Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2977/16 #1Usnesení ÚS ze dne 12.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA - Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2977.16.1
Datum podání05.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 140, § 279


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2977/16 ze dne 12. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., t. č. Věznice Plzeň, Klatovská třída 652/202, Plzeň, zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem Staňkova 103/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 3 Tdo 646/2016-71, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2016 č. j. 4 To 5/2016-2309 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 53 T 8/2015-2130 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, Jany B., nezletilého Pavla B., Jiřího B., Lubomíra B., Petry B. (jedná se o pseudonymy), Pavly K. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. září 2016, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 53 T 8/2015-2130 uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Stěžovateli byla dále spolu se spoluobžalovaným M. S. uložena povinnost zaplatit náhradu újmy poškozeným, nyní vedlejším účastníkům řízení o ústavní stížnosti.

3. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 30. září 2013 v obci Vlkoš, okres Hodonín, v areálu zemědělského družstva devíti střelnými ranami usmrtil poškozeného Martina S. (jedná se pseudonym), a to po předchozí vzájemné dohodě se spoluobžalovaným S., který měl poškozeného telefonicky vylákat na místo činu.

4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. února 2016 č. j. 4 To 5/2016-2309 zamítl odvolání stěžovatele, přičemž nově rozhodl o náhradě újmy.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. června 2016 č. j. 3 Tdo 646/2016-71 odmítl dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že jde o justiční omyl a že v celém průběhu řízení docházelo k narušování zásad trestního řízení tím, že byly vyhodnocovány a zdůrazňovány především skutečnosti zaměřené proti němu. Jeho upozornění a návrhy na dokazování nikdo nezohlednil. Podotkl, že nemá jinou možnost, než uplatňovat stále stejnou argumentaci, pokud jeho výtky nejsou akceptovány nebo logicky posouzeny. I proto nejasnost a neúplnost skutkových zjištění soudem prvního stupně namítal opakovaně.

7. Jako příklad důkazu, který soud nevyhodnotil, poukázal na informaci o místě pohybu poškozeného v době před jeho smrtí podle jeho SIM karty. Ze souvisejících svědeckých výpovědí je dle stěžovatele zřejmé, že se na smrti poškozeného podílet nemohl, neboť jej naposledy viděl na poli, z něhož odjel domů. V soudním řízení se neřešila otázka místa pohybu poškozeného po 19 hod. v den vraždy, nebylo prokázáno, kdy poškozený přijel do areálu zemědělského družstva a kde se v téže době nacházel stěžovatel. Dle technického zjištění Policie České republiky (dále jen "policie") se poškozený nacházel stovky metrů od místa vraždy. Ve stejné vzdálenosti se pak nacházel muž, který poškozenému vyhrožoval fyzickou likvidací, s čímž se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly.

8. Stěžovatel popírá, že by důkazy v předložené věci tvořily ucelený řetězec. Namísto toho dle něj došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními, a to s přihlédnutím k porušení pravidla in dubio pro reo, které vyplývá ze zásady presumpce neviny.

9. Jako jiný příklad porušování Listiny uvedl stěžovatel to, že ke hledání dalších malorážkových nábojnic, tedy opatřování dalšího důkazu, došlo po odloženém vynesení rozsudku bez procesních náležitostí (obhájci byli pozváni telefonicky policií, nebylo vydáno usnesení o pokračování v dalším provádění dokazování). Expertizu týkající se nalezených nábojnic si pak obhajoba musela sama vyžádat. Za dané situace však měla být věc vrácena státnímu zastupitelství k došetření nebo případně předložena nalézacímu soudu k provedení dalších důkazů. Dále stěžovatel zmínil, že si obhajoba musela žádat o protokoly z hlavního líčení z listopadu 2015, které neměla v době, kdy měla zdůvodňovat odvolání, a že nebyla zaznamenána výtka předsedy senátu ke státní zástupkyni o množství nepřímých důkazů a žádném důkazu přímém.

10. Vinu stěžovatele a spoluobžalovaného S. má prokazovat sedm nepřímých důkazů či jejich okruhů, které stěžovatel v ústavní stížnosti vyvracel. Nespatřoval mezi nimi vzájemné vazby.

11. Prvním okruhem nepřímých důkazů proti stěžovateli je, že v den vraždy po 19.30 hod., tedy po předpokládané době smrti poškozeného, konal cestu do Olomouce, která dle výpovědi svědka Petruchy nebyla nezbytná, což soudy vyhodnotily jako pokus o získání alibi. Stěžovatel k tomu podotkl, že dle výpovědi soudních znalců mohlo dojít ke smrti poškozeného nejdříve ve 22.16 hod. To, že by mohlo dojít ke smrti poškozeného již po devatenácté hodině, znalci vyloučili. Proto cesta do Olomouce není důkazem o vraždě v době mezi 19.06 a 19.30 hod. Svědek Petrucha jej navíc ještě ten den dopoledne upomínal, aby cestu do Olomouce pro kopačky jeho syna vykonal, následující den dopoledne si kopačky vyzvedl, zaplatil a odvezl ihned synovi, aby měl další den v čem hrát.

12. Druhým okruhem nepřímých důkazů je, že se před cestou do Olomouce zastavil u svědka Minaříka, od něhož si půjčil navigaci a údajně sdělil, že něco udělal a jede do Olomouce. Stěžovatel k tomu zopakoval svou dřívější argumentaci, že půjčení navigace pouze prokazuje, že do Olomouce skutečně jel, a že svědek Minařík při výslechu před soudem sdělil, že na něj policie činila nátlak, jak má vypovídat. Nadto svědek vypovídal jinak až poté, co byl vzat do vazby, čímž policisté nedodrželi svůj slib beztrestnosti svědka za pěstování konopí.

13. Třetím důkazem je, že ve vlasech stěžovatele byly nalezeny povýstřelové zplodiny druhově shodné s povýstřelovými zplodinami nalezenými na nábojnici z místa činu. Soudní znalec přitom před soudem vysvětlil, že k přenosu zplodin mohlo dojít při manipulaci s tělem poškozeného, kterému stěžovatel poskytoval první pomoc. Zároveň stěžovatel připomněl, že den před vraždou střílel z poplašné pistole.

14. Čtvrtým důkazem je krev poškozeného na zadním díle košile stěžovatele, která je rovněž vysvětlitelná manipulací s tělem poškozeného při poskytování první pomoci. Naopak by bylo podezřelé, kdyby stěžovatel policii vydal oblečení, které na sobě v den vraždy neměl.

15. Pátým důkazem je pachová stopa stěžovatele na kontejneru s malorážkovými náboji zajištěnými při domovní prohlídce, která však dle stěžovatele sama o sobě nic nedokazuje. Policista zajišťující kontejner nadto neměl rukavice a výslech u soudu prokázal, že přenos pachových stop stěžovatele ze dveří skříně z rukou či rukavic policisty na kontejner byl možný.

16. Šestým okruhem nepřímých důkazů je pachová stopa syna stěžovatele na papírové krabičce s malorážkovými náboji zajištěnými při domovní prohlídce a na třech nábojnicích nalezených na místě činu. Stěžovatel považuje za nesmysl, aby pachová stopa zůstala na nábojnici, nadto tepelně namáhané při výstřelu, zachována mnoho let. Při pořízení obou pachových stop byla navíc porušena zásada pořízení obrazového záznamu, které se týká i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Navíc se tento důkaz netýká (přímo) stěžovatele.

17. Sedmým důkazem je, že stěžovatel měl jako jedna z mála osob povědomost o tom, že kamera umístěná naproti kanceláři v areálu zemědělského družstva nefungovala. Dle stěžovatele o této skutečnosti mohla vědět jakákoli osoba, která do kanceláře přišla.

18. Dále stěžovatel namítal, že nebyly provedeny další navrhované důkazy, a to výslechy svědků včetně největších dlužníků poškozeného. Orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s podvrženými důkazy a tvrzeními svědka Urbánka, které stěžovatel považuje za křivé svědectví. Neřešil se nátlak policie na svědka Minaříka, syna stěžovatele ani na svědka Urbánka a režie jeho výpovědi policistou Vlasákem, kterou nyní šetří Generální inspekce bezpečnostních sborů. Nebyly předloženy telekomunikační záznamy, které nejsou součástí spisu. Nebyly provedeny jako důkaz telekomunikační záznamy bratra zavražděného ani identifikace skrytého čísla. Soudy neřešily, že poškozený měl mít v den vraždy ještě další schůzku s neurčenou osobou. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že otázka stanovení smrti poškozeného je otázkou odbornou, nikoli právní, soudy si proto o této otázce nemohly učinit samy úsudek, a to ani na základě toho, že poškozený nezvedal své manželce telefon.

19. Stěžovatel měl za to, že nebyl prokázán jeho úmysl, nebyla respektována platná judikatura, postup soudů byl v rozporu se zásadou presumpce neviny a bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu. Dále stěžovatel rozporoval určení újmy a její výše, neboť poškozený si platil minimální platby odvodů a pojistného. Měl za to, že nebyl proveden žádný důkaz, který by vedl k závěru, že by čin spáchal stěžovatel. Soudy neprovedly důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, například dvě stopy na místě činu nevyhodnotily. Proto nelze vůbec ustálit skutkový děj a existují extrémní pochybnosti o pachatelství konkrétní osobou, a to i s ohledem na to, s jakými osobami se poškozený stýkal a v jaké oblasti a jakým způsobem podnikal. Stěžovatel také namítl, že bylo porušeno jeho právo vyslýchat svědky a klást jim otázky i jeho právo dosáhnout předvolání výslechu svědků v jeho prospěch. Poukázal na to, že lze-li v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, poruší princip in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny. Upozorňoval i na případy ovlivňování svědků otcem poškozeného i výhrůžky vůči jeho vlastní rodině.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

20. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení.

21. Nejvyšší soud ve vyjádření sdělil, že argumentace stěžovatele vychází ze stejných námitek, které uplatňoval v rámci celého trestního řízení a které byly též obsahem podaného dovolání. Nejvyšší soud měl přitom za to, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Neshledal extrémní rozpor mezi skutkovým stavem zjištěným soudy a provedenými důkazy. Soudy také dostatečně zdůvodnily, proč na některé důkazní návrhy nepřistoupily. Nepřímé důkazy v projednávané věci tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu. Stěžovatel v rámci své obhajoby postupoval opačně, když se snažil každý provedený důkaz izolovat a následně zpochybnit. Nejvyšší soud neměl za to, že by byla porušena základní práva stěžovatele.

22. Vrchní soud také uvedl, že stěžovatel opakoval svou obhajobu, s níž se již soudy vypořádaly ve svých meritorních rozhodnutích. Při tom stěžovatel nabízel pouze izolované hodnocení jednotlivých důkazů, což je však zcela v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Vrchní soud dospěl k závěru, že krajský soud provedl objem důkazů dostačující k meritornímu rozhodnutí. Pro odvolací řízení stěžovatel doplnění dokazování nenavrhoval, své důkazní návrhy směřoval k soudu prvního stupně pro případ, že by mu věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud s ohledem na důkazní situaci a ucelený řetězec nepřímých usvědčujících důkazů nepovažoval za nutné dokazování doplňovat. Navrhované důkazy hodnotil jako nadbytečné a týkající se jen okrajových skutečností, které bezprostředně nesouvisí s pojednávaným skutkem. Neměl za to, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele.

23. Krajský soud plně odkázal na svůj rozsudek. K hledání malorážkových nábojnic vysvětlil, že se na předsedu senátu obrátila státní zástupkyně se sdělením, že policisty kontaktoval svědek s tím, že ví o tom, že stěžovatel měl v minulosti malorážkovou zbraň a střílel z ní. Předseda senátu poté uložil policejnímu orgánu provést prohlídku jiných prostor (prostor za halou v zemědělském areálu) a poté znalecky zkoumat nalezené nábojnice. Výsledky těchto úkonů nebyly zohledněny v odůvodnění vyhlášeného rozsudku, neboť se jednalo o důkazy získané až následně. Závěrem svého vyjádření se krajský soud důrazně ohradil proti tvrzení stěžovatele, že by předseda senátu v soudní síni vytýkal státní zástupkyni množství nepřímých důkazů. Považoval jej za lživé, což je prokazatelné zvukovým záznamem.

24. Stěžovatel na tato vyjádření reagoval replikou, v níž poznamenal, že neočekává, že Ústavní soud bude opisovat vyjádření obecných soudů nebo uvede, že stěžovatel jen opakuje své předchozí námitky. Ústavní stížnost podal právě proto, že se jeho námitkami obecné soudy nezabývaly, a to například jeho námitkou týkající se znaleckého odhadu doby smrti poškozeného. Ústavní soud by proto neměl rezignovat na svou povinnost zásahu v případě porušení základních práv a svobod. Postup krajského soudu stěžovatel považuje za svévolný. Vinou krajského soudu měla obhajoba i nedostatek času k přípravě. Hodnocení důkazů soudy považoval stěžovatel za tendenčně zaměřené proti němu. Nadále měl za to, že se krajský soud nevypořádal s jeho důkazními návrhy a že postup soudu při hledání nábojnic po vyhlášení rozsudku nebyl v souladu s trestním řádem. Nesouhlasil také s názorem předsedy senátu ohledně výtky státní zástupkyni. Předseda senátu výtku učinil po ukončení hlavního líčení těsně před odvedením obžalovaných a slyšeli ji oba obhájci, tak i ostatní přítomní. Vyjádření vrchního soudu považoval za souhrn prázdných a ničím nepodložených formulací. K vyjádření Nejvyššího soudu namítl, že pokud se některá jeho tvrzení opakují, tak jen proto, že soudy obsah jeho tvrzení nezohlednily. Nejvyšší soud nevysvětlil, čím na sebe jednotlivé nepřímé důkazy tak spolehlivě navazují, jak uvádí. Důvěra stěžovatele ve spravedlnost je silně otřesena, neboť skutek nespáchal a nepřímé důkazy jsou jen popisem jeho chování v den vraždy.

25. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bez ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

IV.

Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti

26. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.

V.

Vlastní posouzení

27. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, soudním spisem a došlými vyjádřeními, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

28. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

29. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

30. Ústavní soud podotýká, že již rozhodoval o ústavní stížnosti spoluobžalovaného v této věci, M. S. Jeho ústavní stížnost usnesením ze dne 22. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 2976/16 odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

31. Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením obecných soudů v tom, že stěžovatel opakuje své dřívější námitky. Zároveň je ale pochopitelné tvrzení stěžovatele, že pokud se snaží vyvrátit jednotnou argumentaci soudů, nemá jinou možnost, než své námitky opakovat. Stejně tak stěžovatel ve svých námitkách může spatřovat ústavněprávní rovinu, je-li přesvědčen, že postupem soudů byla (mimo jiné) porušena zásada presumpce neviny. Ústavní soud však musí zhodnotit, že z napadených rozhodnutí vyplývá nejen to, že stěžovatel setrvává na své obhajobě uplatňované od počátku soudního řízení, ale i to, že zejména krajský a vrchní soud se s jeho námitkami, které nyní opakuje v ústavní stížnosti, již přesvědčivě vypořádaly. Krajský soud se také již zabýval tím, že by některé z okruhů nepřímých důkazů bylo možné izolovaně vysvětlit. Neplatí to však pro každý z nich a současně právě kumulace okruhů důkazů směřujících ke stěžovateli vedla k jeho odsouzení.

32. Jestliže by soudy měly uznat stěžovatelovu obhajobu, musely by vyjít z toho, že, jak stěžovatel tvrdí, křivě vypovídali přinejmenším svědci Jana B. (ohledně poskytování první pomoci stěžovatelem), František Petrucha (ohledně nezbytnosti cesty do Olomouce), Dušan Minařík (který i při hlavním líčení setrval na tom, že stěžovatel mu řekl "něco jsem udělal"), Jiří B. (ohledně jeho večerního programu v den vraždy) a Ondřej Urbánek (svědek proti spoluobžalovanému). Ani pak by nebylo popřeno, že byly nalezeny pachové stopy stěžovatele a jeho syna, které stěžovatele spojovaly s místem činu. Byť stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že je logické, že na jeho vlastním kontejneru s malorážkovými náboji je jeho pachová stopa, přitěžuje mu v této souvislosti i to, že v kontejneru chybí přibližně stejné množství nábojů, jakého bylo při vraždě použito (v kontejneru chybí o jeden náboj více).

33. Pokud jde o pořízení obrazového záznamu při snímání a ztotožnění pachových stop, Ústavní soud v nálezu ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 pořízení obrazového záznamu pouze doporučil jako vhodné. Z uvedeného nálezu proto nelze dovozovat neústavnost každého trestního řízení, v němž obrazový záznam pořízen nebyl. Tím spíše z něj nelze dovozovat neústavnost trestního řízení vedeného v době před přijetím zmíněného nálezu. Rovněž poukaz stěžovatele na místo výskytu SIM karty poškozeného v době jeho vraždy není přesvědčivý, neboť pouze vypovídá o tom, která buňka mobilního operátora (věž nad obcí Kelčany) zachytila výskyt SIM karty poškozeného, nikoli to, že přímo na tomto místě se poškozený pohyboval.

34. Zároveň nelze od věci stěžovatele zcela oddělit ani okruhy důkazů usvědčujících jeho spoluobžalovaného, který stejně jako stěžovatel v den vraždy po předpokládané době smrti poškozeného podnikl delší cestu autem, která nebyla nezbytná. Spoluobžalovaného nadto usvědčila výpověď svědka Urbánka, jemuž se měl spoluobžalovaný zčásti přiznat k telefonickému vylákání poškozeného na místo činu, přičemž této výpovědi odpovídalo zjištění, že spoluobžalovaný byl poslední osobou telefonující poškozenému a spolu se stěžovatelem byli posledními osobami, které poškozeného viděly živého. Při hodnocení věrohodnosti tvrzení stěžovatele též není možné zcela odhlédnout ani od toho, že stěžovatel a jeho spoluobžalovaný většinu trestního řízení nevypovídali, a když stěžovatel později vypovídal, byla jeho výpověď nepřesvědčivá či neúplná, a to i kvůli charakteru podnikání stěžovatele s poškozeným, které, jak stěžovatel sám uvedl, bylo mnohdy "na hraně" zákona. Stěžovatel a jeho spoluobžalovaný také nevysvětlili telefonáty, které mezi sebou po předpokládané době smrti poškozeného vedli, ačkoli stěžovatel dokázal popsat obsah telefonátů se svědkyní Janou B. vedených v téže době.

35. Nebyly-li tedy obecné soudy za výše popsaného stavu obhajobou stěžovatele přesvědčeny a zároveň na jeho námitky věcně reagovaly, nemůže jim Ústavní soud z ústavního hlediska nic vytknout. Stěžovateli Ústavní soud nemůže přisvědčit ani v tom, že by se obecné soudy z několika přibližně stejně pravděpodobných skutkových verzí přiklonily k té, jež je pro stěžovatele nepříznivá, a tím porušily principy presumpce neviny či in dubio pro reo. Z provedených důkazů totiž jiná přibližně stejně pravděpodobná skutková verze nevyplývala.

36. Ústavní soud rovněž podotýká, že i stěžovatelem namítanou spornou dobou smrti poškozeného se soudy důkladně zabývaly. Znalci během hlavního líčení zpochybnili závěr zasahujícího lékaře, podle něhož smrt poškozeného nastala až ve 23.57 hod. (tj. přibližně hodinu po nálezu těla a prováděné resuscitaci) a uvedli, že mohla nastat ve večerních hodinách dne 30. září 2013. Rozcházela se i tvrzení zasahujících záchranářů (svědkyně Goldmannové a svědka Vodičky) o čerstvosti krve na místě činu. Obtížná určitelnost doby smrti pak byla ovlivněna i tím, že poškozenému při resuscitaci, k níž posádka záchranné služby bez lékaře musela bez dalšího přistoupit, byly podávány fyziologické roztoky. Stěžovatel a svědkyně Jana B. se shodovali v tom, že když tělo poškozeného ve 23.00 hod. našli, bylo již zcela studené. Soudy vyšly z toho, že dle znalců mohlo dojít ke smrti poškozeného po osmnácté hodině, stěžovatel a jeho spoluobžalovaný byli před devatenáctou hodinou s poškozeným na poli, poškozený v 18.24 hod. telefonicky sděloval manželce Janě B., že naložil kamiony a půjde už domů, v 19.06 hod. s ním naposledy telefonoval spoluobžalovaný a poškozený následně po dvacáté hodině nezvedal telefon manželce, přičemž dle svého předchozího telefonického vyjádření už měl být tou dobou doma. Nešlo tedy o pouhé nezvedání telefonu manželce, jak stěžovatel namítal. Soudy dostatečně vyložily, jakým způsobem pravděpodobný okamžik smrti stanovily.

37. Krajský soud se zabýval i důkazními návrhy obhajoby. Vysvětlil, že po provedeném přípravném řízení, v němž bylo vyslechnuto přibližně třicet osob a dalších více než čtyřicet osob podávalo vysvětlení, považoval za nadbytečné provádět výslech dalších více než sedmdesáti "v podstatě nahodilých osob", které by dle obhajoby snad mohly mít motiv usmrtit poškozeného. Vrchní soud na závěry krajského soudu odkázal, zároveň ale dokazování i doplnil listinami předloženými obhájcem spoluobžalovaného.

38. Soudy se proto ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a nepovažoval za nepřiměřený ani uložený trest. Také procesní pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny, Ústavní soud nezjistil. To platí i pro hledání nábojnic po vyhlášení rozsudku krajského soudu. Nábojnice sice byly nalezeny, ale nebyly nijak spojeny s posuzovaným trestným činem, proto postavení stěžovatele nemohly ovlivnit.

39. Ústavní soud tak neshledal, že by v napadených rozhodnutích krajského, vrchního a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

40. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

41. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti výroku okresního soudu o náhradě škody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy neprodleně po seznámení se soudním spisem krajského soudu rozhodl o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru