Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2994/13 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
úplatek
Veřejný činitel
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2994.13.1
Datum podání27.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 38 odst.1, § 38 odst.2

141/1961 Sb., § 89 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2994/13 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze den 12. 6. 2013 sp. zn. 3 Tdo 396/2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 7 To 80/2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2012 sp. zn. 7 T 79/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 39, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 161 odst. 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon") a obviněného P. L. uznal vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona; stěžovateli soud podle § 160 odst. 4 tr. zákona uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti ve státní správě v trvání pěti roků. Obviněného P. L. podle § 160 odst. 2 tr. zákona odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 2 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.

O odvoláních stěžovatele a obviněného P. L. a státního zástupce (v neprospěch stěžovatele) do výroků o vině a trestu a (rovněž v neprospěch) obviněného P. L. do výroku o trestu, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. c), d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek zrušil, a to ohledně stěžovatele v celém rozsahu a ohledně obviněného P. L. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným jednak trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona a jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona. Za to stěžovatele podle § 160 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti v orgánech územní samosprávy vyjma člena zastupitelstva v trvání pěti let, a podle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výši 250 000 Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zákona náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

U obviněného P. L. odvolací soud při nezměněném výroku o vině, výroku o výměře trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody rozhodl, že se mu výkon trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou let, a současně tomuto obviněnému uložil podle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč s tím, že pro případ, že by nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zákona náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců (bod ad 2 výrokové části rozsudku).

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy; rozhodující soudy závěry o jeho vině vyslovily v rozhodující míře na základě zvukové nahrávky jeho údajného rozhovoru s obviněným podnikatelem P. L. , v jehož rámci měl požadovat úplatek ve výši 1 000 000 Kč, avšak tento důkaz je procesně nepoužitelný, neboť nahrávku nepořídily orgány trestního řízení a dokazováním se nepodařilo zjistit, kdo a kdy tak učinil (osoba, která ji počátkem června roku 2010 doručila do poštovní schránky tehdejšího starosty města K., J. B., který ji následně předal orgánům činným v trestním řízení, rovněž nebyla identifikována). Stěžovatel pak polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle nějž je tento důkaz ve shodě s důkazy dalšími, jelikož naopak stojí zcela osamocen vedle ostatních důkazů a nemá v nich žádnou oporu. Poukazuje na četné svědecké výpovědi, z nichž vyplývá, že o úplatek nikdy nežádal, resp. že se v předmětném prodeji nijak nestandardně neangažoval. Obecné soudy se nezabývaly možnou manipulací s pořízeným zvukovým záznamem a soudní znalkyně tuto možnost "přinejmenším" spolehlivě nevyvrátila; její závěry spíše korespondují s tím, že jeho hlas někdo zneužil a že jde o podvrh. Nebylo tedy prokázáno, uzavírá stěžovatel, že údajný úplatek přijal.

Stěžovatel rovněž oponuje hmotněprávnímu posouzení skutku potud, že se jím měl dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona; dovozuje, že objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu nemohla být naplněna, neboť mu nikdy nenáležela žádná pravomoc ve vztahu k prodeji daných pozemků, kterou by mohl vykonávat způsobem odporujícím zákonu. Je pravdou, že z Organizačního řádu Městského úřadu K. plyne, že jako II. místostarosta vykonával tzv. dohled nad Odborem regionálního rozvoje a územního plánování a v jeho rámci i Oddělení správy městského majetku, ale rozhodně mu takové oprávnění neposkytovalo jakoukoliv rozhodovací pravomoc a tím ani možnost přímého zásahu do jednotlivých věcí, které jsou v gesci dotčeného odboru. Celou trestní věc situuje stěžovatel do kontextu "vnitrostranického boje".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 5 Tdo 459/2007, podle kterého platí, že pokud zvukový záznam nepořídil orgán činný v trestním řízení, ale naopak soukromá osoba, nelze po jeho pořizovateli požadovat splnění trestním řádem (srov. § 88) vymezeného postupu a podmínek, za nichž může dojít k opatření takového důkazu, a že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost jej použít k důkazu, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat též v rámci respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny.

Dále, není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu ve prospěch úsudku, že nahrávka představovala důkaz izolovaný. Obecné soudy obsah nahrávky uvedly - na argumentované bázi - do kontextu s dalšími poznatky, kupř. zjištěním, že "cena za dotčené pozemky byla v rozpočtu města K. ještě po zasedání jeho zastupitelstva dne 30. 6. 2009 stanovena na částku 20 milionů Kč" a že dne 21. 9. 2009 došlo k jejímu snížení - v souladu s inkriminovanou nabídkou - na částku 15 000 000 Kč.

Podle obecných soudů nebylo prokázáno, že nahrávka směřovala k jinému účelu než upozornění na závadné jednání stěžovatele. Stěžovatelem předestíraný politický kontext věci a poukaz na časové rozmezí mezi údajným pořízením nahrávky a jejím předáním dalším osobám, resp. orgánům činným v trestním řízení, není způsobilý tyto - z hlediska ústavněprávního přezkumu postačující - závěry vyvrátit.

Stěžovatelovy úvahy uplatněné ku podpoře verze, podle níž zvukový záznam představoval výsledek manipulace, ústavněprávní roviny nedosahují.

Dlužno podotknout, že obecné soudy stěžovatele uznaly vinným trestným činem přijímání úplatku v té variantě, že jej žádal, a nikoli obdržel, což pro založení jeho trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin plně postačuje.

Ústavní soud se za situace, kdy je užití posuzovaného důkazního prostředku v zásadě přípustné, zabýval otázkou, zda může ochrana soukromí a osobnostních práv stěžovatele převážit nad zájmem společnosti na objasnění a potrestání deliktního jednání (viz výše), a dospěl k závěru, že pořízení záznamu a jeho předání orgánům činným v trestním řízení - byť lze stěžovateli přisvědčit, že nikoli všechny okolnosti související s touto nahrávkou byly objasněny - nepřijatelnou míru kontextuálního zásahu do základního práva na ochranu soukromí nepřekročilo (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 143/06 ze dne 20. 11. 2011 a sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014), pročež proti použití takového důkazu neshledává dostatečně spolehlivý argument.

V ústavněprávní rovině neobstojí ani stěžovatelova kritika hmotněprávního posouzení zjištěného skutku. V jeho postavení veřejného činitele (ve funkci druhého místostarosty msta K. s kompetencemi shora zaznamenanými) soudy akceptovatelně dovodily, že výkon své pravomoci prováděl způsobem odporujícím zákonu, neboť úmyslně porušil ustanovení § 38 odst. 1, odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, které obcím (a tedy jejich voleným představitelům a odpovědným zaměstnancům) ukládá využívat jejich majetek účelně a hospodárně v souladu s jejich zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a chránit jej před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím, a podobné platí i o dovozeném rozporu s ustanoveními § 69 odst. 2, odst. 4 téhož zákona, upravujícími obecné povinnosti zastupitele obce, k jejichž řádnému a svědomitému plnění se zastupitel zavazuje slibem platným po celé období výkonu mandátu, přičemž toto jednání sledovalo dosažení majetkového zvýhodnění (prospěchu) jak pro sebe, tak pro spoluobviněného P. L.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru