Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2954/11 #2Nález ÚS ze dne 30.03.2012Náležité odůvodnění výroku o náhradě škody v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionalit... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/ublížení na zdraví
zavinění/z nedbalosti
Adhezní řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/64 SbNU 781
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2954.11.2
Datum vyhlášení12.04.2012
Datum podání04.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 221 odst.3, § 221 odst.1

141/1961 Sb., § 228 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/1964 Sb., § 444 odst.3, § 450, § 157 odst.1, § 157 odst.2

48/1997 Sb., § 55 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení jsou obecné soudy povinny poměřovat stupeň závažnosti deliktu na straně jedné a stupeň přísnosti uložené sankce (náhrady) spolu s případnými mimořádnými osobními poměry pachatele na straně druhé. Absence úvahy o proporcionalitě uložené náhrady škody v odůvodnění rozhodnutí má za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 30. 3. 2012 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele J. K. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 T 114/2007 ze dne 2. 12. 2009 ve výroku o náhradě škody, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 To 102/2010 ze dne 30. 4. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 351/2011 ze dne 4. 5. 2011 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části byla ústavní stížnost zamítnuta.

Narativní část

Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví, jehož se měl dopustit tím, že poté, co se s poškozeným dostal do slovní pře, tohoto srazil v průběhu rozhovoru ze schodů. Poškozený na zdravotní komplikace spojené se zraněními utrpěnými v důsledku pádu následně zemřel v nemocnici. Stěžovatel byl za uvedený trestný čin odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a k zaplacení náhrady škody poškozeným, a to zdravotní pojišťovně ve výši 1.271.807 Kč, pozůstalé manželce ve výši 261.764 Kč a každému z dětí poškozeného ve výši 240.000 Kč. Odvolání stěžovatele a jeho manželky krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná, stěžovatelovo dovolání bylo nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel nesouhlasil zejména se skutkovými zjištěními obecných soudů a s provedeným dokazováním; podle jeho názoru obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud shledal návrh nedůvodným v části, v níž stěžovatel polemizoval se skutkovými zjištěními obecných soudů, s prováděním důkazů a jejich hodnocením, a proto jej částečně zamítl. Opodstatněnou však Ústavní soud shledal část návrhu směřující proti povinnosti stěžovatele uhradit poškozeným, tj. zdravotní pojišťovně a pozůstalé manželce a dětem, vzniklou škodu. Podle Ústavního soudu v adhezním řízení zejména okresní soud postupoval mechanicky a nevzal v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu a o její náhradě, včetně okolností odůvodňujících tzv. moderační právo. Ústavní soud v této souvislosti upozornil, že soud je povinen vždy i bez návrhu zkoumat, zda nejsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody. V daném případě byl stěžovatel dle Ústavního soudu s lakonickým poukazem na znění občanskoprávních předpisů odsouzen k zaplacení částky převyšující dva miliony korun, aniž by obecné soudy (zejména soud okresní) zkoumaly osobní a majetkové poměry stěžovatele a případné likvidační důsledky uložené náhrady škody. Ústavní soud uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, zda při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení vůbec zvažovaly aspekt proporcionality, tedy stupeň závažnosti deliktu na straně jedné a stupeň přísnosti uložené sankce a mimořádné osobní poměry pachatele (stěžovatele) na straně druhé. Protože rozhodnutí okresního soudu v části týkající se náhrady škody a celá napadená rozhodnutí soudu krajského a nejvyššího nesplňovala požadavky řádného a náležitého odůvodnění, čímž zasáhla do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, byla Ústavním soudem zrušena.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012

N 69/64 SbNU 781

Náležité odůvodnění výroku o náhradě škody v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické - ze dne 30. března 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 T 114/2007 ze dne 2. 12. 2009, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a jímž mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozeným, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 To 102/2010 ze dne 30. 4. 2010, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 8 Tdo 351/2011, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 T 114/2007 ze dne 2. 12. 2009 bylo ve výroku, jímž soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o náhradě škody, porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 T 114/2007 ze dne 2. 12. 2009 se zrušuje ve výroku, jímž bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o náhradě škody.

III. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 To 102/2010 ze dne 30. 4. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 8 Tdo 351/2011 se zrušují.

IV. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být porušeno ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen "tr. zákon").

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obžalovaný J. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") výše uvedeného deliktu dopustil tím, že " dne 4. ledna 2007 v době kolem 19:20 hodin v Českých Budějovicích, ulici J. Plachty č. 11, poté, co se dostal do slovní rozepře s poškozeným Ing. J. B., který stoupal po schodech z prvního patra do druhého poschodí tohoto domu, ho obžalovaný následoval po schodišti, když v průběhu vzrušeného hovoru, který vedli, obžalovaný poškozeného srazil ze schodů a ten dopadl na podlahu pod schodištěm, přičemž v důsledku konání obžalovaného poškozený utrpěl zranění spočívající v tržné ráně v týlní krajině uprostřed a vpravo, v naznačeně pruhovitých oděrkách na hřbetě nosu, v tříštivé zlomenině 7. krčního obratle, ve zlomenině oblouku 6. krčního obratle a ve zhmoždění krční míchy, pro něž byl okamžitě hospitalizován v Nemocnici České Budějovice, kde při následných zdravotních komplikacích utrpěného zranění - zánětu plic - dne 26. února 2007 zemřel".

Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 60a odst. 1, 2 tr. zákona za současného stanovení dohledu podmíněně odložen na pětiletou zkušební dobu.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel dále zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozeným:

1. Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky (dále též jen "pojišťovna"), Na Míčánkách 2, Praha 10, částku ve výši 1 271 807 Kč,

2. J. B. částku ve výši 261 764 Kč,

3. M. B. částku ve výši 240 000 Kč a

4. Ing. D. B. částku ve výši 240 000 Kč.

Poškozená J. B. byla podle § 229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a jeho manželka M. K. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2010 sp. zn. 23 To 102/2010 byla obě odvolání podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Proti tomuto usnesení podal obviněný ještě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. května 2011 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel opakoval své námitky ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu, které uplatnil již v rámci opravných prostředků v trestním řízení. Stěžovatel popřel, že by se s poškozeným fyzicky střetl - došlo prý jen ke slovní výměně názorů. Poukázal na to, že v trestním řízení nebyl zjištěn žádný přímý svědek události. Poškozený nebyl k průběhu události policií nikdy vyslechnut, ačkoli mezi incidentem a úmrtím poškozeného uplynuly dva měsíce. Obecné soudy svá skutková zjištění opírají toliko o nepřímé důkazy - výpovědi svědků, jimž měl poškozený sdělit, že jej stěžovatel shodil ze schodů. Obecné soudy dle názoru stěžovatele dostatečně nepřihlédly k tomu, že sdělené skutečnosti byly svědky emotivně interpretovány. Tvrzení svědků jsou dle názoru stěžovatele v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, který situuje nejpravděpodobněji poškozeného před pádem na druhý až třetí schod nad podestou, kde došlo ke zranění. Stěžovatel dále zpochybňuje použitelnost důkazu listinným důkazem - prohlášením M. T.

Dále stěžovatel obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů o nedbalostním zavinění ve vztahu k těžšímu následku - smrti poškozeného dle § 221 odst. 3 tr. zákona. Stěžovatel zdůrazňuje, že se s poškozeným ve společně obývaném domě blíže nestýkal a nemohl vědět, že poškozený trpí tzv. Bechtěrevovou chorobou, v jejímž důsledku u něj může i pád z malé výšky způsobit smrt. Dle názoru stěžovatele se skutkové závěry obecných soudů opírají o nedostatečné dokazování, jehož výsledky byly navíc hodnoceny jednostranně v neprospěch stěžovatele.

Stěžovatel dále poukazuje na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 250/2009 ze dne 26. 3. 2009, jímž Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele zrušil předchozí rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v téže trestní věci stěžovatele. Dle názoru stěžovatele nalézací a odvolací soudy rozhodnutí dovolacího soudu nerespektovaly a v následných nových rozhodnutích pouze zopakovaly svá předchozí stanoviska opírající se o nedostatečné dokazování; dovolací soud posléze tento postup nižších soudů toleroval, čímž opět zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení k projednávanému návrhu; tato vyjádření byla stručná, pouze odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, případně z nich stručně citovala. Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat uvedená vyjádření stěžovateli k replice.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 114/2007.

III.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.

IV.

Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti mu přísluší zasahovat jen ve vymezených případech (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Jako orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud z podnětu ústavní stížnosti oprávněn posoudit, zda soudní řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními [srov. např. již nález ve věci sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11)]. Pokud ústavní stížnost směřuje proti meritornímu rozhodnutí obecného soudu, Ústavní soud vždy zkoumá, zda jsou napadené výroky soudního rozhodnutí náležitě odůvodněny [namátkou viz nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635), dostupné též v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS na http://nalus.usoud.cz].

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, neboť napadeným usnesením došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byť se tak stalo jiným způsobem, než stěžovatel ve svém návrhu namítal. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale toliko jejím petitem [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 242/98 ze dne 25. 4. 2000 (N 62/18 SbNU 71), sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. 6. 2000 (N 87/18 SbNU 243), případně sp. zn. Pl. ÚS 18/99 ze dne 3. 7. 2000 (N 104/19 SbNU 3; 320/2000 Sb.)].

Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se jeho viny trestným činem, Ústavní soud v nich shledává opakování jeho obhajoby, jíž se obecné soudy v trestním řízení již velmi podrobně zabývaly a své skutkové a právní závěry v napadených rozhodnutích náležitě osvětlily. Poté, co Nejvyšší soud vyhověl v pořadí prvému dovolání stěžovatele (usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 8 Tdo 250/2009), se nalézací soud znovu zabýval otázkou, zda lze dovodit nedbalostní zavinění stěžovatele ve vztahu k těžšímu následku - smrti poškozeného. Krajský soud dospěl na základě rozsáhlého dokazování k závěru, že stěžovateli muselo být patrno, že poškozený je osobou tělesně hendikepovanou - trpící závažným postižením zad (poškozený chodil "ohnutý do pravého úhlu"). Stěžovatel přinejmenším měl a mohl vědět (nevědomá nedbalost), že pád takto pohybově postižené osoby ze schodů v důsledku fyzického napadení může mít fatální následky, a to i pokud k takovému pádu došlo z relativně malé výšky. Z tohoto hlediska je nerozhodné, zda stěžovatel byl blíže zpraven o charakteru onemocnění poškozeného (tzn. že poškozený trpěl Bechtěrevovou chorobou působící ztuhnutí a následnou křehkost páteře). Ústavní soud za daných okolností nepovažuje právní závěry soudu prvního stupně za vykročení z mezí ústavně konformní aplikace trestněprávních norem (zejména pokud jde o požadavek jejich spíše restriktivního výkladu a principu subsidiarity trestní represe).

Sama skutková zjištění obecných soudů vyplynula z řetězce několika navzájem se podporujících nepřímých důkazů, které dle názoru Ústavního soudu byly hodnoceny se snahou o maximální objektivitu, v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu. Sama skutečnost, že posudky znalců - lékařů nebyly s to (v některých ohledech) valně přispět k objasnění věci, ještě neznamená důkazní nouzi, resp. porušení zásady in dubio pro reo [k hodnocení znaleckého posudku jako důkazu trestním soudem nejnověji viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a starší rozhodnutí tam citovaná]. V otázce viny stěžovatele považuje Ústavní soud za účelné odkázat v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, případně i na skutkovou a právní argumentaci obsaženou v odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.

V.

Z hledisek ústavněprávního přezkumu však neobstojí výrok nalézacího soudu, kterým bylo v adhezním řízení dle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, které uplatnili jednak Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky, jednak manželka a synové poškozeného (dále jen "pozůstalí").

Okresní soud vyslovil povinnost stěžovatele uhradit zdravotní pojišťovně částku 1 271 807 Kč, kterou pojišťovna specifikovala jako náklady vynaložené na léčení zranění způsobených poškozenému, a to po dobu hospitalizace poškozeného v nemocnici (tedy ode dne 4. 1. 2007 do 26. 2. 2007). Výši přiznaného nároku obecný soud skutkově odůvodnil stručným odkazem na výpisy o provedených zdravotnických úkonech, které v adhezním řízení poskytla pojišťovna; po právní stránce soud konstatoval, že "nárok zdravotní pojišťovny na úhradu takto účelně vynaložených nákladů vyplývá z § 55 odst. 1 zákona č. 48/97 Sb., o veřejném zdravotním pojištění" (sic - pozn. red.: zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Obdobně lakonicky, pouhým odkazem na ustanovení mimotrestního předpisu, je odůvodněno přiznání nároku na náhradu škody pozůstalým - soud konstatoval, že podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku za škodu usmrcením náleží poškozeným jednorázové odškodnění, a to podle písmene a) manželce 240 000 Kč, podle písmene b) každému dítěti též 240 000 Kč. Manželce poškozeného byl dále přiznán nárok na úhradu nákladů spojených s vypravením pohřbu ve výši 26 764 Kč.

Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu.

Ústavní soud je v projednávané věci tudíž nucen odkázat na svoji ustálenou judikaturu k otázce odůvodnění, přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů [viz např. již nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)]. Dle názoru Ústavního soudu má trestní soud v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních (srov. přiměřeně § 157 odst. 1, 2 o. s. ř.). V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Nelze přehlédnout ustálenou civilní judikaturu, podle níž je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení § 450 občanského zákoníku.

To se dle názoru Ústavního soudu týká jak výroku o náhradě škody spočívající ve vynaložení léčebných nákladů ze strany pojišťovny, tak i paušálních částek poskytovaných podle občanského zákoníku pozůstalým v případě, že k usmrcení došlo z nedbalosti [§ 444 odst. 3 písm. a) až f) obč. zák.]. Jednorázová odškodnění jsou sice v citovaném právním předpise vymezena pevnými částkami, avšak jejich snížení z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 450 obč. zák. není vyloučeno (srov. k tomu např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 14 To 290/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, rozhodnutí ve věcech trestních č. 12/2007).

Lze poukázat též na respektované názory občanskoprávní nauky obsažené v odborné literatuře, které akcentují, že moderační právo podle § 450 obč. zák., jímž má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve vztahu ke škůdci, platí i pro rozhodování v adhezním řízení v trestních věcech. Dále je v nauce zdůrazňováno, že soud moderační právo použije, jsou-li pro snížení splněny podmínky, bez ohledu na to, zda tento postup byl některým z účastníků navržen. Při aplikaci § 450 obč. zák. se náhrada může snížit ve všech složkách, tedy i v jednorázovém odškodnění podle § 444 obč. zák. (srov. k tomu Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, díl I. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1150, 1173). Požadavek na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody v adhezním řízení, včetně odůvodnění aplikace § 450 obč. zák., obsahuje též relevantní trestněprocesní literatura (viz např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád - komentář, díl II. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 1782).

V projednávané věci byl stěžovatel s lakonickým poukazem na znění mimotrestních předpisů odsouzen k zaplacení více než dvou milionů korun na náhradě škody, aniž by obecný soud zkoumal, jaké jsou osobní a majetkové poměry stěžovatele a zda uplatnění nároku na náhradu škody v uvedené výši nebude mít pro stěžovatele jako odsouzeného důsledky z ekonomických hledisek zcela likvidační. Z vyžádaného trestního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom patrné, že v případě stěžovatele jde pravděpodobně o nemajetného důchodce.

Dle názoru Ústavního soudu není z napadených rozhodnutí patrné, zda byl v adhezním řízení uvedený aspekt proporcionality obecnými soudy vůbec zvažován. Napadené rozhodnutí nalézacího soudu proto ve výroku o náhradě škody neodpovídá požadavku řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, čímž dochází k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 645/2000 ze dne 17. 9. 2002 (N 110/27 SbNU 221)].

Ústavní soud v žádném případě skutkově nezpochybňuje značnou závažnost a neodčinitelnost následku, jejž stěžovatel svým trestným jednáním způsobil. Je zřejmé, že v případech usmrcení z nedbalosti nelze pozůstalým oběti jejich ztrátu žádnou finanční částkou, poskytnutou na náhradě škody, dostatečně kompenzovat. Trestní soud v adhezním řízení však ani za této situace nemůže rezignovat na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody, včetně posouzení osobních a majetkových poměrů obžalovaného.

Ústavnísoud připomíná, že kompenzace újmy způsobené trestným činem poškozeným představuje jen jeden z mnoha účelů trestního práva. Uspokojení nároku poškozených, jakkoli je zcela legitimní a žádoucí, musí zohledňovat i jiné uznávané hodnoty, např. možnost resocializace pachatele. Zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní "likvidační" následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život. Stupeň a intenzita viny pachatelů nedbalostních trestných činů a trestných činů, jejichž těžší následek byl zaviněn z nedbalosti, je přece jen kvalitativně odlišná, než je tomu u pachatelů úmyslných trestných činů s úmyslně způsobeným těžším následkem.

Takovésoudní rozhodnutí, které náležitě nerozlišuje stupeň závažnosti deliktu a na ní závislý stupeň přísnosti uložené sankce a které nezohledňuje mimořádné osobní poměry pachatele při stanovení výše náhrady škody, nemůže být jako celek hodnoceno jako spravedlivé.

S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ve výroku, jímž bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o náhradě škody. Navazující rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu Ústavní soud podle týchž ustanovení rovněž zrušil, neboť po částečném zrušení rozhodnutí nalézacího soudu nemohou sama z hlediska právní jistoty obstát.

Ve zbytku Ústavnísoud návrh stěžovatele zamítl (srov. § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru