Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2982/20 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
správní rozhodnutí
Daň
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.2982.20.1
Datum podání21.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 92 odst.3, § 92 odst.5 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2982/20 ze dne 5. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Javoříka, zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem sídlem Veselá 237/37, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2020, č. j. 9 Afs 171/2020-35, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2020, č. j. 29 Af 113/2018-55, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), a to pro porušení čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

2. Vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), kterým Finanční úřad Jihomoravského kraje vyměřil stěžovateli DPH za 1. čtvrtletí 2016 ve výši 202 847 Kč. Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, neboť se s ním ztotožnil v tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno podle § 92 odst. 3 daňového řádu, neboť neprokázal, že nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů uplatnil v souladu s § 72 a § 73 zákona o DPH, tedy že zdanitelná plnění přijal právě od těchto deklarovaných dodavatelů - správce daně tudíž nepochybil, pokud stěžovateli nárok na odpočet DPH neuznal.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v jeho věci byla porušena zásada, podle které mají mít daňový subjekt a orgány finanční správy v soudním procesu zcela rovné postavení. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že v napadeném rozsudku krajského soudu je opakovaně zdůrazněno, že jako daňový subjekt má stěžovatel větší míru povinnosti předkládat důkazy, než je tomu u finanční správy, čímž dochází k přenesení důkazní povinnosti na daňový subjekt. V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že napadenými rozhodnutími soudu došlo k porušení zákazu diskriminace, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu -podle názoru stěžovatele - vyplývá, že obchodník na tržišti požívá menší ochranu od státních orgánů a je na něj nahlíženo jako na méně kvalitního, dokonce méně zodpovědného než na obchodníka mimo tržnici. Obdobně považuje stěžovatel za diskriminační a nezákonné, že mu správní soudy v napadených rozhodnutích vytýkají nakupování v hotovosti.

II.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. Nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

8. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku stěžovatele se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529).

9. Stěžovatel po Ústavním soudu svými námitkami de facto požaduje opětovné hodnocení důkazů, avšak taková úloha tomuto soudu nepřísluší. Přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy Ústavnímu soudu náleží pouze za předpokladu, že byla v procesu dokazování porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud se tak v posuzované věci omezil důsledně na ústavní aspekty dodržení principů řádného procesu a právního státu [srov. usnesení ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové nedostatky však Ústavní soud neshledal.

10. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu "daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních." Podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu "správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem."

11. Rozložením důkazního břemene dle zákona o správě daní se Ústavní soud v obecné rovině zabýval již mnohokrát [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), a sp. zn. IV. ÚS 29/05 ze dne 1. 6. 2005 (N 113/37 SbNU 463]. Prvotní břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží vždy na daňovém subjektu.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vyplývá, že prokazování nároku na odpočet DPH je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba ověřovat soulad tohoto formálně právního stavu se stavem skutečným. To znamená, že ani daňové doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, nebo nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. V daňovém řízení se uplatňuje zásada, podle které má daňový subjekt povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Daňový subjekt má povinnost v pochybnostech prokázat pravdivost údajů deklarovaných na daňovém dokladu [viz např. citovaný nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95; dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 9 Afs 93/2007-84, a ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004-63].

13. K přechodu důkazního břemene zpět na daňový subjekt Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že správce daně nemá povinnost prokázat záznam údajů o určitém účetním případu v účetnictví daňového subjektu v rozporu se skutečností. Co je však povinen prokázat je to, že o souladu se skutečností existují vážné a důvodné pochyby, které činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Pokud tedy správce daně unese své důkazní břemeno, tj. zpochybní předložený formálně bezvadný daňový doklad, musí daňový subjekt prokázat své tvrzení o provedení výdaje jinými důkazními prostředky. V takové situaci není na správci daně, aby prokazoval tvrzení daňového subjektu, neboť důkazní břemeno přešlo zpět na daňový subjekt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011-62).

14. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci, prvotní pochybnosti správce daně vyplynuly z toho, že deklarovaní dodavatelé nepodali kontrolní hlášení, což správce daně uvedl ve výzvě k odstranění pochybností. Následně správce daně zjistil, že jeden z deklarovaných dodavatelů nepodává daňová přiznání od roku 2016 a druhý nepodal za zdaňovací období od ledna 2015 do května 2016 daňová přiznání ani kontrolní hlášení, a to ani po výzvách správce daně, a z důvodu závažného porušení povinností při správě daní se stal nespolehlivým plátcem. Podle Nejvyššího správního soudu byly správcem daně nashromážděné důkazy ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu dostatečné pro zpochybnění věrohodnosti, průkaznosti, správnosti a úplnosti povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků.

15. Dále se podle Nejvyššího správního soudu stěžovateli nepodařilo prokázat oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně. Předložil sice kromě dokladů o záznamní povinnosti a tržbách z prodeje nakoupeného zboží také knihu jízd za první čtvrtletí roku 2016, z ní však pouze vyplývá, že jezdil do Prahy a zpět, a to i ve dnech, kdy měl podle faktur a příjmových pokladních dokladů přebírat od svých dodavatelů v Praze zboží. Z toho však ještě konkrétně neplyne, o jaké zboží se jednalo. To neplyne ani z předložené skladové evidence, z níž ostatně stěžovatel předložil pouze vybrané tři položky. Skladová evidence navíc prokazuje pouze pohyb zboží na skladě a jeho existenci, tj. příjem zboží, výdej zboží a účetní stav zboží na skladě v konkrétním čase; přitom o existenci zboží a jeho následném prodeji stěžovatelem nepanovaly pochybnosti. Stejně tak evidence jeho tržeb neprokazuje, že mu zboží bylo dodáno dodavateli uvedenými na předložených daňových dokladech a v deklarovaném rozsahu. Evidence tržeb a pokladní doklady osvědčují toliko transfer peněz za prodej zboží, nikoliv však reálnou povahu a rozsah přijatých zdanitelných plnění, natož skutečnost, že přijal zdanitelná plnění od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu. Nejvyšší správní soud k tomu v odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že žádné jiné důkazní prostředky stěžovatel nepředložil, protože žádnými dalšími důkazními prostředky již nedisponoval.

16. Konečně k námitce stěžovatele ohledně porušení zákazu diskriminace již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že pokud stěžovatel nakupoval, jak tvrdí, značné množství zboží na tržnici od dodavatelů, jimž platil stotisícové částky v hotovosti, bylo na něm, aby věnoval náležitou pozornost prověření solidnosti smluvního partnera a shromažďování důkazů, i nad rámec toho, že v době uskutečňování obchodů ještě nebyli jeho dodavatelé označeni za nespolehlivé plátce. Pokud tak neučinil, musel v určité míře počítat s tím, že půjde o výdaje daňově neuplatnitelné.

17. Ústavní soud s ohledem na obsah napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelné, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud a předtím krajský soud v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

18. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru