Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2949/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
právní předpis
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.2949.15.1
Datum podání01.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 157 odst.2, § 241b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2949/15 ze dne 16. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: LRS Chvaly o. p. s., se sídlem Stoliňská 920, 193 00 Praha 9, zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Malá 967, 252 62 Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 23 Cdo 2594/2015-282, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, č. j. 29 Co 265/2014-238, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 1. 2014, č. j. 12 C 314/2010-203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na legitimní očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. 1. 2014, č. j. 12 C 314/2010-203, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka, jako provozovatelka zdravotnického zařízení, domáhala zaplacení částky 1 865 006,60,- Kč s příslušenstvím jako úhrady následné zdravotní péče pojištěncům žalované zdravotní pojišťovny. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 29 Co 265/2014-238, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2015, č. j. 23 Cdo 2594/2015-282, odmítl proto, že dovolání podle Nejvyššího soudu neobsahovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání, když v něm nebylo vymezeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. V posuzované věci dovolatelka (stěžovatelka) ustanovení § 237 o. s. ř. ani necitovala, v textu dovolání pak sice předkládá určitou právní argumentaci, z obsahu podání však není patrné, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Námitka nesprávného právního posouzení věci není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud a městský soud nepostupovaly v její věci v souladu se zákonem a rozhodovaly vadně, čímž zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se přitom odkazuje na argumentaci, která byla obsahem již jejího dovolání, ve kterém opakuje námitky vznesené i v průběhu řízení před odvolacím soudem a dovolává se přitom judikatury Ústavního soudu, podle které jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, odpovídající kritériím daným ustanovením § 157 o. s. ř. [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461)].

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v podaném dovolání zcela vyčerpala zákonná ustanovení o přípustnosti dovolání, dodržela lhůtu k podání dovolání a kromě obecných ustanovení uvedla řádně rozsah, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá a vymezila důvody dovolání (vše na stranách 8-13 podaného dovolání). Stěžovatelka je proto názoru, že její dovolání zcela vyhovuje požadavkům § 237 o. s. ř. a obsahuje veškeré náležitosti, požadované § 241b o. s. ř.

II.

Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 314/2010 a poté, co přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí a že postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu nedošlo.

Podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka ve svém dovolání uvedla (č. l. 263 až 269 soudního spisu), že s názorem odvolacího soudu i soudu I. stupně nesouhlasí a domnívá se, že oba soudy zcela pominuly její právní argumentaci a z právního hlediska věc nesprávně posoudily zejména v otázkách: 1) vztahu úhrady za poskytovanou péči a zálohové platby za tuto péči; 2) promlčení; 3) úhrady za 1. pololetí 2006; 4) úhrady za 2. pololetí 2006; 5) úhrady za následující období.

Nejvyšší soud, jak je shora uvedeno, opřel napadené rozhodnutí o závěr, že dovolání stěžovatelky neobsahovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání, když dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ust. § 237 o. s. ř. považuje za splněné a stěžovatelka v projednávané věci podle Nejvyššího soudu "ustanovení § 237 o. s. ř. ani necitovala, v textu dovolání pak sice předkládá určitou právní argumentaci, z obsahu podání však není patrné, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 23 Cdo 2594/2015-282).

V prvé řadě musí Ústavní soud poznamenat, že citaci nebo výslovný odkaz na § 237 o. s. ř., kde je přípustnost dovolání vymezena, není povinností dovolatele v dovolání uvádět, resp. takový požadavek z ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. nevyplývá. Povinností stěžovatelky proto nebylo v daném případě označit konkrétní ustanovení zákona, podle kterého by bylo dovolání přípustné, ale postačovalo, aby bylo z dovolání patrné, na základě jakého předpokladu přípustnosti by jej bylo možné za přípustné považovat.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud musí přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že v té části dovolání, kde stěžovatelka, v souvislosti s problematikou aplikace vyhlášky č. 550/2005 Sb., poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, nejde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť na tomto místě stěžovatelka netvrdí rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, nýbrž nabízí pouze odlišné právní hodnocení předpokladů použití závěru přijatého v tomto rozsudku a z uvedeného není patrný ani jiný předpoklad přípustnosti dovolání. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospívá též stran té části dovolání, ve které stěžovatelka cituje uvedený rozsudek Nejvyššího soudu v souvislosti s otázkou určení výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

I ve vztahu k té části dovolání stěžovatelky, která se týká otázky promlčení žalobou požadovaných finančních částek (č. l. 264 až 265 soudního spisu), považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého ani v této části dovolání není patrné, na základě jakého předpokladu přípustnosti by jej bylo možné za přípustné považovat, za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněný závěr jakkoli zpochybňovat. Jak Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, samotné námitky nesprávného právního posouzení věci nejsou způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.

Pokud jde tedy o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci, jak je shora uvedeno, nezjistil.

Stran napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu Ústavní soud konstatuje, že v jejich odůvodnění, zejména rozsudku prvostupňového soudu, se kterým se odvolací soud ve svém rozsudku plně ztotožnil, je zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a rozvedeno, jakými úvahami se při svém rozhodování tyto soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před zejména odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovatelka nepřípadně očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.

Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2016

Jan Filip v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru