Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2984/09 #1Nález ÚS ze dne 23.11.2010K aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle § 150 o.s.ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Brno
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /práv... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Zastoupení
advokát/zvolený
Územní samosprávné celky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 232/59 SbNU 365
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2984.09.1
Datum vyhlášení01.12.2010
Datum podání19.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 4 odst.1, § 38

150/2002 Sb., § 60 odst.7, § 60 odst.8, § 60 odst.1, § 60 odst.4

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud použije ustanovení § 150 občanského soudního řádu a přizná účastníku náklady řízení, aniž by před tím zjistil, zda šlo o náklady účelně vynaložené, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na druhé straně však platí, že pokud by realizací procesního oprávnění účastníka řízení nedošlo k pro něj příznivějšímu rozhodnutí, pak by vyhovění ústavní stížnosti a zrušení takového rozhodnutí obecného soudu bylo jen nepřípustným formalismem, který je Ústavnímu soudu zapovězen.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

III. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 23. 11. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost stěžovatelky Statutárního města Brna směřující proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 1102/2008-102.

Narativní část

Vedlejší účastníci ve sporu před Ústavním soudem se v řízení před obecnými soudy domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem dle restitučních předpisů. Obecné soudy žalobu zamítly. O nákladech řízení rozhodl krajský soud tak, že jejich náhradu úspěšnému účastníkovi řízení (stěžovatelce) nepřiznal s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že se krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení neřídil zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž naopak použil § 150 o. s. ř., aniž by k tomu byly dány důvody hodné zvláštního zřetele.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že postup soudu, který nedal stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. a k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace podložena, je porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O takovou situaci se jednalo i v nyní projednávané věci stěžovatele.

Zároveň Ústavní soud uvedl, že stěžovatelka je základním územním samosprávným celkem (§ 4 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), který má k výkonu svých pravomocí specializované orgány a odborný aparát. Před obecnými soudy byla stěžovatelka účastníkem sporu, který tvořil její běžnou agendu, přičemž k jejímu obstarávání a vyřizování byla dostatečně materiálně i personálně vybavena. V řízení se nevyskytovalo nic, co by odůvodňovalo její zastupování advokátem. V takové situaci nebylo možno náklady právního zastoupení stěžovatelky považovat za účelně vynaložené.

Ústavní soud uvedl, že i když krajský soud pochybil při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. z pohledu požadavku na spravedlivý proces, kasační rozhodnutí Ústavního soudu by nemohlo stěžovatelce ze shora vyložených důvodů (týkajících se nákladů řízení ve vztahu k zastoupení advokátem) přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Pokud by ovšem realizací procesního oprávnění účastníka řízení nedošlo k pro něj příznivějšímu rozhodnutí, bylo by vyhovění ústavní stížnosti a zrušení rozhodnutí obecného soudu jen nepřípustným formalismem, který je Ústavnímu soudu zapovězen (usnesení sp. zn. I.ÚS 1919/08).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatoval, že přes dílčí pochybení krajského soudu je z ústavního hlediska namístě jeho závěr akceptovat, a proto ústavní stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010

N 232/59 SbNU 365

K aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle § 150 o.s.ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 ve věci ústavní stížnosti statutárního města Brna proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 1102/2008-102 ze dne 1. září 2009, kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a 1. D. V., 2. M. G., 3. J. H., 4. J. V., 5. E. H. a 6. R. H. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 19. listopadu 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím některé formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí.

2. Ústavní soud vyzval stěžovatele k odstranění vad podání, k čemuž ve stanovené lhůtě došlo, a tím odpadla překážka bránící v dalším procesním postupu.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené rozhodnutí s námitkami, že se Krajský soud v Brně dopustil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), protože se při rozhodování o náhradě nákladů řízení neřídil zásadou úspěchu ve věci [§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.")], nýbrž naopak využil § 150 o. s. ř., aniž by k tomu byly dle stěžovatele dány mimořádné důvody, a nedal stěžovateli procesní prostor k tomu, aby se k použití § 150 o. s. ř. mohl vůbec vyjádřit; užití citovaného ustanovení bylo sděleno až při vyhlášení rozsudku. Uvedeným postupem mělo dojít i k zásahu do vlastnictví chráněného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

II.

4. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis. Podává se z něj, že v řízení před obecnými soudy se vedlejší účastníci žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem, jež mohly být předmětem práva na vydání nemovitostí dle restitučních předpisů. Obecné soudy zprvu žalobě vyhověly, Nejvyšší soud však rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a tomu při respektování závazného právního názoru nezbylo než rozhodnutí soudu nalézacího změnit, žalobu zamítnout a rozhodnout o náhradě nákladů řízení. V řízení úspěšnému účastníkovi řízení (stěžovateli) náhradu nákladů nepřiznal, využiv při tom ustanovení § 150 o. s. ř., což v písemném vyhotovení rozhodnutí odůvodnil.

III.

5. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.

6. Krajský soud v Brně ve svém podání ze dne 18. srpna 2010 odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Procesní návrh neučinil, souhlasil však s upuštěním od ústního jednání.

7. Rovněž vedlejší účastníci se se závěry ústavní stížnosti neztotožnili. Dle jejich názoru bylo rozhodnutí obecného soudu stran použití ustanovení § 150 o. s. ř. pečlivě odůvodněno a navrhli, aby Ústavní soud návrh zamítl.

8. Stěžovateli bylo vyjádření Krajského soudu v Brně zasláno k replice spolu s výzvou ke sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání; současně byl poučen, že pro případ nečinnosti se bude předpokládat, že proti dalšímu postupu nemá námitky (§ 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř.). Stěžovatel repliku nezaslal a na výzvu nijak nereagoval; souhlas s upuštěním od ústního jednání je tak dán.

IV.

9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. května 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. listopadu 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. července 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. listopadu 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. května 2004 (N 69/33 SbNU 189)].

11. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (to platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu). Též proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny [viz nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. května 2006 (N 94/41 SbNU 253), nález sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. srpna 2007 (N 121/46 SbNU 143), nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. května 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325)].

12. Ústavní soud již uvedl, že podle ustanovení § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha obecného soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet - jak je shora uvedeno - z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, kdy by úvahy soudu v důsledku naprosté libovůle vybočily z pravidel upravujících řízení nebo jeho část [viz nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. května 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. května 2008 (N 97/49 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

13. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.

14. Soud by měl přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit zásadu úspěchu ve věci, vždy s vědomím faktu, že tato zásada má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu. Tento požadavek plně platí pro hledání významu citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Citovaný závěr plně koresponduje i s dříve vysloveným názorem k aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož jeho použití neodůvodňuje kupříkladu jen fakt, že výdělečná a majetková situace je u zvítězivšího účastníka o něco lepší než u odpůrce (Říha, J. in Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Orbis Praha, 1970, s. 547). Uznávaná literatura v souvislosti s použitím § 150 o. s. ř. uvádí, že "při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další" (viz Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str.673-674).

15. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci [nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. prosince 2005 (N 231/39 SbNU 449), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. listopadu 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. března 2006 (N 48/40 SbNU 433)].

16. Mimo výše řečené je však zapotřebí zdůraznit, že již samotný záměr aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. soudem si žádá vytvoření odpovídajícího prostoru procesním stranám, neboť Ústavní soud dovodil, že porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je takový postup soudu, který nedal stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci § 150 o s. ř., a to ani k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace podložena; to platí i pro situaci, kdy obecný soud k použití moderace nepřistoupil, byť byl takový postup účastníkem řízení navržen. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku [nález sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. října 2008 (N 181/51 SbNU 235), nález sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. května 2008 (N 97/49 SbNU 451), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. listopadu 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. II. ÚS 3161/08 ze dne 21. dubna 2009 (N 95/53 SbNU 219), nález sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. března 2009 (N 44/52 SbNU 443)].

17. Ústavní soud se zřetelně vyjádřil i k situaci, že již samotná osoba účastníka řízení je způsobilá ovlivnit výrok o náhradě nákladů řízení, zvláště jsou-li k tomu dány ještě další podmínky: Je-li totiž účastníkem takového řízení stát, jemuž vznikl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, pak nelze tuto skutečnost ponechat bez vlivu na rozhodování o těchto nákladech. "Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc; na druhé straně není běžnou právnickou osobou. (...) stát [se] v soukromoprávních vztazích pouze považuje za právnickou osobu, nikoliv, že jí ve skutečnosti je. (...) stát nemá ani ve sféře práva soukromého stejné postavení jako jiní jednotlivci, neboť nemá plnou autonomii vůle a musí se vždy řídit zákonem" [viz též nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. března 2004 (N 33/32 SbNU 303)]. Byla-li by výše nákladů řízení vzniklá zastoupením státu advokátem výrazně ovlivněna nesprávným postupem soudu jako orgánu státu spočívajícím v průtazích zaviněných neschopností nalézt správné hmotněprávní řešení sporu, nelze ji státu přiznat v plném rozsahu, byť před soudem za stát jedná jiná jeho složka než soud, neboť nelze zcela odhlédnout od jeho hlavní funkce, kterou je výkon státní moci. Pokud výkon státní moci byl realizován způsobem, který se dostal do rozporu s ústavně chráněnými právy, a tato skutečnost měla podstatný vliv na výši nákladů řízení, je to okolnost, kterou se musí soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení s použitím prostředků, které mu zákon poskytuje, zabývat [viz nález sp. zn. II. ÚS 446/08 ze dne 3. září 2008 (N 150/50 SbNU 319)].

18. Obdobně rozvíjí svoji judikaturu i obecné soudy, jmenovitě Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku č. j. 6 As 40/2006-87 ze dne 26. dubna 2007, uveřejněném ve Sbírce NSS sv. 8, ročník 2007, str. 684, dovodil, že některým osobám veřejného práva není zpravidla namístě přiznávat v řízení před správními soudy náklady zastoupení advokátem, neboť nejde o náklady účelně vynaložené: "Česká advokátní komora jako orgán veřejné správy disponuje na svěřeném úseku veřejné správy dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, pro něž musí být schopna kvalifikovaně hájit svůj veřejně mocenský akt v soudním řízení správním, včetně řízení o kasační stížnosti." Obdobně posuzoval podobnou otázku Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. 6 A 7/99-39 ze dne 14. června 1999, kdy důvod hodný zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení bylo lze ve věcech správního soudnictví spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy.

19. Lze uzavřít, že existuje tendence Nejvyššího správního soudu pojmout schopnost a povinnost správního orgánu hájit vlastní rozhodnutí před soudem jako integrální součást řádného výkonu státní správy, k němuž je takový správní úřad dostatečně vybaven, a proto nelze spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi.

20. Vztažitelnost vyložených úvah na souzený případ je dána potud, že naplnění restitučních předpisů bylo primárně svěřeno správním orgánům, proti jejichž rozhodnutí bylo možno podat opravný prostředek k soudu. Stěžovatel byl v těchto řízeních pravidelným účastníkem; nezávisle na tom i z ustanovení § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli plyne přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy. Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu nejsou ponechány stěžovateli na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si stěžovatel musel (musí) vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru svěřeného majetku.

21. Ústavní soud je toho názoru, že v otázkách náhrady nákladů řízení je nutné vůči státu, resp. subjektům veřejného práva, postupovat v rámci řízení vedených před soudy dle občanského soudního řádu, ale i v řízeních před správními soudy [v něm obzvlášť kvůli výslovnému znění ustanovení § 60 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s.")], nanejvýš obezřetně. Nelze totiž odhlédnout od další funkce, kterou povinnost náhrady nákladů řízení plní: Nutí žalobce, aby zodpovědně vážil, zda vůbec má v případném soudním řízení naději na úspěch, neboť v opačném případě by na něj dopadlo jařmo v podobě povinnosti finančního plnění k náhradě nákladů řízení. Samo vědomí tohoto "nebezpečí" přispívá k regulaci jinak (bohužel) rozšířeného puzení "žalovat kdekoho o kdeco".

22. Obecné soudy musejí vyvažovat mezi obecným principem vzniku práva na náhradu nákladů řízení ve sporu zvítězivší straně, a to i za situace, kdy jí je stát, resp. jeho organizační složka, nebo správní orgán, a potřebou korigovat jeho výši či dokonce samotný základ. Tato "potřeba korekce" však může vyvěrat toliko z existence důvodu zvláštního zřetele hodného, záležejícího v jedinečných okolnostech během řízení najevo vyšlých (§ 60 odst. 7 a 8 s. ř. s., § 150 o. s. ř.). Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady řízení jako náklady účelně, resp. důvodně vynaložené (§ 60 odst. 1 s. ř. s., 142 odst. 1 o. s. ř.). Jen na okraj je na tomto místě třeba poukázat na rozdílný přístup dle dřívější judikatury Vrchního soudu v Praze a dle té současné, zastávané Nejvyšším správním soudem (viz bod 18).

23. Stěžovatel je základním územním samosprávným celkem, jedním z 23 statutárních měst (§ 4 odst. 1 zákona o obcích). K plnění svých pravomocí, jakož i výkonu jiných práv má stěžovatel specializované orgány a odborný aparát; tuto skutečnost považuje soud za notorietu (§ 121 o. s. ř.).

24. Stěžovatel byl před obecnými soudy účastníkem sporu, který tvořil relativně běžnou agendu stěžovatele, k jejímuž obstarávání a vyřizování byl dostatečně vybaven. Právní otázka, která tvořila úhelný kámen sporu, je již několik let řešena ustáleným způsobem jak obecnými soudy, v čele s Nejvyšším soudem (viz jeho rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), tak soudem zdejším [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)]; v řízení se nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování advokátem. Ostatně to stěžovatel ani netvrdil. Proto náklad právního zastoupení stěžovatele nebylo lze v takové situaci považovat za účelně vynaložený.

25. Lze tedy uzavřít, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. V případech, ve kterých by nepřiznání náhrady nákladů řízení těmto osobám jinak představovalo porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv, je vyloučeno, aby takový zásah dosáhl intenzity, jež by si vyžadovala ochranu poskytovanou Ústavnímsoudem.

26. Krajskýsoud v Brně pochybil, užil-li ustanovení § 150 o. s. ř., aniž by před tím zjistil, zda šlo o náklady účelně vynaložené. Jeho rozhodnutí je vadné i z pohledu požadavku na spravedlivý proces, jak je vyloženo v bodě 17, avšak kasační rozhodnutí Ústavního soudu by nemohlo stěžovateli - z důvodu vyložených shora - přivodit ve věci příznivější rozhodnutí. Jestliže by tedy realizací procesního oprávnění účastníka nedošlo k příznivějšímu rozhodnutí, bylo by vyhovění ústavní stížnosti a zrušení rozhodnutí obecného soudu jen nepřípustným formalismem, který je Ústavnímu soudu zapovězen [usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 ze dne 12. srpna. 2008 (U 10/50 SbNU 451)].

V.

27. Ústavnísoud konstatuje, že přes dílčí pochybení Krajského soudu v Brně je z ústavního hlediska namístě jeho závěr akceptovat, a proto ústavní stížnosti z důvodů shora vymezených nevyhověl a rozhodl o ní podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru