Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2941/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
řízení/zastavení
Dovolání
Zastoupení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2941.15.1
Datum podání30.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241 odst.1, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2941/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vejmelky, zastoupeného JUDr. Ivanem Šulou, advokátem, AK CLAS Legal s. r. o., se sídlem v Brně, Jílkova 203, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 1981/2015-141, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2014 č. j. 1 Co 141/2014-79 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2014 č. j. 23 C 60/2013-68, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 30. 9. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné dne 29. 10., 3. 11. a 8. 11. 2015, se Pavel Vejmelka (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout neoprávněným vymáháním daně, resp. nesprávným zdaněním budov. Současně požádal o přiznání nákladů právního zastoupení ve smyslu § 62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v občanskoprávním sporu vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 60/2013, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce proti žalovaným: 1) Česká republika - Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, územní pracoviště Opava, 2) Česká republika - Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, 3) Česká republika - Magistrát města Opavy. Žalobce se domáhal po každém z žalovaných náhrady nemajetkové škody ve výši 50.000,- Kč.

Dne 11. 3. 2014 usnesením č. j. 23 C 60/2013-68 Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") podání žalobce a další žalobkyně Ireny Vejmelkové, které dle obsahu posoudil jako žalobu, odmítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a nevyhověl žádosti žalobců o spojení v žalobě uvedených věcí a "navrácení všech neoprávněně vybraných přeplatků daně z nemovitostí" (výrok III). Nalézací soud žalobu odmítl poté, co pro neurčitost žaloby vyzval žalobce k odstranění vad jejich podání a poučil je o možnosti žalobu odmítnout pro neodstranění vad, čemuž žalobci nevyhověli. Konstatoval dále, že žaloba a další podání jsou sepisovány pouze žalobcem, a to v souvislostech týkajících se žalobce; vyjma tvrzení, že žalobci jsou manželé, v podáních jakákoliv tvrzení ohledně žalobkyně absentovala.

Dne 15. 7. 2014 usnesením č. j. 1 Co 141/2014-79 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců usnesení nalézacího soudu ze dne 11. 3. 2014 č. j. 23 C 60/2013-68 ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), odvolání žalobců do výroku III uvedeného usnesení odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Konstatoval, že nalézací soud po posouzení náležitostí žaloby učinil správný závěr, že žaloba je neprojednatelná pro nedostatek rozhodujících skutečností vymezujících protiprávní zásah nebo zásahy a pro nedostatečné vymezení žalobního požadavku, přičemž uvedený nedostatek nebyl odstraněn ani v podaném odvolání. Proto rozhodnutí nalézacího soudu jako zcela věcně správné potvrdil.

Dne 30. 6. 2015 usnesením č. j. 30 Cdo 1981/2015-141 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") řízení o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 1 Co 141/2014-79 zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dovolací soud takto rozhodl poté, co nalézací soud usnesením ze dne 18. 9. 2014 č. j. 23 C 60/2013-90 žalobce a žalobkyni vyzval, aby si pro podání dovolání zvolili zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podali řádné dovolání. Nalézací soud usnesením ze dne 19. 11. 2014 č. j. 23 C 60/2013-107 nevyhověl žádosti žalobců o přiznání osvobození od soudních poplatků a žádnému z nich neustanovil pro dovolací řízení zástupce. Na to nalézací soud dne 4. 2. 2015 usnesením č. j. 23 C 60/2013-123 dovolací řízení ve vztahu k žalobkyni zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, a toto usnesení potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 17. 3. 2015 č. j. 1 Co 59/2015-134. Následně dovolací soud uzavřel, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou zvláštní podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř., a proto řízení o dovolání tohoto žalobce zastavil.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že "postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních lidských práv dle čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 5, čl. 12 odst. 1, 2" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že si byl vědom požadavku právního zastoupení pro podání dovolání, ale jím oslovení advokáti jeho právní zastoupení odmítli, takže při veškeré snaze o zajištění právního zastoupení se mu jeho základního práva na právní pomoc nedostalo. Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že jeho žalobu "zamítl", aniž mu umožnil účastnit se řízení před soudem.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny a fakticky tvrdil, že postupem obecných civilních soudů všech stupňů mu byla odňata možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, bylo prý porušeno její základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti jeho podání z hlediska zákonem stanovených podmínek řízení.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

V případě stěžovatele nalézací soud žalobu žalobců odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. pro neodstranění vad podání a své rozhodnutí řádně odůvodnil, stejně jako to učinil odvolací soud. Dovolací soud následně řízení o dovolání stěžovatele zastavil pro nesplnění zákonné podmínky právního zastoupení a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.

Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů pro odmítnutí návrhu, resp. pro zastavení řízení, obsažená v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, základní právo stěžovatele na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že nedostatek podmínek řízení nebyl stěžovatelem přes poučení odstraněn, a své rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele.

Při aplikaci záruk spravedlivého procesu plynoucích z části páté Listiny je třeba vzít v úvahu, že článek 36 odst. 1 Listiny stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v občanském soudním řádu (pokud jde o podmínky řízení). Tento zákonný postup stěžovatel nerespektoval, a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí.

K požadavku stěžovatele "o přiznání nákladů právního zastoupení ve smyslu § 62 zákona o Ústavním soudu" Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž je přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spíše výjimečné, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu není jediným kritériem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13, a v něm citované nálezy Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 (N 18/44 SbNU 235) a ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel tento svůj návrh nijak nezdůvodnil a Ústavní soud sám výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal, a proto ji stěžovateli nepřiznal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru