Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2985/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Strakonice
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Náklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2985.10.1
Datum podání18.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

270/1990 Sb., § 13 odst.6

36/1967 Sb., § 16

99/1963 Sb., § 141 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2985/10 ze dne 30. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Š., advokátky, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. 10. 2010, č.j. 5 C 666/97-2451, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 4, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu ve Strakonicích.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se v řízení vedeném u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 666/97 domáhá po žalovaných J. G., J. H. a K. H. zaplacení 79 548 326,70 Kč a 145 471,54 Kč s příslušenstvím coby odměny za právní zastupování v jejich restituční věci v letech "1990 až 1993".

Okresní soud usnesením ze dne 17. 6. 2010, č. j. 5 C 666/97-2423, podle § 141 odst. 1 o. s. ř. stěžovatelce uložil, aby zaplatila zálohu na náklady důkazu "znaleckým posudkem na ocenění nemovitosti" ve výši 1 200 000,- Kč., a stěžovatelka tuto částku na účet soudu složila.

Ústavní stížností napadeným usnesením, odvolávajícím se na totéž procesní ustanovení, soud stěžovatelce dále uložil, aby zaplatila "doplatek" zálohy na náklady tohoto důkazu ve výši 3 600 000,- Kč; v odůvodnění poukázal na zprávu znaleckého ústavu (Fakulty stavební - Znaleckého ústavu, Institutu soudního znalectví Českého vysokého učení technického) ze dne 15. 9. 2010, z níž - se zřetelem k rozsahu oceňovaného nemovitého majetku - vyplynula nutnost "cílového výběru záloh ... přibližně 4 800 000,- Kč".

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že stanovenou částkou, která "přesahuje míru obvyklých možností občana tohoto státu", nedisponuje, a vyslovuje podezření, že účelem soudního rozhodnutí je navodit "po 17-ti letech souzení" procesní situaci, kdy její žaloba bude moci být zamítnuta s poukazem na neunesení důkazního břemene, případně dojde k "exekuci majetku pro vymožení povinnosti složit zálohu". Postup soudu tudíž pokládá za "formalistický" a stojící v rozporu s "ústavně konformním výkladem zákona", "principem rovnosti zbraní" judikovaným Evropským soudem pro lidská práva a s dalšími zásadami, podřaditelnými právu na spravedlivý proces.

Stěžovatelka v neposlední řadě oponuje odůvodnění napadeného usnesení.

Má za to, že kalkuluje s náklady na pořízení znaleckého posudku, které "jsou v přímém rozporu s cenovým předpisem", jmenovitě s ustanoveními § 15a odst. 2, § 15b a § 16 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb. k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, a upozorňuje, že soud doposud nerozhodl "o tom, že znalec si může přibrat konzultanty" (pracující za "neregulovanou sazbu"). Současně stěžovatelka připomíná, že soud požaduje zaplacení "celé ceny znaleckého posudku" dříve, než vyšlo najevo, zda písemnost "vůbec splňuje předpoklady znaleckého posudku", resp. než "samostatným usnesením" rozhodl o znalečném. Podle jejího názoru měl být ustanoven jiný znalecký ústav než "České vysoké učení technické", které "není kompetentní k provádění znaleckého posudku", neboť pro "nedostatečné kapacity" je nuceno najímat "konzultanty" a je "podjaté" kvůli svým vyjádřením k otázkám jdoucím nad rámec znaleckých úkolů (např. k "průměrné hodinové sazbě" právních služeb poskytnutých stěžovatelkou).

Ústavní soud předně připomíná, že ve smyslu čl. 83 Ústavy - jakožto orgán ochrany ústavnosti - nepředstavuje instančně nadřízený orgán obecných soudů; je proto v zásadě nepřijatelné, aby působil v postavení všeobecného odvolacího orgánu proti rozhodnutím obecných soudů, a zvláště pak v situaci, kdy zákon proti napadenému rozhodnutí nepřipouští ani řádný opravný prostředek [§ 202 odst. 1 písm. n) o. s. ř.].

Platí též, že až na případy extrémní, není zásadně oprávněn zasahovat do procesních postupů, k nimž se uchýlily obecné soudy v rámci řízení, které dosud probíhá.

Úkolem Ústavního soudu je - pouze - posoudit, zda vytýkaným postupem okresního soudu nebylo zasaženo některé stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svoboda; otázka procesní "správnosti" není jeho referenčním kritériem.

Usnesení, kterým soud prvního stupně stěžovatelce uložil složit zálohu na náklady důkazu, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná; takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné (řádné i mimořádné) prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva.

Uložení povinnosti složit zálohy na náklady důkazu není samozřejmě možné ztotožňovat ani s "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil; jednak potřeba takového důkazu je i z pohledu stěžovatelky mimo pochybnost, jestliže jeho provedení sama navrhla, jednak není dovoditelná ani nepřiměřenost stanovené výše zálohy, neboť vychází z odhadu znaleckého ústavu. "Celá cena znaleckého posudku" (viz výhrada stěžovatelky výše) není nikterak v rozporu s tím, co lze podle § 141 odst. 1 o. s. ř. ukládat účastníku ve smyslu povinnosti k záloze na jeho náklady, a stěžovatelkou rovněž kritizované uložení peněžní povinnosti před zhodnocením výsledku činnosti znalce je její zálohové povaze vlastní.

Výhrady stěžovatelky týkající se podjatosti znaleckého ústavu zcela míjí prostor, jenž byl pro posouzení důvodnosti zálohy na náklady důkazu rozhodný. Možnost - již v řízení před soudem prvního stupně - zpochybnit nepodjatost ustanoveného znalce, resp. obsahovou správnost jím vyhotoveného posudku napadené usnesení okresního soudu nikterak nepredisponuje (resp. nevylučuje).

Ústavněprávní roviny nedosahuje ani spor o výši odměny znaleckého ústavu, vycházející z posouzení organizace předmětné práce, resp. nutnosti přivzetí odborných konzultantů.

Konečně je přiléhavé zaznamenat, že nyní probíhající řízení před soudem prvního stupně navazuje na usnesení ze dne 24. 9. 2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040, kterým Nejvyšší soud vyhověl stěžovatelkou podanému dovolání; v něm totiž (sama) prosazovala názor, že i kdyby náklady související s vypracováním znaleckých posudků byly vysoké, nebylo by možné považovat je za nepřiměřené, jak předpokládá § 13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., neboť žalována je částka cca 80 000 000,- Kč (str. 6 zmiňovaného usnesení dovolacího soudu).

Že u ní jsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř. (což jediné zde může být relevantní), stěžovatelka netvrdí.

Nedostatek důvodu k zásahu Ústavního soudu je na tomto základě evidentní.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že tak je tomu i v posuzované věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru