Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 296/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
Exekuce
Náklady řízení
Doručování
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.296.21.1
Datum podání02.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89

99/1963 Sb., § 50 odst.2, § 50d, § 58 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 296/21 ze dne 16. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2020 č. j. 10 Co 340/2020-74 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. května 2020 č. j. 91 EXE 11750/2019-59, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. Alana Havliceho, sídlem Otakara Březiny 229/5, Jeseník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 2 Listiny.

2. Pověřením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl soudní exekutor JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, Exekutorský úřad Praha 3 (dále jen "soudní exekutor JUDr. Miloslav Zwiefelhofer"), pověřen vedením exekuce (exekuce vedená pod sp. zn. 144 EX 2802/2019) na majetek stěžovatele (povinného) podle vykonatelného usnesení soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho, Exekutorský úřad Jeseník [dále jen "soudní exekutor JUDr. Alan Havlice"; (v ústavní stížností napadené věci jako oprávněný)] ze dne 28. 3. 2019 č. j. 197 EX 3519/18-19 pro vymožení jeho pohledávky ve výši 6 655 Kč s příslušenstvím. Exekučním titulem byly soudním exekutorem JUDr. Alanem Havlicem vyčísleny náklady exekuce v řízení vedeném pod sp. zn. 197 EX 3519/18. Tato v pořadí první exekuce byla vedena tehdejší oprávněnou [Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále jen "VZP")] pro vymožení dlužného pojistného na zdravotní pojištění za období od 1. 10. 2017 do 16. 3. 2018, neboť stěžovatel (i v tomto řízení vystupující jako povinný) po dovršení 18 let nedoložil doklad o pokračujícím studiu, resp. nebyl si vědom, že takový doklad má dodat, když v té době pobýval u svého pěstouna, přičemž výkaz nedoplatků dlužného pojistného mu byl doručován na (jinou) adresu trvalého pobytu vedenou v Centrální evidenci obyvatelstva. Tato exekuce však nakonec byla na návrh oprávněné VZP zastavena a soudní exekutor JUDr. Alan Havlice v usnesení ze dne 28. 3. 2019 č. j. 197 EX 3519/18-19 vyčíslil náklady exekuce v částce 6 655 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení pak bylo odmítnuto jako opožděné [viz usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2020 č. j. 9 Co 817/2019-41 ve spojení s usnesením soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho ze dne 6. 12. 2019 č. j. 197 EX 3519/18-30].

3. Na základě návrhu stěžovatele okresní soud usnesením ze dne 13. 5. 2020 č. j. 91 EXE 11750/2019-59 částečně, co do jejího provádění přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem pod sp. zn. 144 EX 2802/2019 v částce 13 410 Kč, jíž byl postihnut jednorázový příspěvek při ukončení pěstounské péče (výrok I.). Ve zbylém rozsahu návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl (výrok II.). Okresní soud uvedl, že jednorázová dávka byla postižena v rozporu s § 299 odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a contrario, a proto bylo provádění exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno. Ohledně zamítnutí návrhu okresní soud konstatoval, že namítal-li stěžovatel věcnou nesprávnost exekučního titulu, nebyl jeho návrh na zastavení exekučního řízení důvodný, neboť exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Tvrzení o nedoručení exekučního titulu a vadném doručování ve věci sp. zn. 144 EX 2802/2019 pak nebylo v řízení prokázáno.

4. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 27. 10. 2020 č. j. 10 Co 340/2020-74 rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku II. potvrdil. Ve shodě s okresním soudem uvedl, že věcnou správnost exekučního titulu nelze v exekučním řízení přezkoumávat a z obsahu spisu nevyplývají a stěžovatelem ani nejsou tvrzeny žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že nárok přiznaný exekučním titulem je v rozporu s dobrými mravy. Jako nedůvodnou zhodnotil námitku stěžovatele, že je nemorální vedení nové exekuce pro vymožení nákladů předchozí exekuce, když tyto mohly být vymoženy v rámci předchozí exekuce. K tomu uvedl, že předchozí exekuční řízení bylo zastaveno k návrhu tehdejší oprávněné (VZP) z důvodu zrušení exekučních titulů (výkazu nedoplatků za dlužné pojistné za období od 1. 10. 2017 do 16. 3. 2018), na jejichž základě byla exekuce vedena. Za této situace nebylo možné v exekuci pokračovat ani pro vymožení nákladů a o náhradě nákladů exekuce tak bylo v souladu s § 89 exekučního řádu rozhodováno v rámci zastavení exekuce. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, když odvolání stěžovatele proti němu bylo odmítnuto jako opožděně podané (usnesení krajského soudu ze dne 30. 1. 2020 č. j. 9 Co 817/2019-41 ve spojení s usnesením soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho ze dne 6. 12. 2019 č. j. 197 EX 3519/18-30).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí především s tím, že náklady soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho jsou vymáhány v dalším (nově zahájeném) exekučním řízení (exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem pod sp. zn. 144 EX 2802/19), což mu přijde nemravné. Vyslovuje přesvědčení, že pro náklady soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho nemuselo být zahajováno nové exekuční řízení, které vede k navyšování nákladů. Tato skutečnost nikterak nevyplývá z § 89 exekučního řádu. Stěžovatel rovněž poukazuje na situaci, z níž vzešly exekuční návrhy původní oprávněné (VZP), kterou však nikterak nezavinil. Podotýká, že byl v pěstounské péči a výkaz nedoplatků vystavený VZP neobdržel. Teprve poté, co ukončil studium a nastoupil do zaměstnání, se dozvěděl o tom, že z jeho účtu byla provedena srážka ve výši 13 410 Kč. Podle názoru stěžovatele neměly jít náklady exekuce soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho v řízení vedeném pod sp. zn. 197 EX 3519/18 k jeho tíži.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti výrokům usnesení okresního soudu a krajského soudu, jimiž byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce vedené ohledně nákladů předchozí exekuce (nárok soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho vyčíslený v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 197 EX 3519/18). Jakkoliv Ústavní soud vnímá situaci, do níž se stěžovatel (zřejmě ne zcela zaviněně) dostal, jakož i jeho postavení, věk a celkové okolnosti vymáhání uplatněného nároku, nemůže nikterak zasáhnout. Je nepochybné, jak dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, že exekuční soud zásadně není oprávněn přezkoumávat věcnou (ne)správnost exekučního titulu. V nyní posuzované věci bylo oním exekuční titulem usnesení soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho ze dne 28. 3. 2019 č. j. 197 EX 3519/18-19. Jelikož odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení bylo odmítnuto jako opožděné (usnesení krajského soudu ze dne 30. 1. 2020 č. j. 9 Co 817/2019-41 ve spojení s usnesením soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho ze dne 6. 12. 2019 č. j. 197 EX 3519/18-30), uvedené usnesení nabylo právní moci a stalo se vykonatelným a nic tedy nebránilo oprávněnému soudnímu exekutorovi JUDr. Alanu Havlicemu svoji pohledávku dále vymáhat. Výhrady nelze mít ani proti závěru soudů, že o náhradě nákladů exekuce bylo rozhodnuto podle § 89 exekučního řádu v rámci usnesení o zastavení exekuce

9. Okresní soud se zabýval i další námitkou stěžovatele ohledně doručování samotného exekučního titulu, které, nebylo-li provedeno správně, vedlo by k zastavení exekučního řízení. Tato skutečnost však v řízení prokázána nebyla. Exekuční titul byl stěžovateli doručován fikcí podle § 50 odst. 2 o. s. ř. na adresu jeho trvalého pobytu. Pakliže se chtěl stěžovatel bránit nepřiměřené tvrdosti vzniklé v souvislosti s doručováním exekučního titulu (uplatněním fikce doručení) a následným zmeškáním lhůty pro podání odvolání, v úvahu přicházel přinejmenším postup podle § 50d o. s. ř. spočívající v podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení nebo postup podle § 58 odst. 1 o. s. ř. spočívající v podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Soudy by totiž při rozhodování o neúčinnosti doručení nebo o žádosti o prominutí zmeškání lhůty měly zohlednit objektivně nastalé okolnosti, proč se stěžovatel nemohl s doručovanou písemností seznámit nebo proč z omluvitelného důvodu zmeškal podání odvolání. V dané věci se však z ničeho nepodává a stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by nějaký z uvedených zmírňovacích institutů využil. Brojil-li proti exekučnímu titulu pouze odvoláním, nešlo za dané situace o postup, který mohl vést k úspěchu. Za těchto okolností je pak správný následný závěr exekučních soudů, že věcnou správnost vykonatelného exekučního titulu nelze v exekučním řízení přezkoumávat.

10. Soudy se rovněž věnovaly stěžovatelově námitce, zda vymáhání nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho v dalším exekučním řízení není v rozporu s dobrými mravy. Jen kvůli tomu, že zvolený procesní postup stěžovatele ve věci sp. zn. 197 EX 3519/18 nevedl k úspěchu, není možné považovat uplatnění pohledávky soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho na náhradu nákladů exekuce v dalším exekučním řízení za rozporné s dobrými mravy.

11. Rovněž nelze přehlédnout, že o samotné náhradě nákladů exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem pod sp. zn. 144 EX 2802/19, jakož i o náhradě nákladů účastníků tohoto exekučního řízení, nebylo dosud rozhodnuto.

12. Ústavní soud tak uzavírá, že v postupu okresního soudu a krajského soudu nelze spatřovat pochybení, které by mohlo vést k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, a tudíž ani k porušení dalších jím namítaných ústavně zaručených základních práv.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru