Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2986/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
interpretace
Byt
společenství vlastníků jednotek
legitimace/věcná
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2986.15.1
Datum podání05.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 13 odst.4, § 11, § 9a, § 9 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2986/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Krohové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. června 2014 č. j. 36 Co 663/2013-105 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2015 č. j. 26 Cdo 1841/2015-138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 22. 9. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2015, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 10. 2013 č. j. 15 C 58/2012-79 byla zamítnuta žaloba Okresního stavebního bytového družstva Česká Lípa, aby stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost umožnit žalobci provést v bytové jednotce, jež je ve výroku blíže specifikována, na jihovýchodní straně domu výměnu jednoho okna a jedné okenní lodžiové sestavy za nové, a to v rozmezí 4 pracovních dnů po sobě následujících, které jí žalobce sdělí 14 dní předem (výrok I), a dále žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 11 900 Kč (výrok II).

3. Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že předmětné žalobě vyhověl, a dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před okresním soudem 2 050 Kč a na nákladech odvolacího řízení 2 000 Kč.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že v něm nebyl způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vymezen způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto i vylíčení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), se připíná k posouzení právních otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, kterou podalo bytové družstvo jako 70% vlastník podílu na bytovém domu, přičemž tvrdilo, že je oprávněno k podání žaloby, a nikoliv tedy společenství vlastníků, jehož je ona členem, a že od počátku namítala, že u žalobce není dána aktivní legitimace, že okna a lodžie s ohledem na kupní smlouvu, kterou byt nabyla, jsou součástí bytu, a nikoliv celého domu, a pokud mělo v tomto ohledu dojít k nějakým změnám, tyto neproběhly v souladu s právními předpisy. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že žalobce neprokázal, že by shromáždění vlastníků rozhodlo v souvislosti se změnou režimu oken a lodžií přístupných z bytu zároveň o změně prohlášení vlastníka, přičemž v prohlášení ze dne 15. 5. 1999 je uvedeno, že společnými částmi domu jsou pouze okna a lodžie přístupné ze společných prostor. Krajský soud vyšel z toho, že je-li žalobce 70,1% spoluvlastníkem společných částí domu, je subjektem práva, které je předmětem soudního řízení, a že nesplnění povinnosti oznámit všechny změny, které se týkají obsahu prohlášení vlastníka budovy o změně, není sankcionováno neplatností takové změny, čímž revidoval svůj názor vyjádřený ve svém předchozím usnesení ze dne 30. 4. 2013 č. j. 36 Co 646/2012-55; v něm uvedl, že otázku věcné legitimace žalobce řeší ustanovení § 9a zákona o vlastnictví bytů a společenství vlastníků jednotek může rozšířit společné části domu o části, které se nacházejí ve výlučném vlastnictví jednotlivých vlastníků, za podmínek stanovených § 11 odst. 4 citovaného zákona, přičemž usnesení přijaté shromážděním společenství nemůže změnu prohlášení vlastníka budovy ve smyslu § 4 citovaného zákona nahradit.

6. V návaznosti na to stěžovatelka uvedla, že v dané věci bylo třeba řešit otázku aktivní legitimace žalobce a v souvislosti s tím i otázku předvídatelnosti rozhodnutí, resp. zda je odvolací soud vázán svým předchozím rozhodnutím, jakož i to, zda a jak je možno rozšířit společné části domu o části, které se nacházejí ve výlučném vlastnictví jednotlivých vlastníků, a zda tak lze zasahovat do soukromého vlastnictví. Současně namítla, že krajský soud změnu svého právního názoru patřičně nezdůvodnil, a vyslovila názor, že aktivně legitimováno mohlo být pouze společenství vlastníků, nikoliv žalobce "svým jménem a navíc bez příslušného pověření společenství vlastníků...". Dále stěžovatelka upozornila, že ze zápisu ze shromáždění vlastníků konaného dne 10. 6. 2011 hlasovalo pro usnesení č. 3 o schválení výměny starých oken za plastová a výměnu stávající lodžiové stěny 74,74 % účastníků, tj. méně než tříčtvrtinová většina, jež je vyžadována i pro případnou změnu prohlášení vlastníka (§ 11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů), které pak nemělo písemnou formu a nedošlo k vkladu této změny do katastru nemovitostí, což způsobuje neplatnost daného úkonu.

7. Pokud soud odkázal na § 13 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, dle stěžovatelky uvedené ustanovení nesprávně vyložil, neboť v daném případě o opravu ani provoz ostatních jednotek či domu rozhodně nešlo, přičemž nezbytnost případných navrhovaných úprav nebyla vůbec prokazována. Soud pouze odkázal na usnesení shromáždění vlastníků, aniž by se zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky § 11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. V žádném případě nebylo vyvráceno, že stávající okna a lodžie jsou plně funkční, a ani esteticky nenarušují vzhled domu.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

10. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Takovouto vadou bývá obvykle stižen proces interpretace a aplikace "podústavního" práva (zde zákona o vlastnictví bytů), jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku legitimace žalobce k podání žaloby, tedy jak vyložily právě normy "podústavního" práva, přičemž pouze zopakovala své stanovisko zaujaté v soudním řízení, aniž by vysvětlila, v čemž by měla nesprávnost, natož pak neústavnost právního názoru obecných soudů, opírajícího se o ustanovení § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném do 31. 12. 2013, spočívat. Jak je však patrno z výše uvedeného a jak Ústavní soud opakovaně připomíná, správnost interpretace "podústavního" práva nelze považovat za referenční kritérium ústavněprávního přezkumu, a proto v tomto duchu koncipovaná námitka opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

12. Pokud stěžovatelka v této souvislosti namítla, že odvolací soud rozhodl v rozporu se svým předchozím právním názorem, pak z ústavní stížnosti (opět) není patrno, jak se toto tvrzené pochybení projevilo v ústavněprávní rovině, tedy na jakých svých procesních právech (např. na právu skutkově a právně argumentovat či k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy) měla být stěžovatelka zkrácena. Jak přitom již bylo výše zmíněno, Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému obecné justice, přezkoumávající ex officio celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, a proto je na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti specifikoval, jakého konkrétního pochybení vůči "stanovenému postupu" (tj. postupu vyplývajícího z "prováděcího zákona ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny) se měly obecné soudy dopustit, a vysvětlil, proč s tímto pochybením spojuje porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody, konkrétně pak (míněno v daných souvislostech) porušení některého ze zásadních procesních principů, jež jsou chráněny i v ústavní rovině (čl. 36 a násl. Listiny), eventuálně z jakých důvodů považuje za protiústavní už samotnou procesní úpravu obsaženou ve zmíněném "prováděcím" zákoně, podle níž bylo v jeho věci postupováno. Dlužno dodat, že krajský soud ve svém "prvním" rozhodnutí ani nevyslovil závazný právní názor na řešení sporné otázky, pouze uložil soudu prvního stupně, aby se otázkou aktivní legitimace žalobce znovu zabýval, a to (i) s ohledem na § 9a zákona o vlastnictví bytů, což tento soud také učinil, přičemž řádně vysvětlil, proč použití tohoto ustanovení zde možné nebylo, což následně krajský soud akceptoval.

13. V části ústavní stížnosti, týkající se otázek (ne)platnosti změny prohlášení vlastníka, stěžovatelka poukázala na to, že na shromáždění vlastníků konaném dne 10. 6. 2011 hlasovalo jen 74,74 % účastníků pro usnesení č. 3 o schválení výměny starých oken za plastová a výměnu stávající lodžiové stěny, tj. méně než pro změnu pro prohlášení vlastníka stanovuje § 11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ovšem nijak nezareagovala na argumentaci krajského soudu, dle níž již dne 21. 4. 2011 shromáždění společenství (pod bodem 2 usnesení) platně změnilo prohlášení vlastníka (mj. tak, že do společných částí domu byla zahrnuta i okna a lodžie přístupné z bytových jednotek), a to ještě za situace, kdy totéž stěžovatelce (tehdy v pozici dovolatelky) vytknul Nejvyšší soud.

14. Jde-li o otázku výkladu § 11 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů ze strany krajského soudu, konkrétně jaké mají být právní důsledky nesplnění tam stanovené oznamovací povinnosti, toliko skutečnost, že stěžovatelka je jiného právního názoru, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže (viz sub 11). Z ústavní stížnosti není ani patrno, proč by z hlediska ústavnosti nemohl obstát názor odvolacího soudu, dle něhož k přijetí usnesení o výměně oken a lodžií ze dne 10. 6. 2011 postačila nadpoloviční většina všech přítomných vlastníků, kteří mají většinu hlasů; namítla-li stěžovatelka, že se odvolací soud nezabýval splněním podmínek § 11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, stalo se tak z toho důvodu, že (zjevně) postupoval podle ustanovení § 11 odst. 2 citovaného zákona. V případě námitky nesprávného výkladu ustanovení § 13 odst. 4 citovaného zákona Ústavní soud musí poukázat na zcela přiléhavý závěr obvodního soudu vyslovený v jeho "prvním" rozhodnutí (tj. rozsudku ze dne 25. 9. 2012 č. j. 15 C 58/2012-40) s tím, že ani v této otázce nelze nalézt v daných souvislostech nic, co by danou otázku "posouvalo" do ústavněprávní roviny. A pokud stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že v tomto ohledu "revidoval" svůj názor stran právních následků nesplnění oznamovací povinnosti či zákonem vyžadované formy změny prohlášení vlastníka, pak ani v tomto bodě není Ústavnímu soudu zřejmé, jak se toto údajné pochybení mělo projevit v ústavněprávní rovině (viz sub 12).

15. Konečně Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka, ač napadla výše citované usnesení Nejvyššího soudu, žádné konkrétní výhrady vůči závěrům tam obsaženým neuplatnila, čímž v podstatě uznala, že své dovolání podala vadně. Z toho pak plyne, že si sama způsobila, že se uvedený soud eventuálně spornými otázkami výkladu jednotlivých ustanovení zákona o vlastnictví bytů vůbec (tj. buď meritorně, nebo "alespoň" v rámci posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.) nemohl zabývat.

16. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru