

JUDr. M. Č. platně nevzniklo.

Stěžovatel vidí porušení základního práva na nestranný

a spravedlivý proces v tom, že Městský soud v Praze usnesením

podle § 103 a § 104 o.s.ř. zastavil řízení pro neodstranitelné

vady podmínek řízení. Stěžovatel polemizuje s právním názorem

soudu, že podání vyhotovené komerčně-právní kanceláří je právně

neúčinným právním úkonem. Stěžovatel tvrdí, že tento názor není

v souladu se zákonem z následujících důvodů. Podání soudu - žaloba

není, podle názoru stěžovatele, žádným, ani neúčinným právním

úkonem. Jde o procesní úkon, který je možno hodnotit jen

z hlediska ustanovení o.s.ř. Podání mohlo mít vadu, že nebylo

řádně podepsáno, a to buď statutárním zástupcem žalobce nebo jeho

právním zástupcem. Tato vada podání mohla být odstraněna pouze

postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř., tedy výzvou soudu, aby

nesprávné a neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, a to

s poučením, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Postupem

Městského soudu v Praze v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1

o.s.ř. bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, kdy jeho

věc nebyla řádně soudem II. stupně meritorně projednána a žalobce

nebyl vyzván a poučen o odstranění vady žaloby, ačkoliv tento

postup soudu je procesními předpisy stanoven. Vadné podání žaloby

je zjevně odstranitelným nedostatkem podmínek řízení. Procesní

předpisy ukládají i závazný postup při odstranění těchto vad

s tím, že řízení je možno zastavit podle § 43 odst. 2 o.s.ř.,

není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno.

Postup soudu v této věci podle § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř. je

porušením procesních předpisů, které vedlo k porušení základních

práv a svobod žalobce zakotvených v Listině základních práv

a svobod, a to práva na spravedlivý proces a práva na ochranu

proti neoprávněným zásahům do vlastnictví. Z výše uvedených důvodů

žádá stěžovatel, aby Ústavní soud ČR svým nálezem napadené

usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení o ústavní

stížnosti, podal k žádosti Ústavního soudu ČR dne 29. 3. 1996

vyjádření k návrhu na zahájení řízení. Městský soud v Praze se ve

svém vyjádření odvolal na odůvodnění usnesení, čj. 22 Co

146/95-60, ze dne 13. 6. 1995, které bylo citováno výše. Dále pak

ve svém vyjádření uvádí, že je přesvědčen, že "při svém

rozhodování postupoval v souladu s procesními předpisy, řídil se

jen tím, čím se řídit má, tj. zákonem, jímž jediným je vázán,

vyložil právní předpisy podle svého vědomí a svědomí, rozhodoval

nestranně a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem

bez jakéhokoliv úmyslu porušit právo žalobce na nestranný

a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny i právo na ochranu

jeho vlastnictví ve smyslu čl. 11 tamtéž". Vzhledem k těmto

skutečnostem pak Městský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud

ČR návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti jako zcela

neodůvodněný zamítl.

Své vyjádření podal rovněž k žádosti Ústavního soudu ČR

i vedlejší účastník, jímž vzhledem k ukončení činnosti

Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR je

Ministerstvo financí ČR. Ve svém stručném vyjádření se vedlejší

účastník ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a dále uvádí, že je

pochybné, zda vůbec souzená věc náležela do působnosti komerční

právničky. Vedlejší účastník se rovněž vyjádřil k meritu soudního

sporu, tato otázka však není předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud při projednávání věci respektoval, že není

součástí soudní soustavy obecných soudů, a nemůže proto vykonávat

přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným

rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitky spočívající právě

v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než

napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat.

Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl.

36 odst. 1 Listiny především posouzení správnosti právního názoru,

týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího

zvoleného postupu odvolacího soudu.

Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba,

podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě

podle konkrétně existujících okolností.

Podání je procesním právním úkonem, jehož právním účinkem je

zahájení občanského soudního řízení v dané věci. Aby tento právní

účinek nastal, musí procesní právní úkon splňovat náležitosti

stanovené mu právní normou. V případě, že tyto náležitosti

nesplňuje, jedná se o podání nesprávné nebo neúplné. Občanský

soudní řád připouští, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo

opraveno nebo doplněno (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Pokud podání není

přes výzvu předsedy senátu doplněno či opraveno, je tato

skutečnost považována za nedostatek podmínek řízení, pro který

nelze v řízení pokračovat a řízení musí být zastaveno (§ 43 odst.

2 o.s.ř.). Výzvu k odstranění vad podání činí soud zpravidla

usnesením, ve kterém specifikuje, v čem je podání neúplné či

nesprávné, poučí účastníka o tom, jak je třeba opravu nebo

doplnění provést, stanoví lhůtu k odstranění vad a upozorní na

možnost zastavení řízení při neodstranění vad.

Ve zkoumaném případě byl návrh na zahájení řízení podán 9.

3. 1993 komerčně právní kanceláří, členkami této kanceláře také

podepsán (jako komerčně právní kancelář), plná moc nebyla

přiložena, navrhovatelem samotným návrh podepsán nebyl. Ve smyslu

§ 24 o.s.ř. může být právním zástupcem pouze fyzická osoba,

komerčně právní kancelář tudíž nemohla jménem navrhovatele učinit

řádné podání (procesní právní úkon). Neformálním dopisem ze dne

14. 7. 1993 žádala předsedkyně senátu samotného navrhovatele, aby

vyřešil otázku právního zastoupení. Na základě této výzvy udělil

navrhovatel plnou moc od 1. 9. 1993 komerční právničce (člence

původní komerčně právní kanceláře). S tímto právním zástupcem

potom soud řešil další otázku vady návrhu, tj. datování návrhu

(neformální dopis ze dne 21. 10. 1993). Z uvedeného vyplývá, že

soud při odstraňování vad návrhu postupoval způsobem neformálním

a nevyzval účastníka (jeho právního zástupce) k odstranění

nedostatků podání formou usnesení. K takové vadě řízení lze

přihlédnout jen tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník

nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo nebyl řádně poučen

ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř.

Ve zkoumaném případě soud I. stupně na základě sdělení

Městského soudu v Praze činil opatření k odstranění vad původního

podání. Výzvu k odstranění vad však soud I. stupně učinil

neformálním dopisem ze dne 14. 7. 1993 adresovaným

R. ř. k. s č. h., ve kterém vyzval navrhovatele pouze k tomu, aby

předložil plnou moc svého právního zástupce, a upozornil ho, že

podle § 24 o.s.ř. je možné zastoupení jen jedním právním

zástupcem. Tento dopis neobsahoval ani výzvu k odstranění dalších

vad podání ani poučení ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. Po sdělení

navrhovatele ze dne 31. 8. 1993 o odvolání plné moci komerčně

právní kanceláře a udělení nové plné moci komerční právničce

vyzval soud I. stupně nového právního zástupce k odstranění

dalších vad podání. Výzva byla učiněna rovněž neformálním dopisem

ze dne 21. 10. 1993 a soud I. stupně žádal pouze vyjádření, kterým

dnem má být návrh datován s odvoláním na ust. § 42 odst. 3

o.s.ř., a účastníka, resp. jeho právního zástupce znovu nepoučil

ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. Na tuto neformální výzvu reagoval

právní zástupce navrhovatele přesně v jeho intencích sdělením ze

dne 11. 11. 1993 a sdělil soudu datum podání návrhu.

Podle obecně přijatého výkladu ust. § 43 odst. 1 o.s.ř. činí

předseda senátu výzvu k odstranění vad podání formou usnesení,

které má splňovat formální i obsahové náležitosti. Toto usnesení

musí zejména obsahovat údaj o tom, v čem je podání neúplné nebo

nesprávné, dále poučení, jak je třeba doplnění nebo opravu podání

provést, dále lhůtu k odstranění vad podání a konečně poučení

o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas

doplněno nebo opraveno. Pokud výzva k odstranění vad podání není

učiněna formou usnesení, jedná se o vadu řízení. K této vadě

řízení lze však přihlédnou jen tehdy, jestliže mohla mít za

následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit,

nebo že nebyl řádně poučen.

Ve zkoumaném případě se podle názoru Ústavního soudu jedná

právě o takovou vadu řízení, protože z citovaných neformálních

dopisů soudu I. stupně nebylo jednoznačně patrné, jaké všechny

vady podání mají být odstraněny, a zejména z nich vůbec

nevyplynulo poučení ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. Městský soud

v Praze jako soud odvolací potom, aniž by zkoumal jakým způsobem

byly odstraňovány vady podání, tedy zda soud I. stupně postupoval

řádně ve smyslu § 43 o.s.ř., a event. chybný postup soudu I.

stupně napravil, rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil

pro nesplňování podmínek řízení. Soudy tak v daném směru

postupovaly neurčitě a nejasně a přivodily tak stav, ve kterém se

navrhovatel nemusel jednoznačně a přesně orientovat, a to i stran

do úvahy přicházejícího rozhodnutí, tedy právě zastavení řízení.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost týkající se porušení základního

práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod je důvodná, protože postupem odvolacího soudu bylo

navrhovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu. Byla tak vyvolána určitá

procesní nejistota právě v řízení, jehož byl stěžovatel

účastníkem.

Naopak, pokud se stěžovatel dovolává rovněž porušení

vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny

základních práv a svobod, pak v tomto případě dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost důvodná není. Čl. 11 odst. 1 Listiny

je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat především jako

poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému,

který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví

nikoho vyloučit. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence

vlastnického práva jako takového má být teprve zjištěna nebo

takové právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani

chráněn být nemůže.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že

ústavní stížnost je ve své podstatné části důvodná a postupem

odvolacího soudu bylo porušeno navrhovatelovo základní právo

zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

zrušil svým nálezem rozhodnutí Městskéhosoudu v Praze označené ve

výroku tohoto nálezu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 12. prosince 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru