Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2949/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávi... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
interpretace
pojistná smlouva
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2949.14.1
Datum podání05.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 792, § 795, § 797

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2949/14 ze dne 8. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Renáty Hajdové, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 599, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 23 Cdo 3738/2013-396, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 14 Co 316/2009-367, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v její občanskoprávní věci, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její právo na legitimní majetkovou naději dle čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy.

I. Průběh řízení před obecnými soudy

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2004 č. j. 14 Co 140/2004-129 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu I ze dne 20. 1. 2004 č. j. 11 C 73/2002-98 a zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované PRVNÍ AMERICKO-ČESKÉ POJIŠŤOVNĚ, a. s. (nyní MetLife pojišťovna, a. s.) o zaplacení 373 642 Kč s příslušenstvím z titulu plnění z pojistné smlouvy o životním pojištění č. 20101736, sjednané Antonínem Hajdou (stěžovatelčiným otcem) v její prospěch jako obmyšlené a oprávněné.

Obvodní soud pro Prahu 1 (po povolení obnovy řízení) rozsudkem ze dne 24. 9. 2008 č. j. 11 C 44/2006-199 žalobě (s výjimkou příslušenství) vyhověl a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2011 č. j. 14 Co 316/2009-289 toto rozhodnutí změnil tak, že návrh na změnu svého rozsudku ze dne 21. 5. 2004 č. j. 14 Co 140/2004-129 zamítl, neboť po doplnění dokazování uzavřel, že pojistná smlouva, z níž stěžovatelka vyvozovala uplatněný nárok, nebyla řádně uzavřena.

K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2012 č. j. 23 Cdo 369/2012-334 rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to v důsledku zjištěné procesní vady (jestliže dospěl k odlišnému skutkovému závěru ohledně okamžiku doručení přijetí návrhu pojistné smlouvy Antonínu Hajdovi, aniž by zopakoval stěžejní důkaz výslechem svědkyně D. Rektoříkové). K námitce nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem odkázal soud dovolací na vlastní rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1259/2004, kde ve věci týchž účastníků dovodil, že pro úsudek, kdo předložil návrh smlouvy, není rozhodné, kdo text návrhu sepsal, ale kdo jej podepsal a projevil vůli smlouvu uzavřít a být návrhem vázán; ze skutkových zjištění v dané věci dovolacímu soudu vyplynulo, že návrh na uzavření smlouvy (byť připravené zprostředkovatelem pojištění) podepsal, a tím učinil, otec stěžovatelky Antonín Hajda.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem poté rozhodl shodně jako rozsudkem předešlým ze dne 9. 9. 2011 č. j. 14 Co 316/2009-289. Po doplnění dokazování o výslech svědkyně D. Rektoříkové dospěl k závěru, že obvodní soud založil skutkový závěr o doručení žalovanou podepsaného návrhu smlouvy o životním pojištění Antonínu Hajdovi ještě za jeho života na jediném důkazu, výpovědi svědkyně D. Rektoříkové (aniž však tento důkaz hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, jež zcela pominul), kterou však (z vyložených důvodů) nelze mít za věrohodnou. S poukazem na rozhodná ustanovení § 792 odst. 1, 2 § 795 odst. 1, § 797 odst. 1, 2 obč. zák. odvolací soud dovodil, že stěžovatelka nemá právo na pojistné plnění, neboť k uzavření pojistné smlouvy nedošlo, jestliže akceptace smlouvy pojišťovnou nebyla Antonínu Hajdovi doručena (podepsanou smlouvu přinesl zprostředkovatel pojištění do firmy jeho zaměstnavatele až po jeho úmrtí, a předal ji jen D. Rektoříkové); aplikace § 792 odst. 2 obč. zák. pak podle odvolacího soudu není možná, protože návrh na uzavření pojistné smlouvy neučinil pojistitel.

Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. s odůvodněním, že "neobsahuje vymezení toho, v čem ... spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat". Pakliže stěžovatelka uvedla k přípustnosti dovolání jen tolik, že se "... opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.", je zřejmé, že se snažila ji založit v poměrech občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012, a opomenula, že dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným po tomto datu projednává dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném následně. Dovolací soud připomněl, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo od 1. 1. 2013 k výrazným změnám v právní úpravě přípustnosti dovolání, a může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jelikož jde podle § 241a odst. 2 o. s. ř. o obligatorní náležitost dovolání. Musí tedy vymezit, "které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a blíže je specifikovat...; jiný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013).

II. Ústavní stížnost

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud ryze z formálních důvodů a nesprávně posoudil její dovolání jako nepřípustné; procesní předpis vyložil způsobem, představujícím zásah do jejího práva na spravedlivý proces, neboť zcela přehlédl uplatněnou argumentaci ohledně toho, čeho se dovoláním domáhá, jakož i jeho důvody, a to jak z hlediska obsahu tak i přípustnosti, a bylo z něj evidentní, že se domáhala odlišného právního posouzení věci.

Z procesní opatrnosti (jak sama uvedla) použila stěžovatelka v ústavní stížnosti i argumentaci, která byla obsahem dříve podaného dovolání, neboť je přesvědčena, že i rozhodnutí odvolacího soudu je natolik rozporné, že v jeho důsledku (i jím) byla porušena její ústavně zaručená práva. V řízení před odvolacím soudem byly porušeny zákonné zásady dokazování a hodnocení důkazů, jím vydané rozhodnutí je podle stěžovatelky založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu a i na nesprávnému právnímu posouzení věci, jde-li o otázku aplikace § 792 odst. 2 obč. zák. (ve znění k 12. 11. 2001), neboť nelze souhlasit se závěrem soudu, že "návrh předkládal otec". Odvolací soud též pochybil, pokud nehodnotil vztah mezi jejím otcem a pojišťovnou jako spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. obč. zák., a rovněž se zřetelem k následnému chování pojišťovny (přijetí platby pojistného, vystavení pojistky, odstoupení od smlouvy) setrvává v názoru, že "pojištění vzniklo k 18. 10. 2001 na základě sjednané pojistné smlouvy...".

III. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

IIIa. K rozhodnutí dovolacího soudu

Výše předznačená hlediska ústavněprávního přezkumu se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž bylo věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatelky vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).

Takové či s tím srovnatelné okolnosti v dané věci však zjistitelné nejsou.

Stěžovatelka totiž zjevně pomíjí dovolacím soudem odkazované ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), resp. jím zakotvené podmínky přípustnosti dovolání, jež spočívají jmenovitě v tom, že a) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Důvod, pro který odmítl dovolání jako nepřípustné, čerpal Nejvyšší soud ze samotné dovolací argumentace, přičemž je zjevné, že stěžovatelka mimo to, že pominula změnu právní úpravy přípustnosti dovolání, vycházela a nadále vychází (jak je zjevné z ústavní stížnosti) z předpokladu, že poslední z výše shrnutých zákonných předpokladů přípustnosti dovolání - "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" - jí svědčí i nyní, neboť ji chápe tak, že míří na situaci, kdy má dovolací soud posoudit formulovanou právní otázku jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Tento předpoklad je však mylný, neboť toto ustanovení dopadá pouze na případ právní otázky, posouzené již dříve dovolacím soudem, a dovolatel žádá, aby se od tohoto řešení on sám odchýlil (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 651/14, zejména bod 21 a násl., či sp. zn. III. ÚS 1068/14, dostupné http://nalus.usoud.cz). Pouhé vymezení dovolacího důvodu, byť jinak způsobilého, k doložení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání, jak si stěžovatelka představuje, nepostačuje.

Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu, že neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), tedy nelze jakkoli oponovat, neboť odpovídá obsahu podaného dovolání a je souladný jak s právní úpravou dovolání, tak i judikaturou Nejvyššího soudu i soudu Ústavního (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 789/14, sp. zn. III. ÚS 3189/13, sp. zn. II. ÚS 3625/13, sp. zn. I. ÚS 3524/13, sp. zn. IV. 3982/13, sp. zn. I. ÚS 3445/13, sp. zn. III. ÚS 651/14 a další).

IIIb. K rozhodnutí odvolacího soudu

Z důvodů, prezentovaných v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3133/13 či sp. zn. III. ÚS 651/14, nevyvozoval Ústavní soud stěžovatelce nepříznivé důsledky ve smyslu úvahy o nepřípustnosti její ústavní stížnosti vzhledem k tomu, že dostupný opravný prostředek (dovolání) nevyčerpala řádně (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Odtud vyvozované právo na spravedlivý proces - v jeho procesní větvi - stěžovatelce nebylo upřeno potud, že se jí v odvolacím řízení dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, přičemž se nikterak nenaznačuje, že neměla možnost využít svých procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Ve větvi hmotněprávní pak zde platí, že ačkoli z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

K rozhodné námitce stěžovatelky, že odvolací soud interpretoval ustanovení § 792 odst. 2 obč. zák. a v něm obsažené podmínky pro vznik pojistné smlouvy účelově, resp. na pojistnou smlouvu nenahlížel prizmatem ustanovení § 52 obč. zák. jako na smlouvu spotřebitelskou, postačí - z právě uvedených hledisek přezkumu - zaznamenat, že v rozhodnutí odvolacího soudu (jenž k této otázce věci vyslovil shodný právní závěr jako již dříve Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2012 č. j. 23 Cdo 369/2012-334, resp. ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo 1259/2004) takový výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jeho rozhodnutí je zjevné, že nepominul ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka ve svých návrzích dovolávala; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení (i při vázanosti právním názorem dovolacího soudu) nepromítl "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Obdobné je namístě vztáhnout i ke skutkové rovině tohoto sporu, jestliže ani zde není žádného důvodu k závěru, že by odvolací soud při formování skutkového základu věci zjevně, resp. svévolně pochybil, jestliže učiněná skutková zjištění mají věcné zakotvení v provedených důkazech, a jim odpovídající skutkové závěry byly ústavně přijatelným způsobem odůvodněny. Pro ingerenci Ústavního soudu přitom není postačujícím důvodem, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých odvolacím soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, resp. vytýkanou libovůli v jejich rozhodování. Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru