Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 295/98Usnesení ÚS ze dne 14.01.1999Právo na soudní ochranu proti orgánům veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkodškodnění
pravomoc
Vyvlastnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 3/13 SbNU 381
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.295.98
Datum podání26.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 5, § 7, § 103


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 295/98 ze dne 14. 1. 1999

U 3/13 SbNU 381

Právo na soudní ochranu proti orgánům veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti R.Š., zastoupeného advokátem JUDr. A.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 526/96-61, ze dne 26. 2. 1998, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal osobně dne 26. 6. 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 526/96-61, ze dne 26. 2. 1998, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, čj. 16 Co 234/95-46, ze dne 17. 10. 1995. Usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo zamítnuto dovolání proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž tento soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 10 C 158/94-17, ze dne 27. 3. 1995, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele na náhradu za majetek zanechaný jeho rodiči na ZU, uplatněná proti ČR, Ministerstvu financí. Podle názoru navrhovatele bylo uvedenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10 C 158/94, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal určení, že má nárok na náhradu za majetek zanechaný jeho rodiči na ZU v rozsahu uvedeném v příloze a že ČR - Ministerstvo financí je povinno s ním tuto náhradu projednat do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobu odůvodnil navrhovatel tím, že jeho rodiče museli na území bývalé PR zanechat nemovitý majetek, za který jim navzdory žádosti uplatněné u Ministerstva financí podle vykl. č. 159/1959 U.l. a v rozporu s mezinárodní smlouvou a Listinou nebyla poskytnuta náhrada. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, čj. 10 C 158/94-17, ze dne 27. 3. 1995, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že ze smlouvy uzavřené mezi ČSR a SSSR dne 29. 5. 1945 nevznikly přímé konkrétní nároky jednotlivým osobám. Vypořádání nároků čs. občanů na podkladě uvedené smlouvy bylo provedeno zák. č. 42/1958 Sb., a na něj navazující vyhl. č. 159/1959 Ú.1. Vyhláška upravila poskytnutí náhrady za majetek opuštěný a nikoliv vyvlastněný a bylo v dispozici státu, v jakém rozsahu náhradu škody poskytne. Rozhodování ve věcech náhrad bylo svěřeno Ministerstvu financí. O nároku rodičů navrhovatele bylo rozhodnuto 31. 3. 1962 odmítavě způsobem konečným a soud není oprávněn v tomto řízení přezkoumávat soulad takového rozhodnutí s právními předpisy. Určující žalobu navrhovatele pak soud 1. stupně zamítl i proto, že nebyl dán jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který usnesením, čj. 16 Co 234/95-46, ze dne 17. 10. 1995, zrušil rozsudek soudu I. stupně a řízení zastavil. Svoje rozhodnutí odůvodnil odvolací soud ust. § 7 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), který vymezuje pravomoc soudů rozhodovat v občanském soudním řízení věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Z uvedeného výčtu je podle názoru odvolacího soudu jednoznačně patrno, že soudy nejsou zmocněny rozhodnout o tom, co navrhovatel v řízení požadoval, tj. uložit orgánům státní správy rozhodovat, tedy vykonávat jejich kompetenci. Navrhovatel navíc žalobním návrhem požadoval, aby se tak stalo určitým způsobem a v určité době. Ani o.s.ř. ani jiný právní předpis soudům takové kompetence nesvěřuje. Návrhu nebylo možno v tomto řízení vyhovět, protože ve svých důsledcích byl v rozporu s ústavními zásadami dělby moci v ČR. Pokud soudy zasahují do správního řízení, jedná se o tzv. přezkumnou pravomoc, která je do pravomoci soudu svěřena zákonem. Tato pravomoc však pojmově předpokládá existenci správního rozhodnutí, jehož zákonnost je soudem přezkoumávána, avšak v předmětném řízení se navrhovatel dovolává právě neexistence tohoto rozhodnutí a určení, že příslušný orgán je povinen toto rozhodnutí vydat. Vzhledem k tomu, že pro navrhovatele uplatněný žalobní nárok není dána pravomoc soudu, chybí tak pro jednání a rozhodnutí soudu o návrhu jedna ze základních podmínek soudního řízení. Odvolacímu soudu proto nezbylo než rozsudek soudu I. stupně podle ust. § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušit a řízení podle § 221 odst. 2 zastavit.

K dovolání navrhovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, čj. 2 Cdon 526/96-61, ze dne 26. 2. 1998, dovolání zamítl. Ve svém odůvodnění se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a k věci dále uvedl, že v posuzovaném případě se nejednalo o ochranu subjektivního práva navrhovatele vyplývajícího z majetkového vztahu mezi fyzickou osobou a státem, protože z výsledků řízení a zejména ze skutkových tvrzení navrhovatele jednoznačně vyplynulo, že žádný občanskoprávní nárok navrhovatele, případně jeho rodičů, proti státu nevznikl. Vyhl. č. 159/1959 Ú.l. nebyl založen žádný závazkový právní vztah mezi státem a jednotlivými osobami. Ani zákon č. 42/1958 Sb., k jehož provedení byla cit. vyhláška vydána, nezakládal konkrétní nároky na plnění proti státu, nýbrž rozhodování o náhradách bylo svěřeno ministerstvu financí, a to v řízení správním. Předmětem řízení před soudem však byla tvrzená povinnost státu vypořádat s navrhovatele náhradu za majetek zanechaný jeho rodiči na území bývalé PR v navrhované lhůtě. Taková povinnost státu však nevyplývá ze žádných právních vztahů, jejíchž ochrana je předmětem občanského soudního řízení (§ 7 odst. I o.s.ř.) ani nejde o jinou takovou věc ve smyslu § 7 odst. 2 o.s.ř., kterou by zákon svěřil k rozhodování soudům v občanském soudním řízení. Nejvyšší soud ČR se dále vyjádřil k námitce navrhovatele o porušení povinnosti soudu postupovat podle § 5 o.s.ř. a poučit jej o formulaci žalobního petitu. Tuto námitku nepovažoval soud za důvodnou. Poučovací povinnost soudu se ve smyslu tohoto ustanovení týká pouze oblasti konkrétních procesních práv a povinností účastníků v občanském soudním řízení a je vyjádřením obecné zásady, že účastník pro neznalost pravidel o.s.ř. nemá trpět újmu. Ve sporném soudním řízení však povinností soudu není a ani nemůže být provést za navrhovatele přímo věcnou (hmotněprávní) formulaci žalobního petitu, protože takovým postupem by byl porušen zákonný princip rovnosti účastníků v řízení před soudem.

Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR a předcházejícímu usnesení Městského soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou se dovolával ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Navrhovatel uvedl, že základním problémem od počátku celého řízení je to, že Ministerstvo financi nevydalo až dosud žádné správní rozhodnutí a nelze se proto korekce tohoto rozhodnutí ani soudní, ale ani jinou cestou domáhat. Navrhovatel dále uvedl, že vyhl. č. 159/1959 Ú.l. byla předpisem, který ve svém důsledku vedl též k politické persekuci tím, že majetkově postihoval osoby patřící k určité skupině. Na podporu svých tvrzení se navrhovatel dovolával i Všeobecné deklarace lidských práv a navazujících paktů o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech s tím, že musejí být garantována práva člověka při přesunech obyvatelstva. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Podle § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Ve vyjádření Nejvyššího soudu je obsažen právní názor, o který již tento soud opřel své rozhodnutí ve věci dovolání navrhovatele. Nejvyšší soud pak ještě doplnil, že jeho postupem nedošlo k porušení čl. 36 Listiny, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolával ochrany svého základních práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a řízení jim předcházejí. Po provedeném řízení však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s tím, že soudy nerozhodly o jeho návrhu na určení, že žalovaná ČR - Ministerstvo financí je

povinna vypořádat jeho nárok na náhradu za majetek zanechaný na území bývalé PR. Ústavní soud však nemohl přisvědčit argumentaci navrhovatele v tom, že soudy v občanském soudním řízení byly povinny poskytnout ochranu jeho právu. Za dané situace, nelze mít výhrady vůči závěrům Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, které dospěly k tomu, že ve věci vymezené žalobním návrhem nebyla dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Pokud v takovém případě soudy zastavily řízení a meritorně nerozhodly, nelze tuto skutečnost považovat za porušení

navrhovatelova práva z hledisek čl. 36 odst. 2 Listiny. Navíc čl. 36 odst. 2 Listiny dopadá na právo jedince na to, aby soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Rozhodnutí, jehož zrušení se navrhovatel ústavní stížností domáhal, však bylo vydáno v občanském soudním řízení, tj. řízení nalézacím, jehož předmětem není přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Vzhledem k uvedenému dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno namítané základní právo navrhovatele podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru