Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3002/10 #2Usnesení ÚS ze dne 02.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních s... více
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3002.10.2
Datum podání19.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.8 písm.c, § 72 odst.3, § 71 odst.9, § 71a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3002/10 ze dne 2. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou v Mostě, J. Průchy 1915 proti nečinnosti a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2010 č. j. 48 T 8/2008-10262 a nečinnosti Vrchního soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 15. 10. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2010 č. j. 48 T 8/2008-10262 a dále vyslovení porušení práv stěžovatele nečinností Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 48 T 8/2008 tím, že tento nerozhodl o prodloužení vazby stěžovatele po uplynutí zákonné dvouleté doby. Dále se stěžovatel domáhal vyslovení toho, že Vrchní soud v Praze porušil ve věci sp. zn. 48 T 8/2008 práva stěžovatele nečinností tím, že jednak nerozhodl o žádosti stěžovatele ze dne 8. 8. 2010 o propuštění z vazby v zákonné lhůtě 5 pracovních dnů a jednak nerozhodl o prodloužení vazby stěžovatele po uplynutí zákonné dvouleté doby.

Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze stěžovatelem předložených listin a dalších relevantních listin vyžádaných Ústavním soudem od Vrchního soudu v Praze ze spisu sp. zn. 48 T 8/2008 (tj. listin ohledně vazebních rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli) Ústavní soud zjistil tyto podstatné skutečnosti.

Stěžovatel byl od 27. 9. 2007 vzat do vazby útěkové a předstižné. O vazbě bylo následně periodicky rozhodováno. Posloupnost vazebních rozhodnutí do května 2010 dle vyžádaného trestního spisu Ústavní soud krátce popsal již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 893/10. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl dle § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu usnesením ze dne 7. 5. 2010 o ponechání stěžovatele ve vazbě z obou vazebních důvodů, a to po výslechu stěžovatele dne 4. 5. 2010 (rozhodnutí krajského soudu navázalo na poslední rozhodnutí o vazbě vrchního soudu, které nabylo právní moci dne 17. 2. 2009).

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010 sp. zn. 48 T 8/2008 byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let za trestné činy (zkráceně řečeno) krádež, loupež, poškozování cizí věci, vydírání, porušování domovní svobody, neoprávněné držení platební karty, neoprávněné užívání cizí věci (blíže viz i napadené usnesení krajského soudu), kterých se měl dopustit 29 útoky během více let v rámci organizované skupiny. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání a nyní probíhá odvolací řízení.

Stěžovatel podal stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 7. 5. 2010 o ponechání ve vazbě. Vrchní soud v Praze se v usnesení ze dne 12. 8. 2010 ztotožnil se závěry krajského soudu. Protože vrchní soud rozhodoval již po nepravomocném odsuzujícím rozsudku stěžovatele, vyjádřil se i k aplikaci § 71a trestního řádu, a to tak, že další trvání vazby je nejen důvodné, ale i přípustné, když maximální vazební lhůty ve stěžovatelově případě s ohledem na dané ustanovení neplatí.

O vazbě rozhodoval znovu Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 6. 2010, kterým zamítl stěžovatelovu žádost z 31. 5. 2010 z hlavního líčení o propuštění z vazby. Následnou stěžovatelovu stížnost zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2010. Současně se znovu vyjádřil k celkové délce vazby tak, že ve stěžovatelově věci je další trvání vazby přípustné, a to s ohledem na aplikaci § 71a trestního řádu, kdy lhůty stanovené v § 71 odst. 8 a 9 trestního řádu neplatí až do nařízení výkonu uloženého trestu.

Stěžovatel podal dne 10. 8. 2010 ke krajskému soudu žádost o propuštění z vazby, kterou doplnil podáním dne 13. 8. 2010 a další žádost podal dne 7. 9. 2010. Žádosti odůvodnil tím, že dle něj je maximální doba soudní vazby dle § 71 odst. 8 písm. c) a odst. 9 trestního řádu naplněna dnem 14. 8. 2010, tedy má být propuštěn na svobodu. Případnou aplikaci § 71a trestního řádu považoval za nesprávnou. Jednak namítal, že dané ustanovení je aplikovatelné pouze v případě pravomocného (nikoliv nepravomocného) rozsudku a jednak tvrdil, že odsuzující rozsudek byl vynesen předčasně a účelově (z důvodu možnosti použití § 71a trestního řádu) za současného porušení práva stěžovatele na obhajobu. Brojil také proti tomu, že o aplikaci § 71a trestního řádu nebylo soudem vydáno zvláštní rozhodnutí, a domáhal se své přítomnosti na soudním jednání, kde by soudu upřesnil všechny věci týkající se jeho propuštění z vazby (tvrdil, že po 14. 8. 2010 mu mělo automaticky být doručeno předvolání k jednání týkajícímu se prodloužení vazby nad zákonnou maximální dobu soudní vazby; nikdo jej řádně neinformoval o tom, že bude užit § 71a trestního řádu). Uvedl také argumenty o tom, že neexistují důvody vazby; soudu předložil rovněž slib.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 9. 2010 žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl dle § 72 odst. 3 trestního řádu. Uvedl, že mohl rozhodnout o žádosti (i při neprodlené jeho oznamovací aktivitě směrem k vrchnímu soudu) až po vrácení spisu dne 10. 9. 2010 z vrchního soudu, u kterého byl spis kvůli stížnostem dalších spoluobžalovaných; krajský soud přitom zachoval lhůtu 5 pracovních dnů od vrácení spisu. Přisvědčil stěžovateli v tom, že maximální délka vazby před soudem by uplynula 14. 8. 2010, nicméně aplikoval § 71a trestního řádu, tedy další trvání vazby považoval za zákonné (přípustné) a důvodné. Shledal, že se vazební důvody ani okolnosti vazby nezměnily, a poukázal na to, že o vazbě bylo opakovaně rozhodováno a závěry byly podrobně zdůvodněny. Sám pak konstatoval skutečnosti, které jej vedou k tomu, že další trvání vazby je nezbytné.

Stěžovatel podal dne 19. 9. 2010 stížnost, kde znovu namítl, že v případě aplikace § 71a trestního řádu mělo být vydáno zvláštní rozhodnutí (neboť jde o prodloužení vazby) a stěžovatel měl být vyslechnut, zvlášť, když o výslech výslovně žádal. Uvedl, že by v případě výslechu uplatnil všechny připomínky pro svou obhajobu, a to k bodům jím uvedeným ve druhé žádosti o propuštění. Namítl, že § 71a trestního řádu lze aplikovat pouze na rozsudky, které jsou již v právní moci. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2010 stěžovatelovu stížnost zamítl a současně rozhodl o nepřijetí slibu stěžovatele. V usnesení se vypořádal jak s důvody dalšího trvání vazby, tak s výkladem a smyslem § 71a trestního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že je držen (po 14. 8. 2010) ve vazbě, ačkoliv již uplynula maximální lhůta dle § 71 odst. 8 písm. c) trestního řádu a ačkoliv nebylo vydáno žádné rozhodnutí o prodloužení vazby nad maximální zákonnou lhůtu ve smyslu § 71a trestního řádu. Dle stěžovatele navíc nelze aplikovat § 71a trestního řádu, jelikož toto ustanovení dopadá jen na případy, kdy maximální délka trvání vazby uplyne v mezidobí od právní moci odsuzujícího rozsudku do doby nástupu výkonu uloženého trestu; ve věci stěžovatele však rozsudek není v právní moci. Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud zamítl jeho žádost, aniž by byl stěžovatel slyšen a měl reálnou možnost vyjádřit se k okolnostem významným pro pokračování vazby, přestože již několikrát o své slyšení výslovně žádal; byla porušena kontradiktornost řízení, rovnost zbraní a právo stěžovatele být slyšen v řízení. Současně poukázal na to, že o jeho žádosti o propuštění nerozhodl vrchní soud (u kterého se spis v době podání žádosti nacházel) do 5 pracovních dnů, ale až krajský soud poté, co se spis vrátil od vrchního soudu; rozhodovat měl vrchní soud, a to v zákonné lhůtě. Závěrem stěžovatel "nad rámec" namítl, že odsuzující rozsudek byl vyhlášen, aniž by byly respektovány základní zásady trestního řízení (právo na obhajobu, soud zamítl důkazní návrhy). Stěžovatel poukázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 1812/08, IV. ÚS 2603/07, I. ÚS 161/04 a II. ÚS 1681/08.

Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2010 č. j. 48 T 8/2008-10262. Jak však Ústavní soud výše uvedl, z dalších vyžádaných listin z trestního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti podal také stížnost proti uvedenému usnesení krajského soudu, o které rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 10. 11. 2010. Je tak zřejmé, že v době podání ústavní stížnosti byla tato ve vztahu k usnesení krajského soudu nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv, čímž je třeba rozumět nejen podání takových prostředků (zde stížnosti), ale i rozhodnutí příslušného orgánu (zde vrchního soudu) o těchto procesních prostředcích (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V průběhu řízení o ústavní stížnosti pak došlo k tomu, že o stížnosti stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud rozhodl. Bylo tak vydáno (pokud jde o zamítnutí stížnosti, naopak v otázce slibu stěžovatele vrchní soud rozhodoval jako prvostupňový a proti tomuto výroku je přípustná stížnost k Nejvyššímu soudu) rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytl (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vrchní soud se zcela nepochybně zabýval věcně stížností stěžovatele a plně přezkoumal závěry krajského soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel však ústavní stížností usnesení vrchního soudu ze dne 10. 11. 2010 nenapadl, resp. po vydání rozhodnutí vrchním soudem ústavní stížnost v tomto smyslu nedoplnil. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti a dále k tomu, že stěžovatel ústavní stížností napadá toliko usnesení krajského soudu, ačkoliv byla v jeho vazební věci přípustná stížnost a o stížnosti bylo rozhodnuto vrchním soudem, kdy jde o poslední (ústavní stížností nenapadené) usnesení ve věci ochrany stěžovatelových práv, je ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu (nadále) nepřípustná. Pokud by totiž Ústavní soud (hypoteticky) vyhověl stěžovateli a zrušil napadené usnesení krajského soudu, nastala by situace, kdy by zde vedle kasačního nálezu Ústavního soudu existovalo usnesení vrchního soudu v téže vazební věci, k jehož zrušení by nedošlo z důvodu jeho nenapadení stěžovatelem. Došlo by tak k nepřípustné situaci, existenci dvou protichůdných rozhodnutí, která by byla zcela v rozporu se zásadou právní jistoty.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2010 č. j. 48 T 8/2008-10262 odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Z důvodu nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu se již Ústavní soud nezabýval (nemohl zabývat) námitkou stěžovatele o tom, že krajský soud rozhodl bez slyšení stěžovatele.

V případě, že stěžovateli nebylo dosud doručeno usnesení vrchního soudu ze dne 10. 11. 2010 (Ústavní soud tak uvažuje s ohledem na datum usnesení vrchního soudu a datum rozhodnutí Ústavního soudu), nemění to nic na nepřípustnosti ústavní stížnosti v době jejího podání i v době současné ke dni rozhodnutí (nepřípustnost si přitom stěžovatel zavinil sám svým postupem), a zároveň nynější odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost ve vztahu k usnesení krajského soudu neodnímá stěžovateli možnost se ve věci vazby domáhat případné ochrany svých práv zákonu odpovídajícím způsobem a postupem.

Ve zbylé části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel shledává protiústavní nečinnost krajského a vrchního soudu v tom, že tyto soudy sice postupovaly dle § 71a trestního řádu (stěžovatel nebyl propuštěn na svobodu), ale o aplikaci tohoto ustanovení nerozhodly, ačkoliv se jedná o prodloužení vazby nad zákonnou maximální délku soudní vazby stanovené v § 71 odst. 8 trestního řádu. Stěžovatel tak má za to, že je držen po 14. 8. 2010 ve vazbě bez jejího zákonného prodloužení formou rozhodnutí.

Námitka o nevydání zvláštního rozhodnutí o aplikaci § 71a trestního řádu je nedůvodná, když vydání takového rozhodnutí není zákonem vyžadováno. V § 71a trestního řádu stanovená "neplatnost lhůt" uvedených v § 71 odst. 8 trestního řádu však samozřejmě neznamená možnost libovolného držení obviněného ve vazbě, neboť pro soud v takovém případě i nadále platí ustanovení trestního řádu o pravidelném přezkumu důvodů trvání vazby. Ze skutečností Ústavním soudem z listin zjištěných a výše uvedených přitom vyplývá, že soudy se pravidelně zabývaly důvody dalšího trvání vazby stěžovatele, a to jak k opakujícím se žádostem stěžovatele, tak v periodických zákonných lhůtách (§ 71 odst. 4 a 6 trestního řádu). Navíc skutečnost, že u stěžovatele soudy aplikují/zohledňují po 14. 8. 2010 ustanovení § 71a trestního řádu, z rozhodnutí soudů opakovaně vyplývala, a to ještě před tímto datem (usnesení vrchního soudu z 12. 8. 2010, druhé usnesení vrchního soudu z 12. 8. 2010, napadené usnesení krajského soudu z 14. 9. 2010, usnesení vrchního soudu z 10. 11. 2010), tedy jednak se nejednalo pro stěžovatele o skutečnost novou (překvapivou) a jednak stěžovatel měl možnost aplikaci § 71a trestního řádu krajským soudem nechat přezkoumat na základě stížnosti u vrchního soudu, což také učinil, přičemž vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu.

Ústavní soud neshledal nečinnost krajského a vrchního soudu spočívající v nevydání zvláštního usnesení dle § 71a trestního řádu o "neplatnosti lhůt" uvedených v § 71 odst. 8 trestního řádu. Proto v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí (není zde totiž přímá vazba na petit ústavní stížnosti domáhající se ochrany proti nečinnosti spočívající v nevydání zvláštního rozhodnutí), že ani námitka stěžovatele o nesprávnosti aplikace § 71a trestního řádu není opodstatněná. Obecné soudy se k výkladu a smyslu tohoto ustanovení opakovaně vyjádřily ve výše uvedených vazebních usneseních, přičemž jejich závěry Ústavní soud neshledává jako protiústavní. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 je nepřípadný, když zde nešlo o derogační důvod nálezu (Ústavní soud se zde vyjádřil k otázce aplikace § 71a trestního řádu jen dodatkem). Nicméně, pokud by v nyní probíhajícím odvolacím řízení došlo ke zrušení vyhlášeného prvostupňového rozsudku, bude třeba samozřejmě rozhodovat o propuštění stěžovatele na svobodu.

Zjevně neopodstatněnou je rovněž námitka stěžovatele o nečinnosti vrchního soudu spočívající v nerozhodnutí do 5 pracovních dnů o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Není zřejmé, na základě čeho stěžovatel dovozuje, že k rozhodnutí o jeho žádosti o propuštění z vazby nebyl příslušný krajský soud, ale vrchní soud. Z ústavní stížnosti se však spíše podává (neboť otázku "příslušnosti" stěžovatel přímo v ústavní stížnosti nenastoluje), že rozhodnutí vrchního soudu o stěžovatelově žádosti o propuštění se stěžovatel dovolává z důvodu toho, že spis byl v té době u vrchní soudu a vrchní soud tak lépe mohl (dle stěžovatele) dostát lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 trestního řádu. Snaha o naplnění zákonem stanovené lhůty však nemůže založit příslušnost soudu k rozhodnutí. V usnesení ze dne 14. 9. 2010 pak krajský soud dostatečně vyložil, pro jaké objektivní překážky (složitá trestní věc více spoluobžalovaných a množství opravných prostředků aktuálně projednávaných u vrchního soudu a tedy absence spisu u soudu krajského) nemohl naplnit pořádkovou zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí o stěžovatelově žádosti o propuštění, když přitom usiloval o co nejrychlejší rozhodnutí (resp. získání trestního spisu zpět od vrchního soudu). Z uvedených důvodů v postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal protiústavní nečinnost a nedůvodné průtahy; ve skutečnosti, že o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby nerozhodl vrchní soud, nýbrž až krajský soud, nevidí Ústavní soud vybočení z ústavních kautel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru