Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2942/10 #1Nález ÚS ze dne 15.03.2011Požadavky spravedlivého procesu při rozhodování tzv. bagatelních sporů a omezení vlastnického práva v případě veřejně přístupných účelových komunikacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgánSOUD - OS Tábor
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
pozemek
Stát
vlastnické právo/omezení
vlastnické právo/ochrana
Pozemní komunikace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 44/60 SbNU 505
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2942.10.1
Datum vyhlášení27.04.2011
Datum podání12.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 7 odst.1, § 19

219/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo a není-li s tímto omezením spojeno poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou ustavní konformity takového omezení souhlas vlastníka. V případě tzv. účelové komunikace ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích musí mít obecný soud za prokázané, že vlastník poskytl výslovně či konkludentně svůj souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace, a zároveň musí mít prokázánu potřebnost omezení vlastnického práva.

Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, při případném nevyhovění však musí pečlivě vysvětlit, proč některý z navržených důkazů neprovedl. Nerespektování této zásady má za následek vadu řízení spočívající v tzv. opomenutých důkazech; tento postulát se přitom uplatní i při rozhodování tzv. bagatelních sporů.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 3. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. 12 C 628/2009-34 ze dne 22. 7. 2009 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Žalobou podanou u okresního soudu se stěžovatel domáhal po vedlejších účastnících zaplacení náhrady za bezesmluvní užívání pozemku v majetku České republiky. K návrhu stěžovatele vydal okresní soud platební rozkaz, jenž k včasnému odporu vedlejších účastníků zrušil. Okresní soud přisvědčil argumentaci vedlejších účastníků, podle nichž užívaný pozemek má charakter účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon“), a stát jako její vlastník je povinen jeho užívání strpět bez nároku na náhradu. Stěžovatel uvedl, že v jeho věci se sice jedná o tzv. bagatelní spor, vzhledem k vysokému počtu obdobných sporů však argumentuje ve prospěch ústavní ochrany svého vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, jež měly být porušeny mj. i tím, že okresní soud odmítl jeho důkazní návrhy a nevypořádal se s jeho námitkou, podle níž předmětný pozemek není účelovou komunikací, neboť nesplňuje podmínku veřejné přístupnosti ve smyslu § 7 odst. 1 zákona.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud vzal při projednávání dané věci v úvahu, že se jedná o tzv. bagatelní spor, zároveň však s odkazem na svou dřívější judikaturu (např. nález sp. zn. II. ÚS 268/06 nebo sp. zn. I. ÚS 1744/10) upozornil, že v případech, v nichž zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva, ho lze ústavně konformně omezit pouze se souhlasem vlastníka. Existuje-li tak v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dovodil, že jeho jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Nadto vyslovil i podmínku potřebnosti, tj. existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Obecný soud proto v rámci ústavně konformní interpretace § 7 odst. 1 zákona musí mít na základě důkazního řízení za prokázané, že vlastník poskytl - výslovně anebo konkludentně - souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace, a dále musí mít za prokázánu podmínku potřebnosti.

V dané věci okresní soud nejenže se stěžovatelovým udělením souhlasu k bezplatnému užívání pozemku coby účelové komunikace nezabýval, ale také nevysvětlil, proč se nezabýval jeho důkazním návrhem. Soud sice dle Ústavního soudu není povinen vyhovět všem důkazním návrhům, provedeným účastníky; v případě, že jim nevyhoví, však musí ve svém rozhodnutí řádně vyložit své důvody. Neučiní-li tak, zatíží své rozhodnutí vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech a současně poruší právo navrhujícího účastníka řízení na spravedlivý proces. Protože postup okresního soudu při zjišťování a určení povahy předmětného pozemku vykazoval extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud porušil nejen stěžovatelova vlastnická práva ve smyslu článku 11 odst. 1 a 4 Listiny, ale také jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto stížností napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2942/10 ze dne 15. 3. 2011

N 44/60 SbNU 505

Požadavky spravedlivého procesu při rozhodování tzv. bagatelních sporů a omezení vlastnického práva v případě veřejně přístupných účelových komunikacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 15. března 2011 sp. zn. III. ÚS 2942/10 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územního pracoviště České Budějovice, se sídlem Prokišova č. 1202/5, 371 03 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. července 2010 č. j. 12 C 628/2009-34 o náhradě za bezesmluvní užívání pozemku.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22. července 2010 č. j. 12 C 628/2009-34 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci dle ústavní stížnosti

Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 12. října 2010, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. července 2010 č. j. 12 C 628/2009-34 o náhradě za bezesmluvní užívání pozemku. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy, jakož i v základním právu vlastnickém podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy

Stěžovatel opakovaně neúspěšně vyzval vedlejší účastníky k uzavření nájemní smlouvy za užívání přesně označeného pozemku ve vlastnictví státu, jejž tito užívají jako manipulační plochu ke garáži. K podané žalobě Okresní soud v Táboře dne 6. ledna 2010 vydal platební rozkaz, vůči němuž vedlejší účastníci podali odpor, ve kterém uvedli, že daný pozemek je účelovou komunikací, která jim - majitelům garáží - slouží jako přístupová a příjezdová cesta ze silnice k jejich nemovitostem a nadto je užívána veřejností jako spojnice k chůzi a jízdě mezi ulicemi Vožická a Sedláčkova, pročež je stát jako vlastník povinen užívání předmětného pozemku strpět a jim nevzniká povinnost platit mu jakoukoli náhradu za užívání. Po provedeném dokazování v ústavní stížností napadeném rozhodnutí obecný soud dospěl k názoru - a to s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 ze dne 21. listopadu 2000, že dotčený pozemek je účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jež vznikla za konkludentního souhlasu stěžovatele, i když původní plány ohledně výstavby garáží počítaly s uzavřením a oplocením pozemku, k čemuž ale nedošlo, a pozemek je užíván primárně majiteli garáží (a tedy i vedlejšími účastníky), a zároveň nebrání průjezdu či průchodu i jiným osobám, které ho používají jako spojnici mezi ulicemi. Uvedenými okolnostmi měl soud za prokázanou podmínku veřejné přístupnosti účelové komunikace, pročež ji považuje za vzniklou přímo ze zákona bez vydání správního rozhodnutí. Zároveň soud upozornil na skutečnost, že stát v období minimálně 40 let takto nastíněný způsob užívání pozemku nerozporoval, jeho užívání se nebránil negatorní žalobou, přičemž odkázal i na vyjádření Městského úřadu v Táboře - oddělení státní správy komunikací a veřejné dopravy ze dne 28. května 2010, obsahující shodný právní názor.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. proti uvedenému rozhodnutí nebylo přípustné odvolání.

III.

Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti

Úvodem stížnosti argumentuje stěžovatel ve prospěch ústavní ochrany v daném případě tzv. bagatelního sporu vzhledem k velkému množství obdobných případů s poukazem na právní názor, jejž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08 (viz níže). Zároveň zdůrazňuje zásadu obsaženou v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, dle níž stát nemá vlastnit majetek, který nepotřebuje k výkonu svých funkcí, přičemž - protože nepřichází v úvahu bezúplatný převod - usiloval o prodej předmětného pozemku uživatelům. Ti nabídku koupě pozemku odmítli s odůvodněním, dle něhož neshledávají potřebu kupovat si veřejnou komunikaci ze zákona bezúplatnou, v důsledku čehož pro stát nepotřebný pozemek, jenž je neprodejný a bez výnosu, by tak zůstal v péči a údržbě státu.

Stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že se nevypořádalo se všemi argumenty a důvody, které v řízení uvedl a jejichž posouzení a zhodnocení by mohlo mít dle něj zásadní význam pro rozhodnutí.

V této souvislosti zejména odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 a I. ÚS 1744/10 (oba viz níže), dále uvedl, že soud odmítl jeho návrh na provedení důkazu místním šetřením za účasti Městského úřadu v Táboře, v jehož rámci by tento vysvětlil rozpor v napadeném rozhodnutí citovaného vyjádření s předchozím stanoviskem založeným ve spise, z něhož vyplývá opačný závěr (výsledek místního šetření Městského úřadu v Táboře ze dne 3. října 2006). Stěžovatel upozornil i na rozpor tvrzení, dle něhož je předmětný pozemek volně průjezdný, s mapovými podklady - z nichž vyplývá, že areál je uzavřený tím, že jeho vnější obvod je tvořen zadními stěnami garážových bloků, přičemž k dispozici jsou pouze tři vjezdy, jejichž trvalá kontrola by vyžadovala nepřiměřené náklady z veřejných rozpočtů. Dle stěžovatele v dané věci absentuje v judikatuře Ústavního soudu vyžadovaná "nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba", jelikož do uvedených ulic se lze dostat i sítí místních komunikací. Namítl dále, že obecný soud v napadeném rozhodnutí nijak nereagoval na argumentaci veřejného ochránce práv v jeho stanovisku Veřejné cesty. Místní a účelové pozemní komunikace, ze dne 1. května 2007, Sborník VOP 2007, na kterou odkázal u jednání soudu dne 13. května 2010.

Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na spravedlivý proces, a z důvodu porušení základního práva vlastnického domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. července 2010 č. j. 12 C 628/2009-34.

IV.

Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 27. října 2010. Předsedkyně senátu 12 C Okresního soudu v Táboře v něm toliko odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

Ústavní soud podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal dne 15. února 2011 předmětnou ústavní stížnost k vyjádření rovněž vedlejším účastníkům Ing. L. B., nar. 1936, a Ing. L. B., nar. 1972, kteří se ale vedlejšího účastenství neujali.

V.

Upuštění od ústního jednání

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, tj. stěžovatel v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 17. února 2011 a Okresní soud v Táboře v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 18. února 2011, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

VI.

Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nález sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Pro ústavněprávní posouzení věci Ústavní soud za relevantní ustanovení jednoduchého práva považuje ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neshledal.

Ústavní soud na projednání a rozhodování předmětné věci plně vztáhnul kautely, jež pro ústavněprávní přezkum tzv. bagatelních věcí vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583).

Předmětem tohoto přezkumu v rozhodované věci je ústavně konformní interpretace a aplikace předmětného ustanovení jednoduchého práva, jakož i dodržení ústavních kautel spravedlivého procesu s reálným dopadem na rozsáhlou množinu analogických případů.

Ústavní soud se k otázce první vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 2/48 SbNU 9) a nálezu sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613).

V prvním z uvedených rozhodnutí k interpretaci čl. 11 odst. 4 Listiny uvedl, že v případech, v nichž zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva, lze je ústavně konformně omezit pouze se souhlasem vlastníka, čili existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dovodil, že jeho jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Nadto vyslovil i podmínku potřebnosti, tj. existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.

Předmětem posouzení Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1744/10 byl svým právním obsahem spor identický s věcí rozhodovanou tímto nálezem. Na okraj možných alternativ jeho řešení konstatoval, že zřízení věcného břemene je pouze jednou z možností, nikoliv jedinou, přičemž považoval nájem za možnou eventualitu řešení budoucího stavu a pro stanovení jeho výše považoval za relevantní ustanovení § 136 o. s. ř., které dává soudu možnost, aby výši nároku určil podle své úvahy.

Obecný soud v rámci ústavně konformní interpretace § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, na základě důkazního řízení musí mít za prokázané, že vlastník poskytl - výslovně anebo konkludentně - souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace, a dále musí mít za prokázanou podmínku potřebnosti. V této souvislosti analogicky konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 As 76/2009, že konkludentní souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) nelze bez dalšího vyvodit z toho, že stěžovatel nebo jeho právní předchůdce účelovou komunikaci neoplotili ani neoznačili jako soukromý pozemek se zákazem vstupu. Při posouzení ať již výslovného, anebo konkludentního souhlasu soud musí zohlednit i zákonnou úpravu nakládání s majetkem České republiky, jak je obsažena v zákoně č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. zdali nebyl dán nad rámec zákonných povinností při hospodaření s majetkem státu. Takto nastíněná, z pohledu čl. 11 odst. 4 Listiny nahlížená struktura aplikace § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. ale v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. července 2010 č. j. 12 C 628/2009-34 chybí.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579), nález sp. zn. IV. ÚS 3010/08 ze dne 28. 7. 2009 (N 169/54 SbNU 161) a další] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny.

Ze spisu Okresníhosoudu v Táboře sp. zn. 12 C 628/2009, jejž si Ústavní soud vyžádal, se podává, že u jednání konaného dne 13. května 2010 žalobce, takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, navrhl důkaz místním šetřením, na nějž žádnou formou obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nereagoval. Uvedený postup obecného soudu nelze než z pohledu uvedených kautel kvalifikovat ve smyslu opomenutého důkazu, a tím i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností [např. nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375) a další] Ústavnísoud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.

V předmětné věci Okresnísoud v Táboře opřel svůj závěr o povaze sporného pozemku ve smyslu účelové komunikace o stanovisko Městského úřadu v Táboře ze dne 4. března 2010 sp. zn. S-META 11311/2010 OD/Pr, jež ale ve spise Okresního soudu v Táboře sp. zn. 12 C 628/2009 založeno není. V předmětném spise je založeno vyjádření Městského úřadu v Táboře, odboru dopravy, ze dne 28. května 2010 č. j. S-META/2010 OD/Pr/2, v němž absentuje jakékoli odůvodnění (č. l. 21 spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 12 C 628/2009). Tímto postupem soud založil extrémní rozpor mezi právním závěrem a provedeným důkazem, v důsledku čehož rovněž porušil právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro uvedené Okresnísoud v Táboře rozsudkem ze dne 22. července 2010 č. j. 12 C 628/2009-34 jednak porušil základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny a jednak nedostál kautelám plynoucím z principu proporcionality v posouzení dvou v kolizi stojících vlastnických práv z hlediska čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, pročež jej Ústavní soud zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru