Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 294/04Usnesení ÚS ze dne 23.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
Věcný rejstříkdítě
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.294.04
Datum podání11.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 32

94/1963 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 102


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 294/04 ze dne 23. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 294/04

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky J. J. o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004 č. j. 54 Co 81, 82/2004-115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, byť označeném jako "stížnost na předsedkyni senátu JUDr. D. B.", stěžovatelka s poukazem na blíže rozvedené výhrady obsahově brojila proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, jímž byl k odvolání žalované protistrany (I.) ve výrocích o výživném a nákladech řízení zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. září 2003 č. j. 14 Nc 1020/2001-66 a v tomto rozsahu vrácena věc soudu I. stupně k dalšímu řízení, a dále (II.) změněno usnesení téhož soudu ze dne 9. prosince 2003 č. j. 14 Nc 1020/2001-77 s tím, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá. Tento posléze uvedený výrok odůvodnil odvolací soud tak, že citovaný rozsudek byl doručen otci nezletilého 30. 10. 2003, od kteréhožto dne mu začala běžet lhůta k plnění vyživovací povinnosti (§ 162 odst. 1 o. s. ř.), pročež v době vydání předběžného opatření dne 9. 12. 2003 byl výrok o výživném nezletilého vykonatelný, neboť byl zrušen až výrokem výše označeného rozhodnutí odvolacího soudu dne 10. 3. 2004. V době rozhodné pro zjištění potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků (§ 102 odst. 1 o. s. ř.) dle závěru soudu tato tudíž při existenci předběžně vykonatelné úpravy výživného citovaným rozsudkem nebyla dána (§ 75 odst. 5 o. s. ř.), na což nemá vliv ani jeho rozhodnutí o odvolání, jelikož to nabude právní moci až doručením.

Stěžovatelka uvedla, že svým postupem odvolací soud poškozuje práva jejího nezletilého dítěte, což je v rozporu s Listinou základních práva svobod.

Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (Ústavního soudu) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR), resp. tehdy, když je řízení ve věci pravomocně skončeno [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V dané věci ve vztahu k výroku sub I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004 č. j. 54 Co 81, 82/2004-115 podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy tomu tak doposud není, neboť tímto rozhodnutím byl (ve výše vymezeném rozsahu) zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. září 2003 č. j. 14 Nc 1020/2001-66, z čehož je zřejmé, že jmenovaný soud je povinen vydat rozhodnutí nové, které lze opět napadnout odvoláním. V souladu se zmíněným principem minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavnímu soudu za tohoto procesního stavu nepřísluší se v této části ústavní stížností meritorně zabývat, nýbrž mu nezbývá než konstatovat, že podaný návrh nesplňuje nezbytnou formální náležitost, jíž je pravomocné ukončení meritorního řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka tak nedostála požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Ohledně výroku sub II. napadeného usnesení odvolacíhosoudu Ústavní soud konstatuje, že v této části ústavní stížnost vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, neboť Městský soud v Praze ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodl o odvolání v intencích shora citovaných ustanovení o. s. ř.

S poukazem na řečené bylo tedy rozhodnuto, jak z výroku usnesení se podává [§ 43 odst. 1 písm. e), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], a to aniž by Ústavnísoud vyzýval stěžovatelku k odstranění vad návrhu, spočívajících zejména v absenci povinného právního zastoupení (§ 30 odst. 1 citovaného zákona), když by odstranění (nejen) této vady nemohlo mít vliv na jeho rozhodnutí a bylo by pro stěžovatelku zbytečně spojeno s dalšími finančními náklady.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru