Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 298/11 #1Nález ÚS ze dne 10.11.2011Neústavnost zastavení exekuce pro nezaplacení zálohy oprávněným

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUDNÍ EXEKUTOR - Most - Paraska Jan
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Náklady řízení
exekutor
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 192/63 SbNU 225
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.298.11.1
Datum vyhlášení22.11.2011
Datum podání31.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 55 odst.5, § 89, § 90 odst.3

347/2007 Sb.

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při přezkoumávání usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce pro nezaplacení zálohy oprávněným je soud povinen zabývat se také smyslem a účelem uložené zálohy a dále tím, zda exekutorem požadovaná záloha byla v daném případě způsobilá založit důvod k zastavení exekuce, případně zda neexistovaly jiné důvody pro zastavení exekuce než nesložení zálohy oprávněným. Mechanické potvrzení usnesení soudního exekutora bez náležitého posouzení výše uvedených aspektů představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve svém důsledku je způsobilé zasáhnout do vlastnického práva oprávněného, garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky ProVektor, spol. s r. o. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. 11. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 68 Co 456/2010 ze dne 25. 10. 2010 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Napadeným usnesením potvrdil městský soud usnesení, jímž soudní exekutor pro nesložení zálohy oprávněnou (stěžovatelkou) zastavil exekuci k vymožení stěžovatelčiny pohledávky za povinnými a uložil stěžovatelce povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 7.800,- Kč. Podle městského soudu stěžovatelka nezaplacením zálohy na náklady exekuce navzdory řádné výzvě soudního exekutora zavinila zastavení exekuce, a proto jí exekutor správně uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce. Stěžovatelka namítala, že postup soudního exekutora, jenž ji k zaplacení zálohy vyzval 4 roky po zahájení exekučního řízení a za situace, kdy majetek povinného jednoznačně nepostačoval k pokrytí nákladů exekuce, a následně řízení zastavil, je zřejmým obcházením judikatury Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 649/10, IV. ÚS 314/09 či III. ÚS 1226/08).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu především z hlediska principů spravedlivého procesu. V této souvislosti s odkazem na svou dřívější judikaturu upozornil, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému (viz např. nález III. ÚS 455/08).

Ve vazbě na projednávaný případ bylo třeba vypořádat se s otázkou, zda nesložení zálohy na náklady exekuce oprávněným bez dalšího implikuje pro něj nepříznivé důsledky, tj. zastavení řízení a uložení povinnosti nahradit náklady řízení. Na rozdíl od soudu městského však Ústavní soud k takovému závěru nedospěl. Podle Ústavního soudu se městský soud nezabýval smyslem a účelem zálohy ani tím, zda exekutorem požadovaná záloha byla v daném případě způsobilá založit důvod k zastavení exekuce, případně zda neexistovaly jiné důvody pro zastavení exekuce než nesložení zálohy oprávněným. Městský soud bez kritického uvážení navázal na postup soudního exekutora, aniž by uvážil, zda uložením povinnosti ke složení zálohy exekutor namísto jejího legitimního účelu nesledoval jen to, aby se vyhnul situaci, že by náklady exekuce zůstaly neuhrazeny. Přitom však platí, že aby obecný soud dostál imperativům ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, nesmí přehlédnout otázku, zda některý ze subjektů posuzovaného právního vztahu svého práva nezneužívá (nepostupuje šikanózně), resp. zda nepostupuje způsobem kvalifikovatelným jako in fraudem legis. Tím, že městský soud tyto otázky pominul, postupoval v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a stěžovatelčino právo na spravedlivý proces vskutku porušil, a to s potenciálním průmětem do jejích práv majetkových, resp. vlastnických ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadené usnesení městského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Kůrka. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 298/11 ze dne 10. 11. 2011

N 192/63 SbNU 225

Neústavnost zastavení exekuce pro nezaplacení zálohy oprávněným

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) - ze dne 10. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 298/11 ve věci ústavní stížnosti společnosti ProVektor, spol. s r. o., se sídlem Přerov, Prostějovská 14/63, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 sp. zn. 68 Co 456/2010 potvrzujícímu usnesení soudního exekutora JUDr. J. P., Exekutorský úřad Most, ze dne 16. 8. 2010 č. j. 130 EX 573-06-40-E1, kterým zastavil exekuci k vydobytí peněžité pohledávky s příslušenstvím proti povinným 1. PATT, spol. s r. o., a 2. J. P., poněvadž oprávněná (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka) nesložila ve stanovené lhůtě zálohu na náklady exekuce, a současně oprávněné uložil povinnost zaplatit mu na nákladech exekuce částku 7 800 Kč, za účasti soudního exekutora JUDr. J. P., Exekutorský úřad Most, se sídlem v Mostě, Budovatelů 2957/108, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 sp. zn. 68 Co 456/2010 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené usnesení vydané v její exekuční věci.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. J. P., Exekutorský úřad Most, ze dne 16. 8. 2010 č. j. 130 EX 573-06-40-E1, kterým zastavil exekuci k vydobytí 17 897 Kč s příslušenstvím proti povinným 1. PATT, spol. s r. o., a 2. J. P. (s odůvodněním, že oprávněná nesložila ve stanovené lhůtě zálohu na náklady exekuce ve výši 2 499 Kč) a jímž současně oprávněné (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit mu na nákladech exekuce částku 7 800 Kč.

3. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud uvedl, že "s nezaplacením zálohy na náklady exekuce je v dané věci spojena pouze možnost exekutora exekuci dle § 55 odst. 5 e. ř. zastavit"; nebyla-li záloha oprávněnou zaplacena, ačkoli k tomu byla vyzvána, byla to ona, kdo zastavení exekuce zavinila, a exekutor proto postupoval správně, pokud jí "dle ustanovení § 89 e. ř. uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce". Odkaz oprávněné na judikaturu Ústavního soudu je podle soudu nepřiléhavý, "neboť řeší otázku nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného".

4. Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v ústavní stížnosti je postup soudního exekutora, který ji téměř čtyři roky po zahájení exekučního řízení, za situace, kdy majetek povinného jednoznačně nepostačuje k pokrytí nákladů exekuce, vyzval k zaplacení zálohy a následně podle ustanovení § 55 odst. 5 exekučního řádu exekuci zastavil, zřejmým obcházením judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 649/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 113/57 SbNU 425), nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 (viz níže) či nález sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85)], v jejímž světle by mu právo na náhradu nákladů exekuce proti ní nesvědčilo. Nesouhlasí s tvrzením exekutora, že jediným důvodem zastavení exekuce bylo nesložení zálohy, resp. že zde nebyl důvod k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného; ostatně exekutor ani nenaznačil, jaký majetek povinného bylo možné následně prováděnou exekucí postihnout. Stěžovatelka se proto domnívá, že je-li z dosavadního průběhu exekuce zřejmé, že zde žádný postižitelný majetek není ("nemluvě o skutečnosti, že v rozhodné době byl povinný již deset měsíců vymazán z obchodního rejstříku"), neměl by mít exekutor možnost požadovat zálohu na náklady exekuce, "nedal-li by současně oprávněnému na výběr možnost zastavení exekuce pro nemajetnost povinného".

II.

5. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení a vyjádřil přesvědčení, že je nedůvodná a měla by být zamítnuta.

6. JUDr. J. P. v postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti (dále též jen "exekutor") s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomněl, že soudní exekutor má možnost čelit materiálním rizikům výkonu své funkce mj. i tím, že je oprávněn požadovat na oprávněném složení zálohy, přičemž může odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li složena, a nesložení zálohy představuje i důvod zastavení exekuce. Proto základní práva stěžovatelky nemohla být porušena, neboť musela být při podání návrhu na nařízení exekuce srozuměna s tím, že od ní lze dříve či později (nikoliv pouze na začátku exekučního řízení) složení zálohy požadovat. Nemístná je proto argumentace, že je jeho jednání neetické a účelové, neboť ve věci naopak postupoval hospodárně, jestliže zálohu požadoval až v okamžiku, kdy to bylo účelné, konkrétně když exekuce trvala delší dobu a její provádění si již vyžadovalo nákladovou spoluúčast ze strany oprávněné (záloha měla sloužit k provedení nových majetkových lustrací). Podle jeho názoru je naopak v rozporu s dobrými mravy postoj stěžovatelky, jestliže nechce poskytovanou službu nijak hradit, ani zálohově, a počítá s tím, že náklady vymáhání její pohledávky ponese plně exekutor. Zdůrazňuje přitom, že v rozhodné době důvody pro zastavení exekuce pro nemajetnost povinného dány nebyly, a jen nezaplacení zálohy zabránilo tomu, aby mohla být dále prováděna; neplatí proto, že svým postupem obcházel nálezy Ústavního soudu, neboť k zastavení exekuce došlo výlučně pro procesní zavinění na straně stěžovatelky. Vedlejší účastník proto uzavřel návrhem, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

7. J. P., povinný v daném exekučním řízení, možnost vystupovat jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti nevyužil.

III.

8. Ústavní soud (poté, co ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu získal souhlas účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání), vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním, se nesoustředil pouze k samotným námitkám stěžovatelky, nýbrž posuzoval napadené rozhodnutí odvolacího soudu a řízení před ním jako celek.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

10. Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany též se zřetelem k čl. 11 odst. 1 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního (exekučního) řízení, v němž se jí tvrzené majetkové újmy mělo dostat. Proto má logickou prioritu posouzení, zda toto řízení se uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

11. Co do právního posouzení věci, o které zde výlučně jde, představují kolizi s principy "spravedlivého procesu" - v obecné rovině - nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v nauce i v soudní praxi ustáleného výkladu (čímž představuje použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a je tak výrazem interpretační svévole) nebo je v příkrém rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního poměru či v kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu"). Důvodem k zásahu Ústavního soudu, situovaným do této roviny, je též zjištění, že obecný soud nevzal v úvahu precedenční závaznost jeho dřívějších nálezů (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a konečně ústavněprávním požadavkem rovněž je, aby rozhodnutí obecného soudu bylo přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno a aby se v něm soud přiměřeně vypořádal se všemi relevantními názory (návrhy), z nichž účastník řízení vyvozoval uplatněné právo nebo na nichž založil svoji obranu.

12. Po posouzení ústavní stížnosti z těchto hledisek Ústavní soud shledal, že je důvodná.

IV.

13. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neidentifikoval blíže předpis, který aplikoval; užívaje zkratky "e. ř.", měl evidentně na mysli zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v aktuálním znění. Ve vztahu k ustanovení § 89 však přehlédl, že z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že bylo nutné aplikovat exekuční řád ve znění do účinnosti novely provedené zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jestliže exekuce byla nařízena (jak tomu bylo v dané věci) rozhodnutím vydaným do 31. 12. 2007 [viz nález sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511), nález sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181), nález sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665), jakož i nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375) a mnohé další].

14. V prve označeném nálezu sp. zn. III. ÚS 455/08 Ústavní soud shrnutím vlastní judikatury k § 89 exekučního řádu v tomto - zde rozhodném - znění zaznamenal, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému". Obdobně podle Ústavního soudu [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 455/08 (viz výše), sp. zn. IV. ÚS 314/09 (viz výše), nález sp. zn. II. ÚS 1812/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 12/56 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 1839/09 ze dne 3. 12. 2009 (N 253/55 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 1901/09 ze dne 26. 11. 2009 (N 248/55 SbNU 391), nález sp. zn. III. ÚS 2938/09 ze dne 11. 2. 2010 (N 23/56 SbNU 263)] platí, že i podle § 89 exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb. hradí oprávněný exekutorovi nejen náklady exekuce, nýbrž i jen paušálně určené či účelně vynaložené výdaje rovněž pouze v případě, že zastavení exekuce zavinil, což má rovněž význam právě v typově konfliktních situacích (z pohledu nároků soudních exekutorů), kdy je zde důvod k zastavení exekuce, jenž tkví v nedostatku majetku povinného ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

V.

15. Právě existenci tohoto důvodu tvrdila stěžovatelka s tím, že byla-li by proto exekuce zastavena, nemohla - ve smyslu Ústavním soudem zastávaných názorů - jí být uložena povinnost uhradit exekutorovi náklady exekuce, jestliže zastavení exekuce nezavinila.

16. Oproti tomu odvolací soud vycházel z § 90 odst. 3 exekučního řádu, podle něhož má soudní exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, přičemž nesloží-li ji, soudní exekutor ve smyslu § 55 odst. 5 téhož předpisu (ve znění zákona č. 286/2009 Sb.) exekuci zastaví.

17. Těžištěm posouzení dané ústavní stížnosti tedy je, zda ústavně konformnímu výkladu ustanovení § 55 odst. 5 exekučního řádu odpovídá, že již bez dalšího nesložení zálohy oprávněným implikuje pro něho nepříznivé důsledky (ve smyslu jeho zavinění) při nákladovém vypořádání podle § 89 exekučního řádu (ať ve znění do 31. 12. 2007 nebo poté).

18. Odvolací soud tuto otázku zodpověděl kladně, uznal zastavení exekuce podle § 55 odst. 5 exekučního řádu nejen jako rozhodné (správné), nýbrž i samo o sobě predisponující zavinění oprávněné, a poté - na tomto základě - ukotvil i své rozhodnutí o nákladech exekuce.

19. Zjevná jednostrannost, neúplnost a nedostatek kontextuálního posouzení (odůvodnění) tohoto právního názoru (jak bude podrobněji vyloženo posléze) však vede k úsudku, že výše formulované obecné podmínky naplnění požadavků tzv. spravedlivého procesu adekvátně zohledněny nebyly.

VI.

20. Tomu nasvědčuje - a současně tento zásah do "spravedlivého procesu" dokládá - již kolize s nazíráním, jež se v soudní praxi už dříve ustavilo.

21. Kupříkladu sám Městský soud v Praze v jiném usnesení ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 51 Co 572/2007 deklaroval, že "požadavek na složení zálohy uplatněný exekutorem po pěti letech od nařízení exekuce při zjevném předpokladu její neúspěšnosti je v rozporu se smyslem a účelem samotného institutu zálohy", a Nejvyšší soud se v rozhodnutí ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. 20 Cdo 609/2008 ve shodné intenci vyjádřil (mimo jiné) tak, že "jestliže je současně až po čtyřech letech oprávněná vyzývána k součinnosti podle § 50 zákona č. 120/2001 Sb. a z obsahu spisu nevyplývá, že by exekutor pro oprávněnou něco vymohl, je třeba připomenout, že nesložení zálohy nemůže vést k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit (zde se tímto důvodem jeví nemajetnost povinné osoby).". Obdobný názor dal Nejvyšší soud najevo i v rozhodnutích dalších, jmenovitě ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. 20 Cdo 531/2008 či ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4376/2010.

22. Obdobné se podává i z komentářové literatury, dle které soud při zastavení exekuce pro nezaplacení zálohy zkoumá přiměřenost zálohy "vždy s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu" (viz komentář k § 55 odst. 5 exekučního řádu: Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010).

VII.

23. K tomu jest dodat, že východisko pro vymezení institutu zálohy na náklady exekuce, předjímané v ustanovení § 90 odst. 3 exekučního řádu, se nutně odvíjí od toho, že slouží k zajištění prostředků pro další vedení exekuce, které směřuje k jejímu úspěšnému ukončení, tj. ke skutečnému vymožení plnění, jež je jejím předmětem. Oproti tomu nemá logicky místo tam, kde se z dosavadního průběhu provedení exekuce ukazuje, že takového výsledku dosáhnout nelze.

24. Jelikož se odvolací soud touto otázkou smyslu a účelu zálohy nezabýval (ačkoli to mělo být samozřejmostí), nezabýval se ani tím, zda soudním exekutorem požadovaná záloha byla - vzhledem ke všem okolnostem případu - způsobilá založit důvod k zastavení exekuce, a stejně tak žádnou pozornost nevěnoval logicky návazné eventualitě zastavení exekuce z jiného důvodu než pro nesložení zálohy, v důsledku čehož nemohl ani relevantně otevřít otázku, jak řešit případnou konkurenci zastavení exekuce z těchto (více) důvodů a zejména jejich odlišných nákladových důsledků. Jinými slovy a konkrétně, odvolací soud nezkoumal "přiměřenost" požadované zálohy (což nelze vnímat jen ve smyslu kvantitativním, nýbrž též z pohledu kvalitativního, tj. čím svojí povahou je, resp. má být) v kontextu dlouhodobě neúspěšného, dosud trvajícího exekučního řízení a perspektiv jeho budoucí úspěšnosti, explicite se odmítl zabývat tím, zda ve skutečnosti v dané věci nebyl důvod k zastavení exekuce ze stěžovatelkou tvrzeného důvodu nedostatku exekuovatelného majetku, a tím zcela pominul zhodnotit, jak by tato okolnost ovlivnila sporné nákladové vypořádání.

25. Věc tak odvolací soud posuzoval očividně mechanicky (formalisticky), neboť bez kritického uvážení navázal na postup soudního exekutora, aniž by uvážil, zda uložením povinnosti ke složení zálohy exekutor namísto jejího legitimního účelu nesledoval jen to, aby se vyhnul (z osobního hlediska nepříznivému) následku rozhodování o nákladech exekuce (§ 89 exekučního řádu) pro případ, že by exekuce musela být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (že výtěžek, kterého v ní může být dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů). Přitom však platí, že aby obecný soud dostál imperativům ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, nesmí přehlédnout otázku, zda některý ze subjektů posuzovaného právního vztahu svého práva nezneužívá (nepostupuje šikanózně), resp. zda nepostupuje způsobem kvalifikovatelným jako in fraudem legis.

26. Tím, že odvolací soud v předchozím položené otázky pominul, postupoval - jak bylo shora předznačeno - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a stěžovatelčino právo na spravedlivý proces vskutku porušil, a to s potenciálním průmětem do jejích práv majetkových, resp. vlastnických (čl. 11 odst. 1 Listiny). Z řečeného, ve vztahu k obecným znakům porušení tohoto práva (viz bod 11 výše), totiž plyne, že usnesení odvolacího soudu se charakterizuje znaky rozhodnutí "přepjatě" formalistického, představuje vybočení ze standardů rozumného a logického výkladu, zakládá rozpor s rozhodovací praxí obecných soudů s důsledky rozhodnutí překvapivého, resp. vytvářejícího stav nerovnosti v neprospěch účastníka řízení, a konečně je i rozhodnutím, jež koliduje s judikaturou Ústavního soudu.

27. Poněvadž se nikterak nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelky, jimiž popisovala dřívější postupy soudního exekutora (poukazem na výzvy jí adresované ze dne 19. 7. 2006, resp. ze dne 20. 2. 2009, jakož i řadu "bezúspěšných" exekučních příkazů), a ze samotného exekutorského spisu ponechal zcela stranou své pozornosti podání soudního exekutora ze dne 20. 2. 2009 adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (v němž obecnému soudu navrhl, aby exekuci zastavil, neboť "se nepodařilo zjistit, že by povinný měl nějaký majetek postižitelný exekucí"), zatížil odvolací soud své rozhodnutí další, z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny relevantní, vadou, totiž neúplností jeho odůvodnění, což ve svých důsledcích vede k úsudku, že nese rovněž rysy rozhodnutí nepřezkoumatelného.

VIII.

28. Takto dovozené závěry, že Městskýsoud v Praze napadeným usnesením porušil v čl. 36 odst. 1 Listiny garantované právo stěžovatelky na spravedlivý proces, implikují pro Ústavní soud nevyhnutelně postup podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v jehož rámci ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

IX.

29. Má-li mít dané řízení ústavně konformní vyústění, je nutné se zabývat otázkami, jež byly výše předestřeny. Ústavnísoud se věcně nevěnoval argumentům obsaženým ve vyjádření k ústavní stížnosti, jež předložil soudní exekutor, neboť rovněž jeho argumentace se stane předmětem úvah odvolacího soudu, přičemž Ústavnímu soudu prizmatem principu subsidiarity ji nepřísluší věcně hodnotit dříve, než bude tato možnost otevřena příslušnému soudnímu orgánu v režimu obecného soudnictví.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru