Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 295/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Daňové řízení
platební výměr
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.295.15.1
Datum podání30.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31

586/1992 Sb., § 24 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 295/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRO TENAX s. r. o., se sídlem Chrášťany 35, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů LL. M., advokátem, AK se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 9 Afs 47/2014-74, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2013 č. j. 57 Af 45/2012-130, a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 27. 6. 2012 č. j. 4926/12-1300-401781 a č. j. 4927/12-1300-401781, a ze dne 2. 7. 2012 č. j. 4602/12-1200-400604, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 30. 1. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se PRO TENAX s. r. o., se sídlem v Chrášťanech (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení ve věci dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, princip ukládání daní pouze na základě zákona dle čl. 11 odst. 5 Listiny, čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny, a aby tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 27. 6. 2012 rozhodnutími č. j. 4926/12-1300-401781 a č. j. 4927/12-1300-401781, tehdejší Finanční ředitelství v Plzni (nyní Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně - dále jen "žalovaný") zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutím tehdejšího Finančního úřadu v Sokolově (dále jen "správce daně") ze dne 24. 10. 2011, o výsledku přezkumného řízení za zdaňovací období daně z přidané hodnoty za listopad a prosinec 2006. Věcně šlo o nárok na odpočet daně z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodné době, a o daň z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době.

Dne 2. 7. 2012 rozhodnutím č. j. 4602/12-1200-400604 Finanční ředitelství v Plzni změnilo dodatečný platební výměr správce daně ze dne 27. 7. 2010, jímž byla dodatečně zrušena daňová ztráta a dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006.

Jak plyne z bodu [2] níže uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 9 Afs 47/2014-74 sporná otázka, která vyvstala mezi žalobkyní a správcem daně, se týkala daňové uznatelnosti nákladů na zajištění odvysílání reklamních spotů na dvou celostátních televizních kanálech (ČT4 SPORT a TV SPEKTRUM) sjednaných na základě Rámcové smlouvy o zabezpečení vysílání televizní reklamy ze dne 24. 7. 2006 a dodatků uzavřených mezi žalobkyní a společností BP Property s. r. o. Cena za jedno odvysílání tohoto reklamního spotu byla dohodnuta na 35 440 Kč (bez DPH), celkem tak za 145 odvysílaných spotů za období srpen - prosinec 2006 bylo zaplaceno 5 138 800 Kč (bez DPH), tj. 6 115 172 Kč (včetně DPH). Žalobkyně se domnívala, že jí vznikl nárok na odpočet DPH v plné výši, tj. celkem ve výši 976 372 Kč, který uplatnila ve svých řádných daňových přiznáních. Daňové orgány nárok žalobkyně na odpočet daně z přidané hodnoty neuznaly. Žalobkyně se proto žalobami, spojenými soudem ke společnému projednání, domáhala zrušení výše uvedených tří rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 27. 6. 2012 a ze dne 2. 7. 2012.

Dne 20. 11. 2013 rozsudkem č. j. 57 Af 45/2012-130 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") žaloby zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že "řádně tvrdil a prokázal uskutečnění, resp. poskytnutí a přijetí zdanitelných plnění v podobě zajištění odvysílání reklamních spotů společností BP Property." V průběhu daňového řízení bylo zjištěno, že cena, kterou žalobkyně zaplatila za "zajištění odvysílání reklamních spotů" byla mnohonásobně vyšší a celá operace byla nestandardní. Správní soud neshledal žádný ze žalobkyní uvedených žalobních bodů důvodným, a protož žaloby podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodné zamítl.

Dne 27. 11. 2014 rozsudkem č. j. 9 Afs 47/2014-74 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 20. 11. 2013 č. j. 57 Af 45/2012-130 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ve vztahu k dani z přidané hodnoty kasační soud uzavřel, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že deklarovaná zdanitelná plnění byla přijata v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty. Ve vztahu k dani z příjmů právnických osob kasační soud konstatoval, že jediným prokázaným výdajem z uplatňované částky 5 138 800 Kč byla částka ve výši 128 724 Kč, jako cena za odvysílání reklamy, kterou společnost ARBOmedia.net vyfakturovala Borisi Valčákovi; nebyly tudíž splněny podmínky § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, když se nepodařilo prokázat, že by žalobkyně vynaložila jakýkoliv daňově uznatelný výdaj.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že její podstatou "je zásadní nesouhlas... se závěry správních soudů a správních orgánů ohledně dokazování v daňovém řízení a daňových řetězců", a tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a dále právo vlastnit majetek resp. tento pokojně užívat dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, princip ukládání daní pouze na základě zákona dle čl. 11 odst. 5 Listiny, a principy dle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny, a to nesprávnou interpretací a aplikací právních předpisů a ustálené rozhodovací praxe soudů, nesprávnou interpretací ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora EU týkající se daňových řetězců, značně formalistickou a nespravedlivou interpretací a aplikací práva, nepřezkoumatelností rozhodnutí pro nedostatek důvodů, a nesprávným posouzením námitky týkající se nesprávného postupu finančního úřadu v přezkumném řízení a dalších vad daňového řízení.

Stěžovatelka shrnula skutkový stav věci, zrekapitulovala průběh daňového řízení a řízení ve správním soudnictví, poukázala na judikaturu a právní teorii k dokazování v daňovém řízení a na dle jejího názoru nesprávné posouzení právních otázek, týkajících se dokazování v daňovém řízení. V části IV polemizovala s právním posouzením otázek týkajících se daňových řetězců správním soudem i kasačním soudem, jež označila za protiústavní a zřejmě nesprávné; v části V opakovala své tvrzení o značně formalistické a nespravedlivé interpretaci a aplikaci práva orgány veřejné moci, v části VI tvrdila nedostatek řádného, dostatečného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu a správního soudu a jejich protiústavnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, a v části VII namítla "protiústavní posouzení dalších právních otázek týkajících se daňového řízení" a v podrobnostech odkázala na části V a VI kasační stížnosti a body 44 a 45 rozsudku kasačního soudu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti, mylně považující polemiku s právním posouzením věci obecnými soudy za ústavněprávní argumentaci, bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, nesprávným právním posouzením její věci daňovými orgány, a následně správním soudem a kasačním soudem.

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakovala tvrzení, s nimiž se uvedené soudy ve svých rozsudcích ze dne 20. 11. 2013, resp. ze dne 27. 11. 2014 dostatečně vypořádaly.

K tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud standardně připomíná, že jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není posuzovat tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním hodnocení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).

V projednávaném případě k žádnému protiústavnímu pochybení zjevně nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že zdanění (za které je nutno považovat i odvod za porušení rozpočtové kázně) je v zásadě zákonem připuštěným zásahem do práva zaručeného citovanými články. Jinak řečeno, daňová či odvodová povinnost je považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah státu je však ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen pouze tehdy, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah, tj. předmětná daňová rozhodnutí a na ně navazující rozsudky obecných soudů, byly v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektovaly též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru