Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3/93Usnesení ÚS ze dne 02.11.1993

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1993:3.US.3.93
Datum podání15.10.1992

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3/93 ze dne 2. 11. 1993

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 3/93

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J.K., zastoupeného advokátkou .JUDr. K.S.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 19.11.1992 opakovaně (původně 25.9.1992) návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ještě ČSFR o ústavní stížnosti, a to v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 19.8.1992 sp. zn. I Tzf 15/92, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSFR ve prospěch navrhovatele. Domáhá se, aby Ústavní soud ČR vyslovil ve svém nálezu porušení jeho základních práv a svobod uvedených v čl. 8, 9, 10, 11, 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a zrušil uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR.

Jde o to, že navrhovatel byl rozsudkem bývalého Státního soudu oddělení Brno odsouzen dne 19.12.1951 pod sp. zn. 1 Ts II 89/51 pro trestný čin rozkrádání národního majetku podle § 6, § 245 odst. 1 písm. a) zák. č. 86/50 Sb., kterého se dopustil ve spolupachatelství s K.P., když odcizili elektromotor a vypínač z národního podniku Z. Byl také uznán vinným neoznámením trestného činu podle § 165 cit. zák. proto, že neoznámil P. chystanou sabotáž. K odvolání navrhovatele potom Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 25.3.1952 sp. zn. To III 40/52 zrušil napadený rozsudek o vině neoznámení trestného činu podle § 165 cit. zák. zprostil ho v této části podle § 162 písm. c) zák. č. 87/50 Sb., a snížil mu trest, který uložil za nedotčený trestný čin rozkrádání národního majetku podle § 245 odst. 1 písm. a) zák. č. 86/50 Sb.

Proti tomuto rozsudku podal generální prokurátor ČSFR stížnost pro porušení zákona ve prospěch navrhovatele a jak již uvedeno Nejvyšší soud ČSFR tuto stížnost usnesením ze dne 19.8.1992 zamítl.

V uvedeném usnesení potom Nejvyšší soud ČSFR argumentuje tím, že projednávaný skutek se nepochybně stal, jak plyne i z tehdejšího doznání obou obžalovaných. Dovozuje také, že ze způsobu jednání navrhovatele v kritické době je jednoznačné, že tento jednal minimálně v tzv. eventuelním úmyslu, tedy že věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a pro případ, že jej způsobí s tím byl srozuměn. To je dovozeno zejména i tím, že ke skutku došlo za okolností výrazně tento závěr podporujících (odcizené věci spouštěny z okna továrny po provaze v pozdních večerních hodinách, jejich převzetí navrhovatelem a jejich uložení do batohu, který pro tento účel sám přinesl). Navrhovatel tak dobře věděl, že v dané chvíli odcizuje věci patřící jinému. Tato skutečnost je bezpochybná, a to i přes některá procesní pochybení tehdejších soudů. Lze souhlasit i s tím, že skutková podstata tehdejšího trestného činu rozkrádání národního majetku byla značně široká, avšak hodnotu tehdy odcizených věcí v daném případě nelze označit za vskutku nepatrnou.

Odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR je tedy přiléhavé a nelze mít za to, že jím byla porušena práva zaručená Listinou základních práv a svobod jak uvádí navrhovatel. Nutno dodat, že trestný čin shora popsaný je trestným činem typicky majetkovým, který je stíhán v každé demokratické společnosti a je také jednoznačně za trestný v těchto společnostech označován. Proto také není výslovně označen v zákoně o soudní rehabilitaci č. 119/90 Sb. ve znění zák. č. 47/91 Sb. Nejedná se tedy v daném případě o odsuzující soudní rozhodnutí za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská a politická práva a svobody zaručující Ústavou a vyjádřeny v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označil za trestný. Nejedná se také o čin, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech.

Z uvedených důvodů proto nezbylo než návrh odmítnout z hlediska uvedeného v § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/93 Sb. s tím, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 1993

JUDr. Vladimír Jurka

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru