Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 296/97 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.1998Právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 20/10 SbNU 409
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.296.97.1
Datum podání11.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

85/1996 Sb., § 18


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 296/97 ze dne 17. 3. 1998

U 20/10 SbNU 409

Právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Mgr. V.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 1997, sp. zn. 12 Co 621/96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 1996, sp. zn. 9 C 259/95, mimo ústní jednání dne 17. 3. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Opakovaným písemným podáním, označeným jako "žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů Ústavním soudem ČR k zastupování v řízení o ústavní stížnosti" a dále jako "žádost o uložení povinnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ustanovit zástupce z řad advokátů k zastupování v řízení o ústavní stížnosti", domáhal se navrhovatel, aby Ústavní soud buď sám mu ustanovil zástupce pro podání ústavní stížnosti v jeho občanskoprávní věci vedené (a pravomocně skončené) před Městským soudem v Praze (jako soudem odvolacím) pod sp. zn. 12 Co 621/96, nebo aby ustanovení takového zástupce uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4; obě tyto žádosti navrhovatel podložil obsáhlým zdůvodněním, v němž - též s odkazem na blíže označenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - dovozoval především povinnost Ústavního soudu pro řízení o (zamýšlené) ústavní stížnosti zástupce (advokáta) stěžovateli ustanovit, neboť jednak jde o obligatorní, tj. zákonem o Ústavním soudu (§ 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) obecně uloženou povinnost, jednak je k tomu povinen s ohledem na podpůrnou platnost občanského soudního řádu (§ 63 zák. č. 182/1993 Sb., § 30 odst. 1 o. s. ř.); pro případ, že by se Ústavní soud s jeho vývody neztotožnil, navrhl, aby povinnost ustanovit mu zástupce z řad advokátů byla Ústavním soudem uložena Obvodnímu soudu pro Prahu 4.

Z listin předložených navrhovatelem, opisů rozhodnutí obecných soudů ve věci, v níž se cítí zkrácen na svých ústavně zaručených základních právech, příp. též na právech zaručených mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), jakož i z obsáhlých jeho vývodů, je zřejmé, že navrhovatel byl v řízení před obecnými soudy neúspěšný ve svém sporu o náhradu škody, která mu měla vzniknout porušením povinnosti ze strany jeho tehdejšího (obecným soudem ustanoveného) zástupce, totiž tím, že proti jeho výslovnému příkazu soudem ustanovený zástupce do rozhodnutí obecného soudu II. stupně nepodal jeho jménem dovolání.

Vycházeje z obsahu navrhovatelových podání, bylo třeba uvážit, zda (ve vztahu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4) nejde o ústavní stížnost směřující proti přípisu obecného soudu (ze dne 24. července 1997), jímž bylo navrhovateli dáno na vědomí, že (s ohledem na pravomocně skončené řízení) se již "nelze na soudu domáhat ustanovení právního zástupce (ať již k jakémukoli účelu) ve smyslu § 30 odst. 1, 2 o. s. ř.", totiž zda tento přípis není svou povahou výrazem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" do navrhovatelových ústavně zaručených základních práv [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]; přihlížeje ke všem skutkovým okolnostem z předložených listin patrných, stejně jako k okolnostem zřejmým z obsáhlých vývodů navrhovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že o zmíněný "jiný zásah orgánů veřejné moci" na újmu navrhovatele nejde.

"Ustanovení zástupce na žádost účastníka" upravuje a současně pro vyhovění takové žádosti vymezuje podmínky občanský soudní řád (§ 30 odst. 1, 2), přičemž ve smyslu ustálené judikatury obecných soudů, soud, jemuž žádost byla předložena, o ní rozhodne usnesením, proti němuž je přípustný opravný prostředek (k tomu srov. Bureš a spol.: Občanský soudní řád, komentář); takto upravený procesní postup již pojmově vylučuje znaky "jiného zásahu", neboť je zřejmé, že jde o zákonem upravený postup končící (ať kladným či záporným) rozhodnutím, nadto přezkoumatelným v řádném instančním pořadí.

Podmínky ústavní stížnosti v posuzované věci nelze odvodit ani ze samotné skutečnosti, že obecný soud žádosti stěžovatele nevyhověl, a to především - mimo jiné - pro absenci pravomocného rozhodnutí, jímž by o žádosti navrhovatele bylo (za podmínek již zmíněných) obecným soudem rozhodnuto, nehledě již ani k tomu, že za současného stavu nelze usoudit, z čeho stěžovatel odvozuje místní příslušnost jím označeného obecného soudu, jehož příslušnost byla zřejmě dána jen pro (v současné době pravomocně skončené) řízení vůči někdejšímu odpůrci navrhovatele (§ 84 o. s. ř.), a že řízení před Ústavním soudem, který není ani řádnou ani mimořádnou přezkumnou instancí obecných soudů (k tomu např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) je procesně i jinak řízením zcela samostatným, s obecným soudnictvím nikterak svázaným.

Co do žádosti navrhovatele stran ustanovení zástupce přímo Ústavním soudem, stačí jej odkázat na to, že Ústavní soud stojí mimo organizaci obecných soudů, a že tím je současně také dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro obecné soudy, a že tudíž vývody navrhovatele v tomto směru nejsou na místě, a to bez ohledu na to, zda meritorní výhrady stěžovatele vůči pravomocným rozhodnutím obecných soudů jsou důvodné či nikoli, i když zamýšlený návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení § 169 odst. 1 o. s. ř., a jeho nahrazení novým (navrhovatelem navrženým) textem, přesahuje očividně pravomoc Ústavního soudu.

Obdobně sluší odmítnout tvrzení navrhovatele co do jeho výhrad stran určení advokáta rozhodnutím advokátní komory (§ 18 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., § 4 vyhl. č. 270/1990 Sb.), totiž že by současná praxe Ústavního soudu byla "praxí po právní stránce nesprávnou a nemající jakoukoli oporu v platném vnitrostátním a mezinárodním právu", a že by s ní jako s takovou "bylo nezbytné skoncovat", případně že by jeho žádosti o ustanovení zástupce přímo Ústavním soudem "vznikl mezi ním a státním orgánem jistý (?) vztah, v rámci kterého je stát povinen mu právního zástupce ustanovit".

Odhlédnuto od toho, že jednostranným úkonem zpravidla ani "jistý právní vztah" nevzniká a v dané věci ani vzniknout nemůže, povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně -iz hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zák. č. 85/1996 Sb.), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemovitým žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout, zejména je-li na místě se vší rozhodností odmítnout i příkré výhrady navrhovatele vůči České advokátní komoře; ta totiž není "jakousi samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů", ale v uvažovaných souvislostech je subjektem k poskytování právní pomoci ex lege povolaným, a to i v případech nemajetných žadatelů o právní pomoc.

Z takto rozvedených důvodů byl proto návrh na ustanovení zástupce navrhovateli Ústavnímsoudem shledán jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č 182/1993 Sb.], a návrh na uložení povinnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 4 navrhovateli zástupce ustanovit jako zjevně neopodstatněný, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak důvody dříve vyloženými, tak konstantní judikaturou, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.

O takto posouzených opakovaných (II. ÚS 148/97) návrzích bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c), e) zák. č. 182/1993 Sb.], aniž by bylo třeba zabývat se i dalšími rozsáhlými vývody navrhovatele, neboť ty, též pro svou nekonzistenčnost, jevily se pro rozhodnutí jako zcela irelevantní.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 17. března 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru