Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2988/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Tábor
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2988.15.1
Datum podání05.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2988/15 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti A. L., zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem, sídlem v Praze 1, Olivova 6, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 1. července 2015 č. j. 14 To 136/2015-385 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. března 2015 č. j. 6 T 5/2015-283, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle něj dojít k porušení jeho práv garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 17. března 2015 č. j. 6 T 5/2015-283 uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

Uvedených trestných činů se měl dopustit stručně řečeno tím, že poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, řídil motorové vozidlo, ačkoli je nebyl schopen zcela bezpečně řídit, přičemž při vyjíždění z parkoviště narazil do zaparkovaného motorového vozidla, a dále tím, že při jízdě po ulici vyjel s vozidlem částečně do protisměru, kde v tu dobu přijíždělo osobní motorové vozidlo, se kterým se v křižovatce střetl, následkem čehož řidička tohoto vozidla utrpěla smrtelná zranění; obviněný, aniž by se hodnověrně přesvědčil o stavu poškozené, z místa nehody odešel. Za to byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 45 měsíců se zařazením do věznice s dohledem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let. Okresní soud stěžovateli navíc uložil nahradit poškozeným pozůstalým nemajetkovou újmu ve výši stanovené výrokem rozsudku, přičemž je se zbytkem jejich nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 1. července 2015 č. j. 14 To 136/2015-385 k odvolání obviněného prvostupňový rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy, a nově v této části rozhodl. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti podal stěžovatel proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dne 4. září 2015 dovolání. Jeho důvody měly být podle vyjádření stěžovatele odlišné, než důvody ústavní stížnosti.

III.

Ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím okresního a krajského soudu, neboť má za to, že se obecné soudy dostatečně věrohodně a přesvědčivě nevypořádaly s jeho argumenty a předkládanými důkazy. Je přesvědčen, že tak bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

IV.

Dříve než Ústavní soud mohl přikročit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, byl povinen zjistit, zda návrh splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V projednávaném případě je takovým procesním prostředkem dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky dle § 265a a násl. trestního řádu, které je stěžovatel povinen ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Tento mimořádný opravný prostředek stěžovatel sice uplatnil, jak uvádí v odůvodnění své ústavní stížnosti, avšak nevyčerpal, neboť nevyčkal na rozhodnutí dovolacího soudu. Za této situace Ústavní soud není oprávněn zasahovat do postavení dovolacího soudu tím, že by o ústavní stížnosti sám meritorně rozhodl. Nic na tom nemění ani konstatování stěžovatele stran toho, že důvody dovolání jsou odlišné od důvodů ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost proto v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl soudcem zpravodajem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru