Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2999/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
dotace, subvence
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2999.20.1
Datum podání22.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 212 odst.2, § 260


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2999/20 ze dne 30. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. Ž., zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2020 č. j. 5 Tdo 655/2020-2962, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2019 sp. zn. 9 To 37/2018 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017 č. j. 2 T 10/2017-2147, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 10. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na obhajobu.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu shledán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 a 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2 a 5 trestního zákoníku. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest a trest zákazu činnosti. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že výpovědi svědků, které byly v hlavním líčení přečteny, byly přečteny se souhlasem státního zástupce a obžalovaných a ani soud nepovažoval za nezbytné tyto svědky předvolávat. Jedinou výjimku představoval svědek B., který je státním příslušníkem Polské republiky a nepodařilo se jej předvolat přes opakované pokusy. Svědek se stal osobou nedosažitelnou a jeho výpověď tak byla přečtena podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Výslech svědka Š. také nebyl proveden, neboť tento svědek odmítl vypovídat již v přípravném řízení z důvodu možného trestního stíhání své osoby. Krajský soud také podrobně vysvětlil, proč k návrhu obhajoby nenechal zpracovat revizní znalecký posudek a proč jako nadbytečné zamítl návrhy na provedení důkazu svědeckou výpovědí osob, které prováděly kontroly strojního zařízení v rámci dotace, a svědka M.

3. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Vrchní soud uvedl, že neshledal v postupu krajského soudu porušení práva na obhajobu stěžovatele, když ten sám nejprve požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, v čemž mu nebylo vyhověno, a poté využil svého práva nevypovídat. Vrchní soud stěžovatele vyzval, aby vypovídal ve veřejném zasedání, chce-li uvést něco dalšího, co dříve neuvedl, čehož stěžovatel obsáhle využil. Vrchní soud upozornil, že soudy nejsou povinny v trestním řízení vyhovět všem důkazním návrhům obžalovaných, jejich povinností je o důkazních návrzích rozhodnout a případně vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Této povinnosti krajský soud dostál. Pokud jde o svědka B., krajský soud jej správně považoval za osobu nedosažitelnou, ostatně se jej nepodařilo předvolat ani vrchnímu soudu, který nakonec od jeho výslechu ustoupil pro nadbytečnost.

4. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2020 č. j. 5 Tdo 655/2020-2962. Nejvyšší soud jednak uvedl, že stěžovatel neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, námitky stěžovatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a že jde o opakované námitky, kterými se soudy nižších stupňů již zabývaly. Nejvyšší soud doplnil, že k porušení práva stěžovatele na obhajobu nedošlo. Stěžovatel byl řádně vyslechnut v přípravném řízení a před soudem prvního stupně požádal, aby bylo provedeno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, což předseda senátu odmítl. Následně stěžovatel využil svého práva nevypovídat, avšak opět pak obsáhle vypovídal před soudem odvolacím. Stěžovatel měl možnost v průběhu trestního řízení ve všech jeho stadiích uplatnit vlastní obhajobu, na tomto svém právu nebyl nijak zkrácen. Pokud jde o neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, tímto se podrobně zabývaly soudy nižších stupňů a vysvětlily, proč nebyly provedeny.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud se nezabýval jeho prohlášením učiněným na počátku hlavního líčení, že trpí akutně dekompenzovaným diabetem. Krajský soud reagoval pouze prohlášením, že stěžovatel má právo požádat, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. Tímto postupem byl stěžovatel krácen na svých právech na obhajobu, neboť se ze zdravotních důvodů nebyl subjektivně schopen kvalifikovaně účastnit hlavního líčení a řádně se obhajovat. Krajský soud dále zkrátil právo stěžovatele na obhajobu tím, že k návrhu obhájce na provedení dalších důkazů prohlásil, že měl již dostatek času, aby takové svědky navrhl. Takový postup soudu v trestním řízení se blíží koncentraci řízení v řízení občanskoprávním. Stěžovatel proto navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a potažmo i usnesení vrchního soudu, který odmítl jeho odvolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavní soudu") a ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Vlastní posouzení

7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí musí Ústavní soud v prvé řadě poukázat na to, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky byly obecnými soudy stěžovateli vysvětleny a zcela uspokojivě vypořádány. Stěžovatel jednak tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a dále namítá nedostatky v řízení důkazním. Vrchní soud i Nejvyšší soud ovšem stěžovateli již podrobně vysvětlily, že neshledaly jakýkoli zásah do jeho práva na obhajobu, naopak z trestního spisu je zřejmé, že stěžovateli byla dána možnost uplatnit vlastní obhajobu ve všech stádiích dotčeného řízení. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

10. K námitce, že krajský soud neprovedl stěžovatelem navrhované výslechy svědků, uvádí Ústavní soud následující. Judikatura Ústavního soudu vymezuje zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud rozlišuje případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů opatřených procesně nepřípustným způsobem a případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O opomenuté důkazy se přitom jedná, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud se dopustil pochybení, když nevyhověl jeho návrhu na provedení výslechu svědků, kteří prováděli kontroly v obchodní společnosti stěžovatele za účelem zjištění splnění podmínek pro udělení dotace. Krajský soud ovšem vysvětlil, proč tomuto návrhu nevyhověl, konkrétně uvedl, že skutečnosti, které by měly být prokazovány, již jsou dostatečně zajištěny listinnými důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. S takovým zamítnutím důkazních návrhů stěžovatele se ztotožnil soud odvolací, soud dovolací a konečně i nyní Ústavní soud.

11. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení práva stěžovatele na obhajobu.

12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru