Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2959/12 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdoručování/fikce doručení
doručování/neúčinnost doručení
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2959.12.1
Datum podání02.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 46 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2959/12 ze dne 19. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 1144, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2012 č. j. 20 C 111/2005-114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci, neboť míní, že jím byla její práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Usnesením ze dne 23. 5. 2012 č. j. 20 C 111/2005-114 Okresní soud v Hradci Králové zamítl stěžovatelčin návrh, jímž se domáhala určení, že doručení jeho rozsudku ze dne 25. 7. 2006 č. j. 20 C 111/2005-58, je vůči ní neúčinné, a obšírně vyložil proč; závěry soudu jsou stěžovatelce známy, pročež je netřeba rekapitulovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť fikce doručení rozsudku (ze dne 25. 7. 2006 č. j. 20 C 111/2005-58) "byla použita nesprávně" a rozsudek "dosud neměl nabýt právní moci".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Nic z uvedených podmínek pro (kasační) zásah Ústavního soudu v této věci však nesvědčí.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Odtud však neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.

Právo na spravedlivý proces stěžovatelce nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a obecný soud se s jejími námitkami náležitě zabýval, a nejen adekvátně vyložil zákonnou úpravu doručování (účinnou v rozhodné době), nýbrž ji i v daném skutkové kontextu (zahrnujícím i tvrzení stěžovatelky) řádně aplikoval.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných závěrů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (což jediné by mohlo v otevřeném ústavněprávním přezkumu hrát roli) nespatřuje.

Kdyby se k takovému hodnocení uchýlit Ústavní soud chtěl, nemohl by přehlédnout, že tvrzení stěžovatelky (předestřené v ústavní stížnosti), že se na adrese trvalého bydliště (pro četné pracovní směny) "příliš nezdržovala", způsobilé založit neúčinnost doručení ve smyslu tehdejšího ustanovení § 46 odst. 6 o. s. ř. vskutku nebylo, a to zcela očividně.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru