Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2944/16 #1Nález ÚS ze dne 31.01.2017K podmínkám vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody dle § 321 odst. 3 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
základní ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
Doručování
procesní postup
výzva
trest/výkon
Trest odnětí svobody
konkurzní podstata/správce
zatčení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/84 SbNU 233
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2944.16.1
Datum vyhlášení07.03.2017
Datum podání01.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.1 písm.b

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 321, § 322, § 62, § 64, § 265a, § 265h odst.3

40/2009 Sb., § 206


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vydání příkazu k dodání odsouzené osoby do výkonu trestu odnětí svobody bez toho, aby jí byla předtím řádně doručena výzva k dobrovolnému nástupu do výkonu trestu, jakož i následné dodání do výkonu tohoto trestu, představuje zásah do práva odsouzené osoby na zbavení svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a to ve smyslu čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 31. 1. 2017 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele P. P. příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. 8. 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 a konstatoval, že tímto příkazem a jiným zásahem spočívajícím v zadržení stěžovatele dne 25. 8. 2016 bylo porušeno právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl částečně jako nepřípustnou, částečně jako zjevně neopodstatněnou.

Narativní část

Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry, kterého se měl dopustit jakožto správce konkursní podstaty tím, že měl nakládat s prostředky v konkursní podstatě v rozporu se zákonem a způsobit tak škodu cca 10 000 000 Kč. Krajský soud následně stěžovateli adresoval výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl za spáchání uvedeného trestného činu uložen. Tato výzva se však nikdy nedostala do sféry stěžovatele, a ten se tak nemohl s jejím obsahem seznámit. Z důvodu nezastižení stěžovatele a neexistence poštovní schránky provozovatel poštovních služeb výzvu vrátil odesílateli. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě výkon trestu odnětí svobody nenastoupil, nařídil krajský soud ústavní stížností napadeným příkazem dodání stěžovatele do výkonu trestu, které bylo následně realizováno.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud předně odkázal na příslušná ustanovení trestního řádu upravující nařízení výkonu trestu. Dle § 321 odst. 1 trestního řádu jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stane vykonatelným, předseda senátu vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest se stanovené lhůtě nastoupil. Odstavec 3 téhož ustanovení pak stanoví povinnost soudu nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, jestliže tento trest v dané lhůtě nenastoupí. Výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody je proto podmínkou pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody.

S odkazem na judikaturu ESLP Ústavní soud dále konstatoval, že je bezpodmínečně nutné trvat na požadavku, aby zbavení svobody pro neuposlechnutí výzvy soudu bylo možné toliko tehdy, byla-li výzva adresátovi řádně doručena, a tedy tento měl možnost seznámit se s jejím obsahem. Nelze totiž po nikom spravedlivě požadovat, aby respektoval výzvu, jejíž obsah nezná a znát nemůže. Jak ze zde uvedeného vyplývá, jednou z náležitostí výzvy je i lhůta k dobrovolnému nastoupení do výkonu trestu. Jestliže tedy odsouzenému výzva není doručena, nejen, že tato lhůta nepočíná běžet, ale odsouzený ani nezná obsah výzvy, a tedy jí nemůže vyhovět, neboť neví, do kdy a v jaké věznici má k výkonu trestu nastoupit.

Co se týče nyní projednávané věci, Ústavní soud se ztotožnil s argumentací stěžovatele, že doručení předmětné výzvy nebylo provedeno řádně. Krajský soud nijak relevantně neodůvodnil, proč stěžovateli nebyla výzva doručena do datové schránky tak, jak tomu bylo v případě napadeného rozhodnutí. Rovněž se obecné soudy nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že se o uložení výzvy v době, kdy se tak stalo, vůbec nedozvěděl. Z jednání stěžovatele navíc dle přesvědčení Ústavního soudu nebylo možno usuzovat ani to, že by se snažil nástupu do výkonu svého trestu vyhnout, když v mezidobí krajský soud informoval o tom, že mu daná výzva nebyla doručena a žádal o její nové doručení. Bez uplynutí lhůty stanovené ve výzvě proto nebylo možno dospět k závěru, že odsouzený výzvu nerespektoval, a tedy že byl splněn zákonný důvod k vydání příkazu k jeho dodání do výkonu trestu.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že vydáním napadeného příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, jakož i jeho následným zadržením a faktickým dodáním do tohoto výkonu, bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené mu čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v této části vyhověl a napadený příkaz k dodání do výkonu trestu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2944/16 ze dne 31. 1. 2017

N 20/84 SbNU 233

K podmínkám vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody dle § 321 odst. 3 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 2944/16 ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Annou Vejmelkovou, advokátkou, se sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydanému Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419, jakož i proti úkonům s vydáním tohoto příkazu úzce souvisejícím, zejména se zadržením stěžovatele a jeho dodáním do výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry a odsouzen mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, proti jinému zásahu Krajského soudu v Hradci Králové spočívajícímu v protiprávním omezování osobní svobody stěžovatele a proti nečinnosti Krajského soudu v Hradci Králové v trestní věci vedené proti stěžovateli pod sp. zn. 7 T 2/2013, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.

I. Příkazem k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaným Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 a jiným zásahem spočívajícím v zadržení stěžovatele dne 25. srpna 2016 bylo porušeno právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené ustanovením čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 se ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost, návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu nečinnosti Krajského soudu v Hradci Králové s postoupením dovolání stěžovatele Nejvyššímu soudu, s přerušením výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele a s jeho propuštěním na svobodu a návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349 odmítají.

Odůvodnění:

I. Vymezení napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2016, která splňuje procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zákazu v záhlaví vymezeného zásahu s tvrzením, že příkazem k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaným Krajským soudem v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") dne 19. 8. 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 a na něj navazujícími úkony nebyl respektován příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a bylo porušeno základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem zakotvené v čl. 8 odst. 1, odst. 2 větě první a odst. 3 větě druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 3. 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo stěžovatele na dodržování zásady ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny a právo stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a zásahem krajského soudu specifikovaným v záhlaví bylo porušeno základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem garantované v čl. 8 odst. 1 a odst. 2 větě první a odst. 3 větě třetí Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel porušení těchto svých základních práv a svobod dovozuje nejen z jednotlivých dále specifikovaných vad, ale zejména z jejich souhrnu.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. K vydání napadených rozhodnutí a k tvrzenému jinému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele došlo v průběhu trestního řízení, které je proti stěžovateli vedeno pro podezření z trestné činnosti, jíž se měl dopustit v roce 2004 jakožto správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., přičemž tato trestná činnost měla, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl dle názoru orgánů činných v trestním řízení nakládat s prostředky v konkursní podstatě v rozporu se zákonem, čímž měl způsobit škodu ve výši cca 10 000 000 Kč. V průběhu trestního řízení došlo ke změně právní kvalifikace skutku i k zastavení trestního stíhání ohledně souvisejícího skutku (o němž stěžovatel tvrdí, že jde o tentýž skutek, viz dále), u nějž měla škoda dosahovat cca částky 20 000 000 Kč, přičemž v řízení došlo k tomu, že stěžovatel byl uznán vinným soudem prvního stupně, kterýžto závěr v zásadě aproboval i soud odvolací, a následně byla rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušena kasačním usnesením Nejvyššího soudu. Poté byl stěžovatel opět uznán vinným soudem prvního stupně, soud odvolací tento závěr opět v zásadě aproboval a k dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zrušil svým usnesením ze dne 1. 9. 2015 č. j. 6 Tdo 861/2015-I.-69 tentokráte toliko tento v pořadí druhý odsuzující rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud, stručně řečeno, dospěl v tomto usnesení k závěru, že soud odvolací ani soud prvního stupně neodůvodnily dostatečným způsobem, že finanční prostředky, které měla z účtu, na němž se nacházely prostředky jak náležející ke konkursní podstatě, tak soukromé prostředky stěžovatele, vybrat na jeho pokyn manželka stěžovatele, náležely k prostředkům z konkursní podstaty, nikoliv stěžovateli.

3. Vrchní soud jakožto soud odvolací, jemuž byla věc po vydání shora specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu vrácena k dalšímu řízení, vydal touto ústavní stížností napadený rozsudek ze dne 30. 3. 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce v délce trvání pěti let, přičemž poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Jelikož proti rozsudku vrchního soudu není přípustný řádný opravný prostředek, nabyl touto ústavní stížností napadený rozsudek právní moci a stal se vykonatelným. Stěžovatel proti tomuto rozsudku dne 15. 8. 2016 podal dovolání, v němž navrhl odklad výkonu trestu, což odůvodnil tím, že jím podané dovolání je důvodné, a proto bude napadený rozsudek vrchního soudu zrušen. Krajský soud adresoval stěžovateli výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Tato výzva se nikdy nedostala do sféry stěžovatele, a ten se tak nemohl seznámit s jejím obsahem, neboť provozovatel poštovních služeb výzvu, již měl doručit stěžovateli do vlastních rukou, z důvodu nezastižení stěžovatele a neexistence poštovní schránky, kam by mohl výzvu vhodit, vrátil odesílateli. Když stěžovatel ve stanovené lhůtě výkon trestu odnětí svobody nenastoupil, nařídil krajský soud příkazem ze dne 19. 8. 2016 dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, které bylo dne 25. 8. 2016 realizováno. Dne 17. 8. 2016, tedy dva dny před vydáním předmětného příkazu, stěžovatel prostřednictvím své obhájkyně doručil krajskému soudu žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, o níž rozhodl tento soud dne 30. 8. 2016, tedy až po dodání stěžovatele do výkonu trestu, tak, že ji zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 31. 8. 2016 stížnost a stejného dne podal vzhledem k jejímu tvrzenému odkladnému účinku i podnět k přerušení výkonu trestu odnětí svobody do 24 hodin od doručení této stížnosti. Na tento podnět reagoval dne 7. 9. 2016 předseda senátu krajského soudu sdělením, v němž uvedl, že nařízení propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody mu zákon neumožňuje, neboť toto by byl oprávněn učinit pouze tehdy, jestliže by bylo pravomocně rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, případně o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku.

5. Dne 31. 8. 2016 rovněž krajský soud zaslal stěžovateli sdělení, že se neztotožňuje s podnětem k předložení dovolání stěžovatele Nejvyššímu soudu za účelem rozhodnutí o odkladu výkonu trestu, a tedy že spis Nejvyššímu soudu nepředloží. V mezidobí, dne 23. 8. 2016, stěžovatel odeslal krajskému soudu žádost o opětovné doručení předmětné výzvy k nástupu do výkonu trestu na adresu jeho trvalého pobytu a dne 24. 8. 2016 adresoval témuž soudu sdělení, v němž zpochybnil účinnost doručení zásilky a rovněž uvedl, že mu měla výzva být doručena do datové schránky, již má stěžovatel zřízenu a do níž mu zároveň byl doručen i napadený rozsudek vrchního soudu. Stěžovatel rovněž téhož dne zaslal předsedovi a místopředsedovi krajského soudu v téže věci stížnost, v níž apeloval zejména na své okamžité propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, řádné doručení výzvy k nástupu tohoto trestu, urychlené rozhodnutí o jeho žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, urychlené postoupení dovolání Nejvyššímu soudu k vyřízení návrhu na odklad vykonatelnosti a eventuálně na umožnění stěžovateli trest nastoupit dobrovolně. Na tuto žádost reagoval dne 30. 8. 2016 místopředseda krajského soudu pro trestní úsek tak, že telefonicky stěžovateli sdělil, že u příslušného předsedy senátu věc urgoval. Stěžovatel proto prostřednictvím své právní zástupkyně téhož dne příslušného předsedu senátu telefonicky kontaktoval a bylo mu sděleno, že tento neshledal důvod k postoupení dovolání Nejvyššímu soudu a že o žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody rozhodne co nejdříve, což se stalo den poté spolu s písemným sdělením o tom, že dovolání stěžovatele nebude ve smyslu § 265h zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, předloženo Nejvyššímu soudu (viz výše).

6. Se svou ústavní stížností spojil stěžovatel rovněž návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu nečinnosti krajského soudu ve věci jeho propuštění na svobodu a ve věci předložení jeho dovolání spolu se spisem Nejvyššímu soudu za účelem rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí, jehož se domáhal, a zároveň návrh na odložení vykonatelnosti touto ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu. Dne 7. 9. 2016 stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu doplnění své ústavní stížnosti, k němuž připojil žádost o její přednostní vyřízení.

III. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení

7. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatele lze identifikovat následující samostatné námitky, jimiž brojí proti napadeným rozhodnutím a zásahům: 1. absence právního důvodu k odnětí svobody stěžovatele v důsledku neúčinného doručení výzvy k nástupu trestu; 2. vydání napadeného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody bez toho, aby předtím krajský soud rozhodl o jeho žádosti o odklad výkonu trestu; 3. ignorování odkladného účinku stížnosti proti usnesení o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody; 4. vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody přes podané dovolání s návrhem na přiznání odkladného účinku a jeho nepředložení s návrhem na přiznání odkladného účinku Nejvyššímu soudu; 5. protiústavnost odnětí svobody stěžovatele v důsledku nezákonnosti a protiústavnosti ústavní stížností napadeného rozsudku, jímž byl trest odnětí svobody stěžovateli uložen; 6. nezákonnost a protiústavnost napadeného rozsudku vrchního soudu.

8. Ad 1. Stěžovatel uvádí, že nebyly splněny zákonné podmínky k vydání napadaného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, a to zejména s ohledem na to, že výzva k dobrovolnému nástupu k výkonu trestu odnětí svobody nebyla stěžovateli řádně doručena. Stěžovatel podrobně rozvádí, z jakých důvodů není možno doručení předmětné výzvy považovat za řádné, zejména poukázal na to, že se tato výzva nikdy nedostala do jeho moci, neboť byla při jeho nezastižení obratem jako nedoručená vrácena krajskému soudu, a tedy nemohlo dojít ani k fikci doručení, nadto mu neměla vůbec být doručována prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, nýbrž v souladu se závazným pořadím způsobů doručování v trestním řízení do datové schránky, kam mu ostatně byl doručen i ústavní stížností napadený rozsudek. V tomto postupu dle názoru stěžovatele nic krajskému soudu nebránilo, přičemž argumentaci příslušné vyšší soudní úřednice, že předmětnou výzvu nebylo možno odeslat datovou zprávou, neboť tato obsahuje razítko a podpis, považuje stěžovatel za lichou. Stěžovatel vyrozuměl Krajský soud v Hradci Králové o tom, že mu předmětná výzva nebyla doručena, a žádal o její opakované doručení. Uvedenému soudu rovněž adresoval návrh na vyslovení neúčinnosti doručení. Dle názoru stěžovatele je přitom vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody podmíněno právě řádným doručením výzvy k nastoupení tohoto trestu, což dovozuje z dikce trestního řádu, z níž plyne, že k vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody přikročí předseda senátu až tehdy, jestliže odsouzený nenastoupí k výkonu tohoto trestu dobrovolně. K tomu mu ovšem musí být řádně doručena předmětná výzva, jinak odsouzený ani neví, že má do výkonu trestu nastoupit, tedy nemůže ani nastoupit dobrovolně, pročež nemůže být naplněna ani podmínka pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a provedení následných úkonů směřujících k fyzickému dodání stěžovatele do výkonu tohoto trestu.

9. Ad 2. Nezákonnost vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel dovozuje rovněž ze skutečnosti, že k jeho vydání došlo, aniž soud nejprve rozhodl o jím podané žádosti o odklad výkonu tohoto trestu. Předmětný příkaz byl proto vydán předčasně, protože krajský soud měl přednostně rozhodnout o žádosti stěžovatele o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, neboť vyhověl-li by mu tento soud, nemohl by tento příkaz být nikdy vydán. Salienci této námitce dodává dle názoru stěžovatele rovněž skutečnost, že krajskému soudu bylo ještě před rozhodnutím o předmětné žádosti doručeno jeho dovolání, a tedy tento soud měl s vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody posečkat přinejmenším do rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání, neboť stěžovatel má za to, že dovolání je důvodné. V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2016 pak stěžovatel uvedl, že ustanovení § 325 trestního řádu o přerušení výkonu trestu odnětí svobody je nutno ústavně konformně vykládat tak, že důvodem pro toto přerušení je i situace, v níž se on nyní nachází.

10. Ad 3. S předchozí námitkou úzce souvisí i námitka odkladného účinku stížnosti proti rozhodnutí, jímž byla stěžovatelova žádost zamítnuta. Dle stěžovatelova názoru je jeho odnětí svobody nepřípustné z toho důvodu, že si podal stížnost proti usnesení, jímž krajský soud zamítl jeho žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, která má odkladný účinek. Podle stěžovatelova mínění je irelevantní, že mezi podáním jeho žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody a vydáním usnesení, jímž byla tato žádost zamítnuta, počal stěžovatel trest odnětí svobody vykonávat, neboť stěžovatel nijak nezapříčinil, že k tomuto vývoji došlo, a nemohl ani nijak ovlivnit, kdy bude o jeho žádosti rozhodnuto. Dle jeho názoru tak odkladný účinek jím podané stížnosti musí mít za následek jeho okamžité propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť o jím podané stížnosti nebylo dosud rozhodnuto, přičemž se na odkladný účinek jeho stížnosti musí nahlížet dle právních následků, jaké by měl v situaci, kdy by o stěžovatelově předmětné žádosti soud rozhodl ještě předtím, než stěžovatel do výkonu tohoto trestu nastoupil. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na komentář k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013), jímž podporuje své tvrzení, že stížnost proti negativnímu rozhodnutí o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody má odkladný účinek. Stěžovatel má rovněž za to, že v případě, že k negativnímu rozhodnutí o žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody dojde až poté, co byl vydán příkaz k jeho dodání do výkonu tohoto trestu, má podání stížnosti proti tomuto negativnímu rozhodnutí za následek zrušení předmětného příkazu.

11. Ad 4. Stěžovatel tvrdí, že předseda senátu krajského soudu neměl v předmětné věci vydávat příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody v situaci, kdy si byl vědom, že proti napadenému rozsudku stěžovatel podal dovolání, v němž navrhl, aby bylo dle § 265h odst. 3 trestního řádu postoupeno Nejvyššímu soudu, a kdy měl vzhledem k obsahu dovolání jednoznačně zjistit, že toto dovolání je důvodné, a napadený rozsudek vrchního soudu tak bude Nejvyšším soudem zrušen. V této situaci tak dle stěžovatelova názoru krajský soud svévolně zadržuje stěžovatelem podané dovolání, a znemožňuje tak Nejvyššímu soudu odložit na jeho základě vykonatelnost napadeného rozsudku vrchního soudu, čímž se dopouští dalšího porušení osobní svobody stěžovatele. Stěžovatel přitom dovozuje zřejmou důvodnost svého dovolání zejména z toho, že v tomto namítá mimo jiné opětovně stejnou vadu, která vedla Nejvyšší soud ke zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku vrchního soudu, spočívající v nesprávném určení výše škody tímto soudem. Jako další zásadní pochybení, které dle stěžovatele nutně musí vést ke zrušení napadeného rozsudku vrchního soudu, je porušení zákazu ne bis in idem, spočívající v tom, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo dle jeho názoru již dříve pravomocně zastaveno v celém rozsahu, přičemž nadále bylo vedeno ohledně neoddělitelné části skutku, na niž se proto nutně muselo zastavení trestního stíhání vztahovat rovněž. Stěžovatel také dovozuje, že předseda senátu jeho dovolání neprostudoval, a to jednak proto, že jinak by musel návrhu stěžovatele na postoupení dovolání Nejvyššímu soudu dle § 265h odst. 3 trestního řádu vyhovět, a jednak proto, že přípis ze dne 31. 8. 2016, jímž předseda senátu krajského soudu sdělil stěžovateli, že se neztotožňuje s jeho návrhem na postoupení dovolání Nejvyššímu soudu dle § 265h odst. 3 trestního řádu, byl vydán po návratu předsedy senátu z dovolené v časové tísni, neboť v předmětný den měl nařízena zasedání soudu, a tento tedy ani nemohl mít čas se s obsahem poměrně rozsáhlého dovolání seznámit.

12. Ad 5. Stěžovatel napadá výše specifikovaný rozsudek vrchního soudu proto, že je právně vadným důvodem k povinnosti stěžovatele podrobit se výkonu trestu odnětí svobody, neboť jde o rozsudek, který je nezákonný a protiústavní. Jestliže je nezákonný a protiústavní rozsudek, na jehož základě došlo k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, je nezákonné i odnětí svobody stěžovatele na základě tohoto trestu.

13. Ad 6. Shora specifikovaný rozsudek vrchního soudu stěžovatel napadá rovněž samostatně pro jeho vady, zejména porušení zákazu ne bis in idem a pro nesprávné určení výše škody. Stěžovatel rovněž dovozuje, že vzhledem k průtahům, kdy trestní stíhání je proti němu vedeno již 4,5 roku, a to z důvodu rušení předchozích rozhodnutí na základě stěžovatelem podaných opravných prostředků, s ohledem na ekonomické i osobní dopady vleklého trestního řízení na život jeho a jeho rodiny, jakož i s ohledem na průtahy působené předsedou senátu krajského soudu s postoupením jeho dovolání Nejvyššímu soudu (viz výše sub 5) k posouzení důvodů pro přerušení výkonu trestu, jsou dány podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

14. Krajský soud se s ústavní stížností neztotožnil. Uvedl, že příslušný trestní spis se v současné době nachází u Nejvyššího soudu, proto není schopen se blíže vyjádřit ke skutečnostem, které jsou uvedeny v předmětné ústavní stížnosti. Připojil však svá dřívější vyjádření ke stížnostem stěžovatele na postup krajského soudu v průběhu trestního řízení ze dnů 29. 8. 2016 a 10. 10. 2016. V těchto svých vyjádřeních rekapituluje průběh rozhodných skutečností tak, jak je ověřil z dostupných materiálů, a blíže zdůvodňuje některé okolnosti postupu krajského soudu, proti nimž se stěžovatel vymezuje. Uvedl tak, že trestní řád nestanovuje specifickou povinnost expedovat dovolání přednostně, a naopak je dle jeho názoru správný postup, je-li dovolání odesláno až poté, co byla ve věci učiněna rozhodnutí navazující na rozhodnutí o vině a trestu. K vydání předmětného příkazu k dodání do výkonu trestu pak uvedl, že se k němu nemůže blíže vyjádřit, neboť v rozhodné době čerpal příslušný předseda senátu dovolenou, nicméně s postupem vyšší soudní úřednice, která předmětný příkaz vydala, se ztotožnil, jelikož ve spise bylo založeno potvrzení pošty K. o uložení zásilky s předcházející výzvou k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Vyšší soudní úřednice tak nemohla mít pochybnosti o tom, že podmínka předchozího doručení výzvy dle ustanovení § 321 odst. 1 trestního řádu byla splněna, neboť nejde o písemnost, u níž by bylo vyloučeno náhradní doručení.

15. I vrchní soud se k věci vyjádřil s výhradou nemožnosti nahlédnout do příslušného trestního spisu krajského soudu, a tedy vycházel pouze z tzv. sběrného spisu odvolacího soudu. Ve svém vyjádření konstatoval, že k žádným pochybením nedošlo, průběh řízení zhodnotil jako řádný. Rovněž vyslovil své přesvědčení, že ani při doručování předmětné výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody krajský soud nepochybil, a tedy ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

16. Jelikož krajský soud i vrchní soud setrvávají ve svých vyjádřeních na svých dosavadních závěrech a tato vyjádření neobsahují žádnou argumentaci, s níž by se stěžovatel neměl možnost vypořádat již v průběhu předcházejícího trestního řízení, nepovažoval Ústavní soud za účelné zasílat je stěžovateli na vědomí a k případné replice, neboť by tím toliko došlo k průtahům v řízení bez toho, aby případná replika stěžovatele přinesla ve věci něco podstatně nového.

IV. Posouzení Ústavním soudem

17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a z nich vyplývajících pravomocí a povinností jejích orgánů jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Ve vztahu k výše specifikovanému příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a následnému zatčení stěžovatele na jeho základě Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základního práva stěžovatele došlo. Ohledně ostatních napadených rozhodnutí a jiných zásahů Ústavní soud však dospěl k závěru, že tyto k vlastnímu meritornímu přezkumu způsobilé nejsou, a proto musel ve zbytku ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

A. K námitkám proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a k zatčení odsouzeného

18. Ústavní soud shledal částečně důvodnou námitku stěžovatele specifikovanou výše sub 8, a to v rozsahu, v němž stěžovatel tvrdí, že mu výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nebyla řádně doručena, a proto nebyl trestním řádem dán prostor k tomu, aby byl krajským soudem vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Ustanovení § 321 odst. 1 trestního řádu stanoví, že jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. Ustanovení § 321 odst. 3 trestního řádu pak stanoví povinnost soudu ve vykonávacím řízení trestním nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, jestliže tento nenastoupí trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo bylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, či konkrétní okolnosti odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody je proto podmínkou vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody (srov. Škvain, P. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3754).

19. Ochranu osobní svobodě přiznává pak nejen Listina, ale i čl. 5 Úmluvy. Pro nyní posuzovaný případ je relevantní ustanovení jejího čl. 5 odst. 1 písm. b), které stanoví: "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: ... b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; ..."

20. K tomu je nutno konstatovat, že Ústavní soud, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva, přiznává ochraně osobní svobody i v rámci katalogu základních práv a svobod velmi významné postavení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci McKay proti Spojenému království ze dne 3. 10. 2008, stížnost č. 543/03, § 30). Proto Ústavní soud připomíná, že je vždy nutno trvat na splnění všech podmínek příslušné zákonné licence k zásahu do tohoto práva a na vyloučení svévole [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)], přičemž podmínky těchto licencí musí být vykládány restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 493/05 (N 105/41 SbNU 327) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vasileva proti Dánsku ze dne 25. 9. 2003, stížnost č. 52792/99, § 33].

21. V souladu s těmito závěry je nutno trvat na požadavku, aby zbavení (resp. odnětí) svobody pro neuposlechnutí výzvy soudu vydané v souladu se zákonem bylo možné toliko tehdy, byla-li výzva adresátovi řádně doručena, a tedy tento měl možnost seznámit se s jejím obsahem (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Beiere proti Lotyšsku ze dne 29. 11. 2011, stížnost č. 30954/05, § 50, Petukhova proti Rusku ze dne 2. 5. 2013, stížnost č. 28796/07, § 58 a 59, Hammerton proti Spojenému království ze dne 17. 3. 2016, stížnost č. 6287/10, § 77, a O. G. proti Lotyšsku ze dne 23. 9. 2014, stížnost č. 66095/09, § 88). Nelze totiž po nikom spravedlivě požadovat, aby respektoval výzvu, jejíž obsah nezná a znát nemůže, a tedy ani neví, co má vlastně respektovat.

22. Jak Ústavní soud rozvede níže, výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nezakládá originárně povinnost odsouzeného strpět výkon tohoto trestu, neboť ta vzniká nabytím právní moci a vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku. Náležitostí této výzvy je však i lhůta k dobrovolnému nastoupení do výkonu trestu. Jestliže tedy odsouzenému tato výzva není doručena, nejen že tato lhůta nepočíná běžet, ale odsouzený ani nezná její obsah, a tedy jí nemůže vyhovět tím, že včas dobrovolně do výkonu trestu odnětí svobody nastoupí, neboť neví, do kdy a v jaké věznici tak má učinit. Obecné soudy argumentovaly tím, že ve spisovém materiálu se nacházela věrohodná informace o uložení předmětné výzvy u poskytovatele poštovních služeb, a tyto tedy měly za to, že dle § 64 odst. 4 trestního řádu byla předmětná výzva po marném uplynutí desetidenní lhůty doručena, neboť v daném případě nešlo o žádnou z písemností dle § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu a zároveň ani předseda senátu nevyloučil náhradní doručení dle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu.

23. Ústavní soud sice nemá pochyb o tom, že příslušná vyšší soudní úřednice byla při vydání příkazu k dodání do výkonu trestu přesvědčena o jeho zákonnosti i důvodnosti, nicméně se v tomto ohledu ztotožňuje s argumentací stěžovatele, že doručení předmětné výzvy nebylo provedeno řádně. Předně totiž není nijak relevantně odůvodněno, proč stěžovateli nebyla doručena výzva k nástupu do výkonu trestu v souladu s § 62 odst. 1 trestního řádu do datové schránky tak, jak mu byl doručen již předtím předmětný rozsudek. Uváděl-li krajský soud, že toto nebylo možno z toho důvodu, že předmětná výzva obsahuje otisk razítka a vlastnoruční podpis, pak tím není nijak vysvětleno, proč by měla tato skutečnost vylučovat konverzi předmětné výzvy v listinné podobě do dokumentu obsaženého v datové zprávě dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Z textu tohoto zákona totiž takové omezení ve vztahu k běžnému (tj. neplastickému) otisku razítka, natož vlastnoručnímu podpisu, nijak nevyplývá. Ustanovení § 62 a násl. trestního řádu přitom jednoznačně stanovují závazné pořadí způsobů doručování, a tedy bylo-li možné doručení prostřednictvím datové schránky, měl krajský soud postupovat primárně právě tímto způsobem. Nebylo-li to možné, měl sdělit důvod.

24. Rovněž se obecné soudy nijak nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že se o uložení předmětné výzvy v době, kdy se tak stalo, vůbec nedozvěděl. Z následného jednání stěžovatele přitom bylo zřejmé, že tento vynaložil úsilí k tomu, aby mu výzva byla doručena, a tedy nelze mít za to, že by se snažil nástupu do výkonu svého trestu vyhnout. Jistě se nabízí i možná motivace stěžovatele domoci se oddálení tohoto nástupu, to však nelze per se předpokládat. I kdyby tomu tak ostatně bylo, mohl krajský soud dosáhnout s relativně malým úsilím toho, aby nástup stěžovatele do výkonu trestu proběhl procesně řádným a nenapadnutelným způsobem i bez výraznějšího zpoždění tohoto nástupu, např. vydáním nové výzvy s lhůtou několika dnů a jejím doručením stěžovateli, který v předmětné době s řečeným soudem komunikoval.

25. Bez marného uplynutí této lhůty pak nelze dospět k závěru, že odsouzený výzvu nerespektoval, a tedy že je splněn zákonný důvod k vydání příkazu k jeho dodání do výkonu trestu, resp. že jsou splněny podmínky výjimky ze zákazu zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Jelikož, jak bylo uvedeno výše sub 20, nelze zákonné podmínky zbavení osobní svobody interpretovat jinak než restriktivně, není přípustné překonat tento závěr poukazem na to, že výzva k nástupu do výkonu trestu nezakládá žádnou kvalitativně novou povinnost odsouzeného, a tedy že příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody je možno vydat bez ohledu na předchozí výzvu, neboť povinnost tento trest snést je založena již vykonatelným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu. Jestliže totiž § 321 odst. 3 trestního řádu podmiňuje, a to zcela jednoznačnou formulací, vydání tohoto příkazu předchozím nerespektováním výzvy odsouzeným, jakýkoliv výklad této podmínky, který by umožňoval vydání předmětného příkazu bez ohledu na její splnění, by nejenže nesplňoval požadavek restriktivnosti, ale byl by dokonce i zcela proti smyslu této konkrétní podmínky.

26. Ačkoliv již jen tento důvod by postačoval k závěru, že základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody jen ze zákonem stanovených důvodů a zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy bylo porušeno, považuje Ústavní soud za důležité zmínit i materiální aspekt celé věci. Nejde zde totiž pouze o zbytečný či přepjatý formalismus in favorem stěžovatele, ale o vyjádření kvalitativního rozdílu mezi tím, kdy odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody nastoupí dobrovolně ve lhůtě stanovené k tomu v příslušné výzvě a kdy je odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody dodán Policií České republiky či jiným orgánem veřejné moci. Nejen, že při dobrovolném nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody má odsouzený možnost učinit aktuální přípravné kroky k tomuto nástupu podle svých potřeb a možností, včetně tak základních lidských věcí, jako je rozloučení se svými bližními, kterážto možnost je v případě dodání Policií České republiky značně omezena, ale odsouzený dobrovolným nástupem manifestuje i své podvolení se veřejné moci, byť je pro něj v konkrétním případě extrémně nepříjemné a byť s ním třeba i vnitřně nesouhlasí.

27. To pochopitelně neznamená, že by bylo v každém myslitelném případě nutno všem odsouzeným vždy nejprve umožnit dobrovolný nástup do výkonu trestu odnětí svobody na základě výzvy bez ohledu na okolnosti, neboť ustanovení § 321 odst. 1 in fine trestního řádu a ustanovení § 321 odst. 3 trestního řádu umožňují v některých případech předsedovi senátu nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody i bez předchozího vydání výzvy k dobrovolnému nástupu či před uplynutím lhůty k němu. V případě stěžovatele však krajský soud žádný takový důvod ve svém napadeném příkazu ani při jiné příležitosti neuvedl a je zřejmé, že k vydání napadeného příkazu přikročil právě pouze proto, že stěžovatel dle názoru krajského soudu nerespektoval výzvu k dobrovolnému nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel ostatně krajský soud informoval o tom, že mu předmětná výzva nebyla doručena a žádal o nové doručení, neboť překážka v doručování v mezidobí odpadla, přičemž zadržen Policií České republiky byl u poskytovatele poštovních služeb, kde se údajně měl pokoušet reklamovat nedoručenou zásilku s předmětnou výzvou. Je tedy zřejmé, že stěžovatel se nepokoušel skrývat či uprchnout, a tedy nebyl žádnou konkrétní skutkovou okolností odůvodněn předpoklad, že by do výkonu trestu odnětí svobody nebyl nastoupil ani tehdy, byla-li by mu výzva k dobrovolnému nástupu doručena řádně.

28. Ústavnímu soudu proto nezbylo než vyslovit podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, že v rozsahu vydání napadeného příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, jakož i v rozsahu jeho následného zadržení a faktického dodání do tohoto výkonu bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 8 odst. 2 větě první Listiny a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Proto podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadený příkaz k dodání do výkonu trestu zrušil.

B. K ostatním námitkám

29. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž k okamžiku podání nyní projednávané ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto, a Ústavní soud nezjistil žádný důvod pro postup dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje podrobit přezkumu za jistých okolností i rozhodnutí, u nichž stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. V tomto rozsahu tedy brání vlastnímu meritornímu přezkumu Ústavním soudem zásada subsidiarity ústavní stížnosti, a proto ji v něm Ústavní soud shledal jako nepřípustnou. Po seznámení se s obsahem zbytku stěžovatelových námitek ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti tyto shledal nedůvodnými a nezakládajícími povinnost Ústavního soudu podrobit je věcnému přezkumu a rozhodnout o nich meritorním výrokem. Na základě toho dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému rozsudku vrchního soudu, nepřípustná pro předchozí nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku vyjma výroků I a II tohoto nálezu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. K jednotlivým zbývajícím námitkám stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné uvést následující:

30. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatele rozvedenou výše sub 8 v té její části, v níž stěžovatel tvrdí, že nebyla-li mu řádně doručena výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, nebyly splněny zákonné podmínky k vydání jeho ústavní stížností napadenému příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, a tedy že zde dosud neexistuje právně bezvadný důvod zakládající stěžovatelovu povinnost podrobit se výkonu tohoto trestu. Jakkoliv, jak bylo konstatováno výše, vydáním předmětného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, aniž byla předtím stěžovateli řádně doručena výzva k nástupu do výkonu tohoto trestu, krajský soud pochybil a toto jeho pochybení dosáhlo ústavněprávní intenzity, nelze z tohoto pochybení dovozovat i protiprávnost, resp. protiústavnost následného výkonu trestu stěžovatelem. Samotné nedoručení předmětné výzvy řádně totiž ještě neznamená, že by zde nebyl právní důvod pro to, aby stěžovatel vykonal trest odnětí svobody.

31. Právní důvod zakládající povinnost stěžovatele podrobit se výkonu trestu odnětí svobody vznikl totiž okamžikem, kdy se ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu stal vykonatelným. Jak totiž Ústavní soud ustáleně judikuje, právě vykonatelný odsuzující rozsudek zakládá povinnost stěžovatele trest odnětí svobody vykonat. K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1635/07, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/05, ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 226/06, ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2038/12, ze dne 25. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 112/13 či ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3307/13 (v SbNU nepublikována, všechna tato usnesení jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz). Naopak, jak již v minulosti Ústavní soud vyslovil, výzvou k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nejsou zakládána, měněna či rušena žádná do doby jejího vydání neexistující práva či povinnosti [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1778/07 (U 10/46 SbNU 527)].

32. To pochopitelně neznamená, že by tato výzva byla zcela bez významu, neboť odsouzení nemohou do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit dříve, než příslušný soud ve vykonávacím řízení vydá výzvu k nástupu do výkonu trestu, nicméně samotná tato výzva nemá ve vztahu k povinnosti nastoupit výkon tohoto trestu originární konstitutivní charakter. Jejím účelem je pouze zajistit, aby nastupování odsouzených do výkonu trestu odnětí svobody bylo v souladu s možnostmi (zejména kapacitními) Vězeňské služby České republiky, aby odsouzeným bylo umožněno se s určitým předstihem připravit na svůj nástup do výkonu tohoto trestu a v neposlední řadě aby jim bylo umožněno nastoupit do výkonu trestu dobrovolně a bez ingerence ze strany ozbrojených bezpečnostních sborů. Jakkoliv nedoručení této výzvy odsouzenému může následně vést k porušení jeho práva zakotveného čl. 8 odst. 2 Listiny, toto porušení se bez dalšího může týkat toliko úseku před faktickým nastoupením odsouzeného k výkonu trestu, který mu byl řádně soudem uložen vykonatelným rozsudkem v trestním řízení.

33. To, zda je výkon trestu odnětí svobody v souladu či v rozporu s právem, totiž není odvislé od okolností, za nichž se stěžovatel do výkonu tohoto trestu dostal, ale od toho, zda existuje vykonatelný rozsudek trestního soudu ukládající tento trest. Nelze se tedy ztotožnit s argumentací stěžovatele, že protiprávnost příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vede "automaticky" k protiprávnosti všech aktivit orgánů veřejné moci vůči stěžovateli v daném vykonávacím řízení po vydání předmětného příkazu, neboť je nutno důsledně oddělovat zákonnost samotného výkonu trestu a zákonnost dodání do něj. Dodání do výkonu trestu, provedené zcela v souladu s právem, tak nijak nevylučuje, že bude následně konstatována protiprávnost uložení tohoto trestu, a naopak.

34. Obdobně ohledně námitky specifikované výše sub 9 Ústavní soud dospěl k závěru, že jí vytýkaná vada není takové závažnosti, aby způsobovala porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Krajský soud sice nerozhodl nejprve o žádosti stěžovatele o povolení odkladu výkonu trestu, to nicméně nemělo žádný vliv na povinnost stěžovatele do výkonu trestu nastoupit [srov. usnesení vrchního soudu ze dne 16. 2. 2005 sp. zn. 5 To 9/2005 (Rt 15/2006)]. Nadto vzhledem k tomu, že tato žádost vycházela zcela zjevně z důvodů, pro něž trestní řád povolení odkladu výkonu trestu neumožňuje, nebyla zde rozumná naděje, že by této žádosti předseda senátu mohl vyhovět. Zákonné důvody institutu odkladu výkonu trestu odnětí svobody delšího než jeden rok (obdobně jako zákonné důvody jeho přerušení) spočívají výlučně ve zdravotním stavu odsouzeného, a to dokonce pouze ve zdravotním stavu aktuálním [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 373/06 (U 11/42 SbNU 537)], žádný jiný důvod trestní řád nezná. Důvod, jejž uvedl stěžovatel ve své žádosti, tj. že jím podané dovolání je důvodné, a na jeho základě bude napadený rozsudek vrchního soudu proto zrušen, tak není důvodem zákonným.

35. Ústavní soud k tomu podotýká, že ani analogickou interpretací by nebylo možno dospět k závěru, že o přípustný důvod pro odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody jde. Připuštění takového důvodu by totiž zcela zbortilo koncepci právní moci a vykonatelnosti rozsudku v trestním řízení, zakotvenou v § 139 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení je rozsudek zásadně vykonatelný tehdy, je-li pravomocný. Výjimky z této zásady jsou sice přípustné, nicméně vzhledem k zájmu na zachování právní jistoty, založené pravomocným rozsudkem, resp. k zájmu na bezprostřednosti nástupu výkonu trestu, jde-li o rozsudek odsuzující, je nutno vykládat je restriktivně. Konstrukce institutů odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí je právě proto vázána na důvody, které nikterak nesouvisejí s předchozím průběhem trestního řízení, že jejich účelem není suplovat ty chybějící atributy opravných prostředků, které záměrně a z legitimních důvodů, vycházejících ze zvolené koncepce opravných prostředků, zákonodárce těmto opravným prostředkům zásadně nepřiznává (zde odkladný účinek u dovolání), resp. jejich insuficienci umožňuje překonat použitím jiných institutů podmíněných podáním příslušného opravného prostředku (zde institut odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí dle § 265h odst. 3 či § 265o odst. 1 trestního řádu).

36. Jinými slovy, instituty odkladu či přerušení výkonu trestu odnětí svobody jsou zcela nezávislé na reálně či potenciálně probíhajících opravných řízeních. Jiná je ovšem situace u institutu odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí dle § 265h odst. 3 trestního řádu, který slouží k tomu, aby mohl být v případech, v nichž k tomu hrozící bezdůvodná újma na straně odsouzeného zakládá legitimní důvod, nedostatek obecného odkladného účinku dovolání překonán rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nelze proto souhlasit ani s argumentací stěžovatele, že katalog důvodů pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody je nutno ústavně konformně vykládat tak, že do něj patří i situace stěžovatele (zřejmě podání mimořádného opravného prostředku, u nějž má stěžovatel za to, že bude úspěšný). Je totiž racionální i legitimní, jsou-li důvody pro přerušení výkonu trestu zcela nezávislé na opravných řízeních a vztahují se k objektivním okolnostem zdravotního stavu odsouzených, zatímco k předcházení případných újem na zájmech stěžovatele v souvislosti se zřejmě důvodně podaným mimořádným opravným prostředkem slouží jiné instituty, vázané na přísnější podmínky (návrh oprávněného subjektu, má-li být rozhodnutí vázáno určitou relativně krátkou lhůtou, rozhodnutí soudu, který o mimořádném opravném prostředku rozhoduje, ať už je toto rozhodnutí vázáno na lhůtu, či nikoliv).

37. K námitce specifikované výše sub 10 Ústavní soud uvádí, že tato nemá žádnou oporu v textu trestního řádu. Ustanovení § 322 odst. 4 trestního řádu připouští stížnost pouze proti rozhodnutím dle § 322 odst. 1 a 3, což jsou rozhodnutí, jimiž se odsouzenému vyhovuje. V daných případech tak soud, jednající předsedou senátu, vydává pouze pozitivní rozhodnutí [srov. usnesení krajského soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. 12 To 496/2004 (Rt 49/2005) či usnesení vrchního soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 6 To 62/2004, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 10, r. 2004, s. 391 nn]. Negativní rozhodnutí v takovém případě soud nevydává [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2756/12, ze dne 5. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 435/07, ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 709/05 či ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4282/12 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud má totiž předseda senátu za to, že není namístě odsouzenému vyhovět, pak pouze zpravidla přípisem, který není rozhodnutím (srov. Škvain, P. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3759), vyzve odsouzeného, aby při nástupu do výkonu trestu předal podklady o svém zdravotním stavu věznici. V tomto případě se tak žádné rozhodnutí, proti němuž by byla přípustná stížnost, nevydává. Konstrukce ustanovení § 322 odst. 2 trestního řádu vychází z předpokladu, že, jak uvedeno výše sub 35, institut odkladu výkonu trestu může být odůvodněn výhradně zdravotním stavem. Ačkoliv tak trestní řád nepamatuje výslovně na situace, kdy by byla žádost o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody delšího než jeden rok podána z jiných důvodů (a jíž by tedy zásadně nebylo a priori možno vyhovět), nelze dospět k závěru, že v takovém případě by mohl být odsouzený zvýhodněn odkladným účinkem stížnosti oproti případům, kdy podá žádost o povolení odkladu výkonu tohoto trestu ze zákonem předvídaných (zdravotních) důvodů, s nimiž se ovšem předseda senátu neztotožní.

38. Ostatně jak je uvedeno shora sub 22 a 25, nerozhodnutí o žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, natož její prosté podání nikterak nevylučují povinnost odsouzeného trest nastoupit. Pokud pak odsouzený výkon trestu odnětí svobody již nastoupil, není možno o povolení odkladu jeho výkonu vůbec rozhodovat, v takovém případě je možno rozhodovat již jen o přerušení výkonu trestu dle ustanovení § 325 a 327 trestního řádu (srov. Škvain, P. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3757). Jelikož stěžovatel v době rozhodování o své žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody tento trest již vykonával, bylo namístě, aby krajský soud za této situace podanou žádost neposuzoval jako žádost o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a jako takovou se jí tedy nezabýval, nýbrž aby ji posoudil jako žádost o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud se naproti tomu zabýval žádostí jak z hlediska důvodů pro odložení výkonu trestu odnětí svobody, tak z hlediska důvodů přerušení výkonu tohoto trestu a v obou případech dospěl k závěru, že tyto důvody nejsou dány.

39. Krajský soud tedy v tomto směru pochybil, jestliže výslovně neuvedl, že rozhoduje výlučně o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, ale místo toho formuloval své rozhodnutí tak, jako kdyby šlo o usnesení o nepovolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, nad jehož rámec se ovšem zabýval zároveň i důvody pro přerušení výkonu tohoto trestu, neboť v dané procesní situaci mu takový postup trestní řád neumožňoval. Ani zde však nejde o vadu, která by dosahovala intenzity porušení základních práv či svobod stěžovatele, neboť krajský soud se v předmětném usnesení důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody skutečně zabýval, navíc v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro odklad či pro přerušení výkonu tohoto trestu ani potenciálně (k tomu viz výše).

40. Není rovněž možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, uvedenému v doplnění jeho ústavní stížnosti, že mu nelze klást k tíži, že předseda senátu krajského soudu svojí liknavostí zapříčinil situaci, kdy o jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody bylo rozhodováno až po jeho nástupu stěžovatelem, a že v tomto případě mu proto nesvědčí odkladný účinek stížnosti. Jak bylo uvedeno výše, v případech, kdy soud takové žádosti nevyhovuje, se rozhodnutí nevydává, a tedy žádný odkladný účinek by stěžovateli nesvědčil ani tehdy, pokud by se touto jeho žádostí soud zabýval ještě před jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Odkladným účinkem je sice nadána stížnost proti pozitivním i negativním rozhodnutím o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, nicméně zde je situace odlišná v tom, že k vydání těchto rozhodnutí dochází již za situace, kdy odsouzený tento trest vykonává, a proto zde v důsledku odkladného účinku odsouzený dále svůj trest vykonává i v průběhu příslušného opravného řízení. Shrnuto jinými slovy, pro povinnost stěžovatele vykonávat dále trest odnětí svobody bylo zcela irelevantní, že o jeho předmětné žádosti rozhodl soud až po jeho nástupu do výkonu tohoto trestu, a nikoliv před ním, neboť ani v takovém případě by stěžovatel nebyl v důsledku podání opravného prostředku z výkonu tohoto trestu propuštěn. Pokud by soud rozhodoval o předmětné žádosti stěžovatele ještě před jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, nevydal by totiž v případě, v němž by stěžovateli nevyhověl, žádné rozhodnutí, proti němuž by byla přípustná stížnost s odkladným účinkem. Pokud by o žádosti stěžovatele soud negativně rozhodl až poté, co trest odnětí svobody stěžovatel začal vykonávat, byla by proti tomuto rozhodnutí přípustná stížnost s odkladným účinkem, jehož důsledkem by byla povinnost dále tento trest vykonávat. Práv stěžovatele se tak postup krajského soudu nemohl nijak dotknout. To platí o to více, že stěžovatel ve své stížnosti netvrdil nic, co by se, byť vzdáleně, blížilo zákonným důvodům pro odklad výkonu trestu odnětí svobody či pro přerušení tohoto trestu.

41. Ústavní soud musí rovněž odmítnout odkaz stěžovatele na komentář z roku 2002, který se týkal předchozí právní úpravy rozhodování o žádostech o odklad výkonu trestu odnětí svobody, platné do 31. 6. 2004. Koncepce tehdejší právní úpravy byla totiž odlišná a závěry odkazované literatury vztahující se k této úpravě na nyní projednávanou věc v žádném případě nedopadají.

42. Ani námitky specifikované výše sub 11 Ústavní soud nemohly přesvědčit o tom, že by došlo k porušení stěžovatelových práv či svobod. Tyto námitky spolu úzce souvisejí a jejich podstata spočívá v tom, že dle názoru stěžovatele byl předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové povinen zdržet se vydání příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, bylo-li podáno dovolání s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení dle § 265h odst. 3 trestního řádu, a jestliže tak neučinil, měl bez prodlení postoupit předmětné dovolání Nejvyššímu soudu, neboť dovolání je zcela zřejmě důvodné. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 trestního řádu nekopírují důvody pro odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 322 trestního řádu ani důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody a dále § 325 a 327 trestního řádu. Využití ustanovení § 265h odst. 3 trestního řádu je tak širší, neboť nesměřuje toliko k výkonu trestu odnětí svobody a Nejvyšší soud může rozhodnout o odkladu či přerušení výkonu trestu odnětí svobody i z jiných důvodů. Takovým důvodem může být i pravděpodobná úspěšnost dovolání [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 243/2002 (Rt 9/2003)]. Záleží ovšem toliko na předsedovi senátu soudu prvního stupně, zda návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu podá, či nikoliv, přičemž bez jeho návrhu nemůže Nejvyšší soud motu proprio rozhodnout o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, a to ani navrhoval-li by Nejvyššímu soudu tento postup sám dovolatel, čímž ovšem není Nejvyššímu soudu odňata možnost následně přerušit či odložit výkon rozhodnutí na základě § 265o odst. 1 trestního řádu poté, co mu bude po uplynutí lhůty k podání dovolání předložen spis (srov. Šámal, P., Púry, F. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3239). Tato konstrukce sleduje legitimní cíl, jímž je zájem na tom, aby pravomocná a vykonatelná rozhodnutí zásadně vyvolávala právní účinky s nimi spojené. Institut odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí dle § 265h odst. 3 trestního řádu tak představuje zákonnou výjimku ze zásady, že pravomocné a vykonatelné odsuzující rozsudky soudů v trestním řízení mají být co možná nejdříve vykonány.

43. Je tedy zcela v souladu s koncepcí mimořádných opravných prostředků v trestním řízení, že řízení o nich probíhá zpravidla již paralelně s vykonávacím řízením, případně dokonce až po jeho skončení. Legitimita této koncepce vyplývá z toho, že před uplatněním mimořádných opravných prostředků proti odsuzujícímu rozsudku může obžalovaný předtím, než tento rozsudek nabude právní moci, využít odvolání jakožto řádného opravného prostředku, jež odkladným účinkem nadáno je. V zájmu zásad rychlosti a hospodárnosti řízení, jakož i neodvratnosti a neodkladnosti trestu pak zásadně mimořádné opravné prostředky odkladným účinkem nadány nejsou. Přesto ochrana oprávněných zájmů odsouzených přitom v některých případech vyžaduje, aby tito nebyli vystaveni důsledku výkonu trestu (ať už odnětí svobody, tak jiného), na což trestní řád pamatuje institutem odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí u jednotlivých mimořádných opravných prostředků, o nichž musí zpravidla příslušný soud rozhodnout s maximálním urychlením (§ 265h odst. 3, § 275 odst. 4 a § 282 odst. 3 trestního řádu). V souladu s nastíněnou koncepcí mimořádných opravných prostředků je ovšem tento institut koncipován tak, že o něm rozhoduje soud, který rozhoduje i o podaném mimořádném opravném prostředku, přičemž pouze v případě obnovy řízení tak činí zcela sua sponte, zatímco u dovolání a stížnosti pro porušení zákona nemůže soud tohoto institutu použít, pokud mu tento mimořádný postup nenavrhne oprávněný subjekt, jímž nikdy není osoba, proti níž se řízení vede (u dovolání je jím předseda senátu soudu prvního stupně, tak jako v nyní projednávaném případě, u stížnosti proti porušení zákona pak ministr spravedlnosti). Tím není dotčena možnost příslušného soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí bez lhůty na základě vlastní úvahy poté, co je mu věc předložena (§ 265o odst. 1 a § 275 odst. 4 trestního řádu).

44. V souvislosti s podaným dovoláním tak nemá Nejvyšší soud jakožto soud dovolací možnost odložit či přerušit výkon rozhodnutí postupem dle § 265h odst. 3 trestního řádu toliko k návrhu odsouzeného. Posouzení, zda je namístě postup dle § 265h odst. 3 trestního řádu, tedy předložení dovolání Nejvyššímu soudu k rozhodnutí, zda by výkon rozhodnutí měl, či neměl být odložen či přerušen, je tak svěřeno předsedovi senátu soudu prvního stupně. To neznamená, že by využití, či nevyužití takového postupu spočívalo pouze na ničím neomezené volné úvaze předsedy senátu, neboť tento je povinen jej využít, jsou-li pro něj dány důvody, a to bez ohledu na to, zda to dovolatel navrhuje, či nikoliv. Z povahy věci však předseda senátu soudu prvního stupně, jemuž je dovolání adresováno, musí disponovat relativně širokým prostorem pro posouzení, neboť úspěšnost či neúspěšnost podaného dovolání může v daném okamžiku vyhodnocovat jen toliko s větší či menší mírou pravděpodobnosti, nikoliv s jistotou, přičemž po něm nelze požadovat, aby při tomto posouzení plně nahrazoval postup dovolacího soudu při rozhodování o dovolání samotném. Pouze v případech, kdy by již z textu dovolání, příp. z textu samotného napadeného rozhodnutí, byl zřejmý zcela flagrantní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení, nedávající Nejvyššímu soudu prakticky žádný prostor pro uvážení, a zároveň by předseda senátu soudu prvního stupně odmítal postupovat dle § 265h odst. 3 trestního řádu, by byl dán důvod pro zásah Ústavního soudu.

45. Stěžovatel podal v nyní projednávané věci velmi obsáhlé dovolání na celkem 77 stranách, což zdůvodňuje délkou řízení a množstvím vad napadených rozhodnutí, jakož i jim předcházejícího řízení. Jak Ústavní soud zjistil, drtivou většinou těchto vad se Nejvyšší soud již zabýval ve svém zatím posledním rozhodnutí vydaném v nyní projednávané věci. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud neztotožnil prakticky s žádnou z těchto námitek, a to včetně námitky porušení zákazu ne bis in idem, stěžovatelem proklamované jako stěžejní, a to s výjimkou extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovým závěrem (jakož i nedostatečného odůvodnění závěru) o původu finančních prostředků, které měla manželka stěžovatele v inkriminovanou dobu vybrat z bankovního účtu, ohledně níž dospěl k závěru, že nebylo přesvědčivě vyloučeno, že šlo o vlastní peněžní prostředky stěžovatele či jeho rodiny, a nikoliv o peněžní prostředky náležející do konkursní podstaty společnosti DIREKTUM, s. r. o. Z tohoto důvodu rovněž přikročil Nejvyšší soud ke zrušení do té doby posledního rozhodnutí vrchního soudu. V ústavní stížností napadeném rozsudku vrchního soudu, jímž tento soud nově rozhodl po uvedeném kasačním zásahu ze strany Nejvyššího soudu, je argumentace k původu peněžních prostředků nově rozvedena na str. 13 až 15 a bude na Nejvyšším soudu, aby ji znovu posoudil.

46. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že se předseda senátu krajského soudu neseznámil s celým textem dovolání, neboť se právě vrátil z dovolené, přičemž na rozhodný den měl nařízena hlavní líčení (příp. jiné formy zasedání soudu), a tedy nemohl mít čas se s obsahem dovolání plně seznámit. Kromě toho, že tato námitka má charakter spekulace (stěžovatel nijak blíže nespecifikuje, kolik času reálně předseda senátu v rozhodný den strávil v jednací síni zaobíraje se jinými trestními věcmi, a tedy zda u něj byla fakticky vyloučena možnost se s obsahem dovolání seznámit), považuje Ústavní soud za významné, že drtivá většina námitek rozvedených v předmětném dovolání již byla v řízení řešena, přičemž většina z nich dokonce opakovaně. Jelikož příslušný předseda senátu byl ve věci činný již v předcházejícím průběhu řízení, byl mu znám obsah spisového materiálu, argumentační linie, již obhajoba uplatňovala již dříve a v dovolání ji zopakovala, jakož i předchozí vypořádání se soudů s těmi námitkami obhajoby, jimž nebylo dosud posledním rozhodnutím Nejvyššího soudu přisvědčeno. Ústavní soud má za to, že předseda senátu mohl odůvodnit své rozhodnutí o nepředložení dovolání Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí i podrobněji, poukazuje však na to, že o svém dalším postupu ohledně předložení či nepředložení dovolání Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí předseda senátu v souladu s ustálenou praxí toliko neformálně vyrozumívá dovolatele, formální rozhodnutí ve smyslu trestního řádu však nevydává. Na odůvodnění tohoto vyrozumění proto nelze klást stejně vysoké požadavky jako na rozhodnutí v trestním řízení.

47. Co se týče námitky specifikované výše sub 12, musí Ústavní soud odkázat na výše učiněné závěry o možnostech ingerence do dosud neskončeného řízení o dovolání na základě souběžně vykonávaného trestu odnětí svobody. Pokud by Ústavní soud v rámci ústavní stížnosti podané proti příkazu k dodání do výkonu trestu věcně přezkoumával rozsudek, proti němuž podal stěžovatel dovolání a o němž dosud nebylo rozhodnuto, předjímal by tím v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání. Ústavní stížnost proti příkazu k dodání do výkonu trestu, odůvodněná toliko nesprávností či nezákonností pravomocného odsuzujícího rozsudku, by musela být Ústavním soudem odmítnuta pro nepřípustnost, neboť jejím podáním by nemohla být obcházena povinnost vyčerpat i dovolání jakožto poslední prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti. K vyloučení negativních účinků výkonu trestu uloženého nezákonným odsuzujícím rozsudkem pak slouží v těchto případech institut odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 265h odst. 3 trestního řádu, o němž bylo pojednáno výše sub 42. Tam rovněž Ústavní soud konstatoval, že nezjistil žádné pochybení předsedy senátu krajského soudu spočívající v tom, že tento nepředložil Nejvyššímu soudu dovolání stěžovatele, neboť měl za to, že zde není důvod pro přerušení výkonu rozhodnutí, zde resp. trestu odnětí svobody.

48. Ani námitkou specifikovanou výše sub 13 se Ústavní soud, vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, nemohl zabývat. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani se závěrem stěžovatele, že ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu naplňuje předpoklady ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to z důvodu, že u krajského soudu vznikají a trvají průtahy s předložením dovolání s návrhem na přiznání odkladného účinku Nejvyššímu soudu. Jak Ústavní soud uvedl výše, v nyní projednávaném případě nemůže závěr předsedy senátu krajského soudu, že pro předložení dovolání Nejvyššímu soudu k posouzení možných důvodů pro přerušení výkonu rozhodnutí není opodstatnění, představovat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Výše rovněž Ústavní soud vyložil výjimečnost institutu přerušení či odložení výkonu rozhodnutí v souvislosti s podaným dovoláním, jakož i jeho nenárokovost. Ostatně v tomto stadiu řízení se nemůže Ústavní soud zabývat průtahy v celém trestním řízení, neboť jejich případné zohlednění přísluší v této chvíli Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání stěžovatele, nýbrž může se zabývat toliko průtahy ve vztahu k vyřízení dovolání stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal svou ústavní stížnost ještě před tím, než vůbec uplynula lhůta k podání dovolání, a vzhledem k tomu, že dosud od jeho podání uplynuly cca toliko čtyři měsíce, nelze konstatovat, že by řízení o dovolání bylo stiženo průtahy.

49. V nynějším případě nelze spatřovat ani podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Tento pojem, jak uvedl Ústavní soud již v minulosti, musí být vykládán restriktivně a do úvahy přichází pouze tam, kde je možno na něj usuzovat toliko z vnějších okolností, např. věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu, příslušný právní předpis je opakovaně často novelizován atd. (srov. Filip, J. In: Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 581 a násl. a judikaturu tam uvedenou), tj. jehož obecný význam bude zřejmý i nezainteresovanému členu odborné veřejnosti. V tomto směru ovšem stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádnou argumentaci nerozvíjí a z pohledu Ústavního soudu by pro to ani nebyl důvod. Jakkoliv nelze opomenout skutečnost, že pro stěžovatele musí mít nyní projednávaná věc mimořádný význam, jde toliko o význam individuální.

50. Podmínky k postupu dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu tak splněny nebyly, a Ústavní soud tak pro nevyčerpání opravných prostředků musel ústavní stížnost v rozsahu, v jakém směřovala proti napadenému rozsudku vrchního soudu, odmítnout pro nepřípustnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tím Ústavní soud v žádném případě nepředjímá, jak posoudí Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání, nebo snad dokonce jak by je posoudit měl.

V. Závěr

51. Vydáním příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody bez toho, aby mu předtím byla řádně doručena výzva k dobrovolnému nástupu do výkonu tohoto trestu, jakož i na tento příkaz navazujícím zadržením stěžovatele a jeho faktickým dodáním do výkonu trestu odnětí svobody bylo porušeno jeho právo na zbavení osobní svobody jen ze zákonných důvodů a zákonným způsobem garantované čl. 8 odst. 2 větou první Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ústavnísoud proto napadený příkaz ruší. Ve vztahu k zadržení stěžovatele, provedenému na základě tohoto příkazu, se však mohl omezit toliko na tzv. akademický výrok o porušení základního práva stěžovatele, neboť tento jiný zásah v době, kdy Ústavní soud ústavní stížnost obdržel, byl již ukončen. Ústavní soud podotýká, že výroky I a II tohoto nálezu není však dotčena a nemůže být zpochybněna zákonnost výkonu trestu odnětí svobody, jemuž je stěžovatel v současné době podroben.

52. Protože ve zbytku Ústavnísoud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, rozhodl o návrhu dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu tak, že ho v rozsahu, v němž směřoval proti rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349, odmítl jako nepřípustný a dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zbytek návrhu odmítl jako zjevně neopodstatněný. Jelikož jako protiústavní shledal pouze napadený příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a na jeho základě učiněné zadržení stěžovatele a jeho faktické dodání do výkonu trestu, ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, což se vztahuje i na všechny připojené návrhy, tj. návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu, návrh na vydání předběžného opatření a žádost o přednostní vyřízení věci, neboť tyto návrhy učinil stěžovatel v souvislosti s vadami, které namítal v tom rozsahu ústavní stížnosti, v němž byla nepřípustná či zjevně neopodstatněná. Tyto návrhy proto sdílí její právní osud.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru