Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2959/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Přerov
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2959.14.1
Datum podání07.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 20 odst.1, § 21

89/2012 Sb., § 913


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2959/14 ze dne 20. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem Sokolská 7, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 8. října 2013 č. j. 0 Nc 312/2011-286 a rozsudku Krajského soudu

v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. června 2014 č. j. 70 Co 91/2014-319, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 7. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že v soudním řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o nezletilou C. B. rozhodnuto, že se nezletilá svěřuje do výchovy matky K. B. (výrok I) a stěžovateli jako otci nezletilé byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé od 1. 7. 2012 částkou 5 000 Kč měsíčně (výrok II), dále pak jím bylo rozhodnuto o dlužném výživném (výroky III a IV) a náhradě nákladů řízení (výrok V).

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl k odvolání otce rozsudek okresního soudu ve výroku II potvrzen, ve výrocích III a IV byl změněn a dále jí bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že se obecné soudy nezabývaly skutečnostmi důležitými pro posouzení věci, neboť při stanovení výživného pro nezletilou nezohlednily jeho majetkové poměry, schopnosti a možnosti. Má tudíž za to, že napadená soudní rozhodnutí jsou ve výroku o běžném a dlužném výživném z věcného hlediska nesprávná, nadto z formálního hlediska nepřezkoumatelná.

5. Okresní soud údajně přihlédl k jeho faktickým příjmům za rozhodné období, z rozsudku tohoto soudu však není patro, jaké faktické příjmy vzal za prokázané a z čeho vycházel. Není proto zřejmé, zda (a v jaké částce) za faktické příjmy považoval to, co mu bylo vyplaceno v exekučních řízeních od roku 2009, tj. i mimo rozhodné období, nebo něco jiného. Okresní soud dále uvedl, že vycházel z příjmů, kterých by mohl dosahovat za normálních okolností, tedy pokud by se nenacházel ve výkonu trestu. Nespecifikoval však, jakých příjmů by mohl dosahovat, a ani neuvedl, jak k takovým závěrům dospěl. Okresní soud vyšel z jeho vyjádření, že pokud jde o prostředky, které z výtěžků exekucí nechal zasílat na účet matky, umožnil jí použít měsíčně na výživné bez jeho souhlasu částku až 5 000 Kč, daný závěr je nepřezkoumatelný, neboť není možné zjistit, jakými úvahami se řídil. Uvedené nedostatky nenapravil ani krajský soud. Ten dokazování doplnil zprávami exekutorských úřadů, ze kterých zjišťoval, pro jaké částky jsou vedena jednotlivá exekuční řízení, kde (stěžovatel) figuruje jako oprávněný, z jeho rozsudku nelze zjistit, z jakých konkrétních částek vycházel.

6. V souvislosti s tím stěžovatel vyslovuje názor, že potencialita příjmů nemůže být vyvozována z vyjádření, ale je nutné zjistit jeho faktickou situaci a jeho schopnosti výživné platit. Svým jménem sice vymáhá pohledávky v řádech milionů korun, tyto však nelze hodnotit jako příjem, ale je nutné se zabývat otázkou, jaké finanční prostředky mu byly vyplaceny za rozhodné období, zvláště pak v situaci, kdy exekuční řízení probíhají již značnou dobu a pohledávky jsou z velké části nevymahatelné. I pokud by byly zjištěné a vyplacené pohledávky hodnoceny jako faktický příjem, pak ten nedosahuje takových částek, aby byl schopen hradit výživné v soudem stanovené výši. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že dobrovolně umožnil matce z takto vyplacených částek užívat ve prospěch nezletilé 5 000 Kč měsíčně. Stejně tak nebylo možné potencialitu příjmů dovodit z toho, že byl vyučen obráběčem kovů a je v evidenci úřadu práce, neboť k tomu soudy neučinily jakákoliv další zjištění (např. volných pracovních pozic v příslušném oboru a jakého příjmu by mohl dosahovat), navíc se značnou část rozhodného období nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, kde nemohl dosahovat žádných příjmů, a pokud by se zohlednila judikatura Ústavního soudu, že tuto skutečnost nelze hodnotit v neprospěch nezletilé, není zřejmé, jaké by jeho příjmy za toto období měly být.

7. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 157 občanského soudního řádu, když neodůvodnily, o jaké konkrétní zjištěné skutečnosti svá rozhodnutí opírají, přičemž učiněná skutková zjištění nepodřadily pod konkrétní ustanovení zákona. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, jednak že pochybil, když uvedl, že nevycházel ze skutečného stavu zjištěného na základě postupu podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), ale ze zjištěného skutkového stavu věci, a jednak že důsledně nenaplnil svou povinnost zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Soudy také neučinily dostatečná skutková zjištění důležitá pro posouzení jeho schopností a možností hradit výživné v konkrétní výši a nesprávně interpretovaly § 913 odst. 1 občanského zákoníku, a to v rozporu s cíli daného předpisu.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti s poukazem na § 20 odst. 1 z. ř. s. namítá, že obecné soudy nevycházely ze skutečného stavu věci. K tomu je však třeba uvést, že soud rozhoduje vždy na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 občanského soudního řádu), a to i v řízeních ve věcech rodiněprávních (srov. § 21 z. ř. s.). Otázkou ovšem je, do jaké míry skutkový stav musí v tom kterém soudním řízení odpovídat stavu skutečnému, tedy zda (resp. v jakém poměru) v něm najdou uplatnění principy formální a materiální pravdy. V daném řízení je vůdčím principem princip materiální pravdy, což plyne i ze stěžovatelem zmiňovaného ustanovení, které zakotvuje vyšetřovací zásadu, totiž že se soud musí zabývat všemi skutečnostmi, jež jsou z hlediska posouzení věci relevantní, a k nim v potřebném rozsahu (ex officio) provádět dokazování (§ 21 a 22 z. ř. s.).

12. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že se nezabývaly všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, konkrétně pak otázkou jeho schopností a možností hradit výživné ve stanovené výši. Tak tomu však nebylo. Jak patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy se podrobně schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry stěžovatele zabývaly, kdy z výsledku dokazování mj. vyplynulo, že stěžovatel disponoval značným majetkem a stále disponuje pohledávkami ve výši několika milionů korun, svou skutečnou majetkovou situaci však zjevně odmítl soudu ozřejmit, nicméně ze zjištěných skutečností, a to i na základě výpovědi samotného stěžovatele vyplynulo, že je schopen výživné v soudy stanovené výši hradit. Nelze se tedy ani ztotožnit s názorem stěžovatele, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna (a že tudíž jsou nepřezkoumatelná).

13. Možno dodat, že Ústavní soud nespatřuje žádný důvod, proč by soudy nemohly vycházet rovněž z výpovědi stěžovatele - vždy bude záviset na konkrétních okolnostech případu, pochybení by naopak mohlo nastat, pokud by se obecné soudy spokojily s tvrzením povinného, že nemá žádný příjem ani majetek, a další zjišťování ohledně majetkových poměrů by (v rozporu se zájmy dítěte) neprováděly. Stejně tak nelze nic vytknout obecným soudům, že ve svých úvahách vzaly v úvahu částku 880 000 Kč, která byla ve prospěch stěžovatele vymožena v roce 2009, neboť jistě nejde o skutečnost, která by ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatele neměla žádnou vypovídací hodnotu, byť tomu tak bylo ještě před počátkem období, za které má stěžovatel výživné hradit. Ústavnímu soudu není dále zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel zpochybňuje zjištění okresního soudu, které se týká částky cca 5 000 Kč, kterou mohla matka čerpat ve prospěch nezletilé, jestliže v další části ústavní stížnosti sám na tuto skutečnost poukazuje.

14. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak obecné soudy příslušné důkazy zhodnotily, což tvoří skutečnou podstatu ústavní stížnosti, Ústavní soud opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval, přičemž nelze dospět k závěru, že závěry obecných soudů byly "extrémní", tedy že by neměly (žádnou) oporu v provedených důkazech.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru