Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2973/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2973.10.1
Datum podání18.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a odst.1, § 265b odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2973/10 ze dne 20. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem v Praze 1, Dlážděná 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 10 To 33/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 63 T 16/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 14. 10. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 63 T 16/2009, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona a odsouzen k (souhrnnému) trestu odnětí svobody v trvání 10 let, a dále rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 10 To 33/2010, kterým bylo prvně uvedené rozhodnutí zrušeno, načež byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle § 173 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a odsouzen k (souhrnnému) trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců.

Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného trestního spisu, stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání ze dne 3. 10. 2010, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2011 č. j. 6 Tdo 1535/2010-105 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odmítl. Jak dále Ústavní soud zjistil ze svého vlastního spisu sp. zn. IV. ÚS 1120/11, stěžovatel napadl všechna tato soudní rozhodnutí další ústavní stížností ze dne 14. 4. 2011 (nešlo tedy o doplnění této ústavní stížnosti).

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Jak bylo výše zmíněno, stěžovatel rozsudek vrchního soudu napadl - vedle této ústavní stížnosti - dovoláním, které bylo přípustné (§ 265a odst. 1 a 2 tr. ř.) a které bylo podáno z důvodu, jenž jak formálně, tak obsahově naplňoval dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To potvrzuje i výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, neboť z něho plyne, že uvedený soud se předmětným dovoláním zabýval z věcného hlediska a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k tomu lze konstatovat, že uvedený mimořádný opravný prostředek v dané věci představoval procesní prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, takže povinností stěžovatele bylo, a to ještě před podáním ústavní stížnosti, tento prostředek také "vyčerpat", tj. nejen jej podat, ale vyčkat, až o něm bude příslušným soudem rozhodnuto (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). K tomu lze dodat, že v souzené věci nebylo možné postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nesplňoval ani podmínku ve smyslu písm. a), protože soudní řízení (vzhledem k podanému dovolání) dále probíhalo, a ani ve smyslu písm. b), protože k žádným průtahům v řízení o podaném opravném prostředku nedošlo, resp. vzhledem ke konkrétním okolnostem případu dojít nemohlo.

Současně bylo stěžovatelovou povinností napadnout ústavní stížností - jako první v řadě - toto "dovolací" rozhodnutí. Jak totiž plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, principu právní jistoty i povaze věci by odporovalo, aby z ústavněprávního přezkumu bylo vyňato a rozhodnutím Ústavního soudu zůstalo nedotčeno právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. To ovšem stěžovatel neučinil, tedy alespoň ne v řízení o této ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Na doplnění Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se souběžným podáním dovolání a ústavní stížností zřejmě chránil před situací, že by jím podané dovolání - a to v závislosti na jeho posouzení ze strany Nejvyššího soudu - nemuselo být ze strany Ústavního soudu považováno za poslední procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tudíž by se lhůta k podání ústavní stížnosti odvíjela již od doručení napadeného usnesení vrchního soudu, a ústavní stížnost by tak mohla být shledána opožděnou. Ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatel v tomto případě mohl po skončení dovolacího řízení podat ústavní stížnost, v níž by napadl všechna soudní rozhodnutí, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, a to také učinil, nemůže být odmítnutím "první" ústavní stížnosti nijak poškozen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru