Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2985/14 #1Nález ÚS ze dne 11.12.2014Náhrada nákladů řízení a odměna advokáta u tzv. formulářových žalob

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
advokátní tarif
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 227/75 SbNU 533
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2985.14.1
Datum vyhlášení18.12.2014
Datum podání10.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 142a, § 146 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud nepřihlédne ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky a které neúspěšná strana namítala, poruší tím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudní vymáhání bagatelních pohledávek není možné brát jako v podstatě bezpracný způsob generování nepřiměřeného zisku, ať už společnostmi zabývajícími se skupováním pohledávek, nebo právními zástupci napojených na společnost, které se vymáháním bagatelních pohledávek zabývají v podstatě denně.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 11. 12. 2014 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky A. H. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 29 Co 116/2014-67 ze dne 30. 5. 2014 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rozsudkem pro zmeškání uložil okresní soud stěžovatelce coby žalované povinnost zaplatit částku 1 016 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 5 799,72 Kč za jízdu v hromadné dopravě bez platného jízdního dokladu. Rozsudek byl následně zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání. Stěžovatelka zaplatila jistinu včetně uvedených nákladů a žalobce (dopravní podnik) vzal následně žalobu zpět. Okresní soud řízení zastavil, přičemž podle ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 8 950,24 Kč, neboť stěžovatelka podle něj zavinila zastavení řízení tím, že požadovanou částku uhradila až po podání žaloby. Stěžovatelka podala proti výroku o náhradě nákladů řízení odvolání, jejž krajský soud napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka žalovanou částku nezaplatila bezodkladně a bezdůvodně protahovala řízení, čímž vzrostly náklady žalobce. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy postupovaly v řízení formalisticky a náklady řízení žalobci přiznaly, přestože podaná žaloba měla formulářovou povahu. Rovněž se podle jejího názoru nezabývaly skutkovými okolnosti věci, čímž měly porušit její právo na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud s odkazem na svou judikaturu v oblasti náhrady nákladů řízení připomněl, že soudy jsou při rozhodování o nákladech řízení povinny zohlednit všechny okolnosti relevantní pro řízení. Pokud soud nepřihlédne ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky a které neúspěšná strana namítala, poruší svým postupem právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012). Podle Ústavního soudu přitom k takovému pochybení došlo k projednávané věci, kdy závěr krajského soudu o tom, že podaná žaloba obsahuje konkrétní žalobní tvrzení, a nejedná se tedy o tzv. formulářovou žalobu, nemá oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud uvedl, že konkrétní žalobní tvrzení vedle osobních údajů stěžovatelky představuje pouze údaj o lince, jíž měla stěžovatelka cestovat, datum údajné jízdy načerno, variabilní symbol tzv. hlášenky revizora a její kopie, přičemž ostatní tvrzení a údaje lze považovat za obecně uplatnitelné. Tyto znaky přitom naplňují definici formulářové žaloby, jak ji ve své judikatuře vymezil Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012).

S odkazem na svou judikaturu Ústavní soud připomněl, že soudní vymáhání bagatelních pohledávek není možné brát jako v podstatě bezpracný způsob generování nepřiměřeného zisku, ať už společnostmi zabývajícími se skupováním pohledávek, nebo právními zástupci napojených na společnost, které se vymáháním bagatelních pohledávek zabývají v podstatě denně. Ústavní soud proto napadené usnesení zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž krajskému soudu připomněl, že při novém rozhodování o náhradě nákladů řízení bude muset zohlednit nejen všechny okolnosti sporu, ale rovněž judikaturu Ústavního soudu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2985/14 ze dne 11. 12. 2014

N 227/75 SbNU 533

Náhrada nákladů řízení a odměna advokáta u tzv. formulářových žalob

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 11. prosince 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 ve věci ústavní stížnosti Andrey Hronzové, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2014 č. j. 29 Co 116/2014-67, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o stěžovatelčině povinnosti k náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2014 č. j. 29 Co 116/2014-67 bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2014 č. j. 29 Co 116/2014-67 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 10. září 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), jímž mělo být dle jejího tvrzení porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ze spisu obecného soudu, který si Ústavní soud vyžádal pro účely posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 3. dubna 2013 č. j. 39 EC 1988/2011-25 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 1 016 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 799,72 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku za jízdu v hromadné dopravě bez platného jízdního dokladu. Tento rozsudek byl posléze na základě § 153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") zrušen z důvodu včasné a řádné omluvy stěžovatelky a okresní soud nařídil ve věci další jednání. Stěžovatelka poté požadovanou pohledávku zaplatila, pročež bylo usnesením okresního soudu ze dne 11. února 2014 č. j. 39 EC 1988/2011-60 řízení zastaveno v části týkající se zaplacení částky 1 016 Kč, přičemž stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalující straně náhradu nákladů řízení ve výši 8 950,24 Kč. K závěru o povinnosti stěžovatelky uhradit náhradu nákladů řízení dospěl okresní soud na základě ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť k uhrazení požadované částky došlo až po podání žaloby, a žaloba tak byla podána důvodně. V souvislosti s určením výše náhrady nákladů řízení pak okresní soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání ke krajskému soudu, který se však plně ztotožnil s vypočtením částky i s argumentací soudu okresního a odvolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka dle krajského soudu neuhradila částku bezodkladně, nýbrž řízení zbytečně protahovala, čímž náklady žalující strany vzrostly. Tvrzení, že by rozhodnutí okresního soudu bylo v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), krajský soud odmítl s odkazem na odlišné skutkové okolnosti. Explicitně přitom odmítl, že by žalující stranou podaný návrh bylo možné charakterizovat jako tzv. formulářovou žalobu, neboť obsahuje konkrétní žalobní tvrzení.

II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření dalších účastníků řízení

3. Stěžovatelka napadla výše uvedené rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že bylo vydáno v rozporu s jejími ústavními právy vymezenými v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Předně v něm stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy nezohlednily specifické okolnosti případu a při posuzování výše náhrady nákladů řízení postupovaly dle jejího názoru čistě formalisticky. Soudy se dle stěžovatelky vůbec nezajímaly o skutečnost, že žalující strana pouze účelově protahovala řízení ve snaze docílit přiznání co možná nejvyšší náhrady nákladů řízení. Náklady protistraně přiznané nelze posoudit jako účelně vynaložené, neboť se jednalo o formulářový typ žaloby, který z povahy věci představuje méně náročný právní úkon než podání "originální" civilní žaloby. Konečně obecné soudy také nevzaly v úvahu, že se jedná o bagatelní spor, a postupovaly tak v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Za důležité považuje stěžovatelka rovněž to, že k zaplacení částky nebyla před podáním žaloby vyzvána, ona sama se chtěla soudnímu řízení vyhnout a byla ochotna částku uhradit, pročež žalující stranu opakovaně vyzývala k mimosoudnímu vyřešení věci. Navíc je toho názoru, že žalující straně žádný nárok nevznikl, neboť nebylo prokázáno, že by v dopravním prostředku byla "pokutována" právě stěžovatelka. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního a krajského soudu, přičemž oba obecné soudy v podstatě odkázaly na svá odůvodnění v jejich rozhodnutích.

5. K těmto vyjádřením pak na základě práva repliky stěžovatelka dodala, že obě vyjádření se nezabývají námitkami obsaženými v ústavní stížnosti a pouze bez dalšího odkazují na svá rozhodnutí. Z těchto důvodů proto odkázala na skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dospěl po zvážení všech výše uvedených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Posuzování ústavní konformity vyřešení otázky náhrady nákladů řízení úspěšného účastníka řízení zastoupeného advokátem představuje častý předmět činnosti Ústavníhosoudu. Ústavní soud tak v řadě svých rozhodnutí, na něž je možno plně odkázat, formuloval základní ústavněprávní limity pro činnost obecných soudů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (viz výše), ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) nebo ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3011/11 (N 103/65 SbNU 423), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Pro posuzovaný případ je třeba za jeden z nejdůležitějších závěrů považovat mnohokrát proklamovanou povinnost obecného soudu brát na zřetel všechny pro rozhodnutí o nákladech řízení relevantní okolnosti. Pokud by obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky, porušil by svým postupem právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tím spíše, pokud takové okolnosti neúspěšná strana namítala (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3011/11). Relevantní okolnosti však nelze toliko slovně zohlednit, nýbrž je třeba je rovněž vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně.

9. Právě této povinnosti krajskýsoud v napadeném rozhodnutí nedostál. Jeho závěru, že žalující stranou podaný návrh nelze hodnotit jako tzv. formulářovou žalobu, neboť obsahuje konkrétní žalobní tvrzení, nemůže Ústavní soud přisvědčit ani při maximální zdrženlivosti stran prosazování svého vlastního hodnocení dílčích skutečností posuzovaného řízení. Jak vyplývá ze spisového materiálu, lze z obsahu původního návrhu považovat, vedle osobních údajů stěžovatelky, za konkrétní žalobní tvrzení pouze uvedení linky hromadné dopravy, kterou stěžovatelka měla cestovat bez platného dokladu, datum, kdy se tak mělo stát, variabilní symbol tzv. hlášenky revizora a kopii této listiny. Všechny ostatní údaje a tvrzení lze považovat za obecně uplatnitelná ve všech obdobných sporech, kterých žalující strana musí jako provozovatel hromadné dopravy v krajském městě vést dlouhou řadu. Tak je v judikatuře Ústavního soudu chápána formulářová žaloba (srov. např. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11). Uvedený skutkový závěr krajského soudu lze proto považovat za tzv. extrémně rozporný s provedenými důkazy, neboť jej při žádné rozumné interpretaci nelze považovat za správný. Toto hodnocení je přitom v zásadě jediným konkrétním tvrzením, o něž krajský soud opírá svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených žalující stranou za právní zastoupení. Zbytek odůvodnění představuje toliko argumentace obecnými právními principy, dle nichž "žalující má právo domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta". Taková tvrzení nelze nijak zpochybnit, nejsou však bez dalšího dle Ústavního soudu jakkoliv relevantní pro posouzení účelnosti účastníkem vynaložených nákladů řízení. Kritérium účelnosti je přitom pro přiznání náhrady nákladů řízení zcela klíčové, přičemž Ústavní soud ve výše zmíněné ustálené judikatuře opakuje názor, že soudní vymáhání bagatelních pohledávek není možné brát jako v podstatě bezpracný způsob generování nepřiměřeného zisku, ať už společnostmi zabývajícími se skupováním pohledávek, či právními zástupci napojenými na společnosti, které se vymáháním bagatelních pohledávek zabývají v podstatě denně.

10. V posuzovaném případě byly náklady řízení žalující strany vyčísleny částkou 8 950,24 Kč, tedy částkou více než osmkrát větší než původní pohledávka, kterou tvoří finanční kompenzace za tzv. jízdu načerno. Už zmíněný poměr obou částek vyvolává určité pochybnosti o přiměřenosti přiznání takto vyčíslené náhrady nákladů řízení. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že krajskýsoud nevěnoval posouzení účelnosti předmětných nákladů dostatečnou pozornost (mimo již uvedené administrativní náročnost řízení, volba advokáta se sídlem v Praze), pročež Ústavní soud považuje za nutné napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc krajskému soudu k novému, důkladnému posouzení. Z ústavněprávního hlediska lze totiž zcela přisvědčit závěru, že stěžovatelka je v předmětném řízení bezpochyby stranou neúspěšnou a její předchozí procesní postup nesvědčí o jí tvrzené snaze vyhnout se soudnímu řízení "za každou cenu". Krajský soud bude muset posoudit, jakou částku lze jako náhradu nákladů řízení žalující straně spravedlivě přiznat s ohledem na rozsah procesní aktivity, ale i na skutkovou a právní náročnost celého sporu, z hlediska posouzení jak účelnosti, tak ale i přiměřenosti vynaložených nákladů, okolnosti doručení omluvenky (pobyt v porodnici), vydání později zrušeného rozsudku pro zmeškání a s ním spojeného plnění (viz sub 2), stejně jako na ústavní pravidlo respektování právního názoru Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

11. S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímusoudu než konstatovat, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno stěžovatelčino základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru