Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 296/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.296.10.1
Datum podání01.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

440/2001 Sb., § 7 odst.3

99/1963 Sb., § 142 odst.3, § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 296/10 ze dne 17. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. P., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1615/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2009 č. j. 8 Co 373/2009-288, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, neboť míní, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 40 C 126/2007 se podává, že stěžovatelka (žalobkyně) se domáhala zaplacení 1 783 112 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, v jejímž rámci uplatnila i nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 1 557 000 Kč, stanovený coby pětinásobek ve smyslu mimořádného zvýšení dle § 7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhlášky"). V průběhu řízení, po provedeném dokazování znaleckými posudky, soud připustil rozšíření žaloby na částku 5 559 532 Kč s příslušenstvím, ze které stěžovatelka požadovala napříště na ztížení společenského uplatnění 5 000 000 Kč.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 40 C 126/2007-223 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 7. 2009 č. j. 40 C 126/2007-262 zavázal žalovaného zaplatit stěžovatelce částku 1 521 154 Kč s příslušenstvím, co do částky 4 068 378 Kč žalobu zamítl, a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi (pojišťovně) uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (rukou společnou a nerozdílnou) ve výši 93 569 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelčin požadavek mimořádného zvýšení společenského uplatnění sice shledal důvodným pouze zčásti, a to ve výši 996 000 Kč, nicméně o nákladech řízení rozhodl za použití ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku a uvážení soudu.

K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 11. 2009 č. j. 8 Co 373/2009-288 změnil rozsudek prvostupňového soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; konstatoval, že je na místě aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože byť rozhodnutí o výši plnění vycházelo ze znaleckého posudku, s přihlédnutím k zásadám "konstantní judikatury" bylo rozšíření žalobního nároku neúměrné, přičemž stěžovatelka byla neúspěšná "ve větší části".

S tímto názorem stěžovatelka nesouhlasí a s poukazem na nález Ústavní soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení spočívá na mechanickém (matematickém) posuzování poměru úspěchu a neúspěchu bez přihlédnutí ke skutečnosti, že měla plný úspěch co do základu nároku a přiznaná výše závisela na uvážení soudu. Stěžovatelka má za to, že požadovaná výše byla adekvátní či přinejmenším pravděpodobná, resp. možná; nebyla-li tedy naopak zjevně nepřiměřená, podmínky pro aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. byly dány. V peněžních částkách přiznávaných z titulu ztížení společenského uplatnění panuje podle stěžovatelky "značný rozptyl", a proto byl její odhad uplatněného nároku "hrubý".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; nelze-li, jak bylo řečeno, dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti totiž nesvědčí.

Vzhledem k tomu, že určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je zpravidla důsledkem znaleckého dokazování, resp. posléze výrazem úvahy soudu (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), je namístě, aby žalobce za ne zcela přiléhavý odhad uplatněného nároku nebyl "sankcionován" rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. mutatis mutandis nález sp. zn. I. ÚS 1310/09); to nemá být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu, aniž by zahrnovalo "komplexní zhodnocení ... v širších souvislostech" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1752/07, N 96/18 SbNU 339).

Stěžovatelka měla plný úspěch co do základu nároku a neúspěch (však významný) zaznamenala co do výše, a to jmenovitě v té dílčí složce, již představovalo odškodnění ztížení společenského uplatnění.

I při respektu k zásadám rozhodování o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (viz též výše) bylo na stěžovatelce, aby uvážila, zda neuplatňuje nárok již nad rámec "ne zcela přiléhavého odhadu"; to je totiž způsobilé do principů žalobcovy nákladové ochrany ve smyslu tohoto ustanovení zasáhnout, a není vyloučeno ani uvažovat tak, jak učinil odvolací soud, jestliže stěžovatelka posléze rozšířila žalobu (po doplnění znaleckého posudku) na takřka dvacetinásobek namísto původně požadovaného pětinásobku bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění.

Nelze tedy spatřovat v napadeném rozhodnutí exces či libovůli, a své rozhodnutí odvolací soud adekvátně odůvodnil, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu, jak byl shora vymezen, vyčerpány. Bylo-li výše řečeno, že "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu, pak se tato zásada zde zjevuje o to silněji v úsudku, že spor, zda v dané věci bylo v otázce rozhodování o nákladech řízení přiléhavější užití ustanovení § 142 odst. 2 nebo § 142 odst. 3 o. s. ř., ústavněprávní přezkum není způsobilý otevřít. Ačkoli své výhrady stěžovatelka vtělila do "ústavněprávní" formy, nejde o nic jiného, než právě o věcnou správnost, již by Ústavní soud mohl posuzovat jen tehdy, byl-li by další opravnou instancí obecného soudnictví, kterou ovšem není.

Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ve vztahu k ostatním výrokům napadeného usnesení odvolacího stěžovatelka žádné výhrady nevznesla, a svojí povahou nejsou s to se dotknout jejích základních práv.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru