Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2937/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - dopravy
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstříksprávní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2937.20.1
Datum podání15.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2937/20 ze dne 18. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Pavla Bratránka, 2) Petra Bratránka a 3) TAARTRADE spol. s r. o., se sídlem Měšice 557, všichni zastoupeni Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, směřující proti usnesení ministra dopravy ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22/2020-510-RK/3, a rozhodnutí ministra dopravy ze dne 10. 9. 2020, č. j. 32/2020-510-RK/3, za účasti Ministerstva dopravy, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní principy rovnosti dle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává následující. Stěžovatelé jsou jako vyvlastňovaní účastníky vyvlastňovacího řízení vedeného o žádosti vyvlastnitele Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ŘSD"). V tomto vyvlastňovacím řízení stěžovatelé nejprve uspěli, když Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 30. 3. 2020, č. j. KUJCK 18097/2020, žádost ŘSD o vyvlastnění zamítl s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky pro vyvlastnění. Proti tomuto rozhodnutí se ŘSD odvolalo k Ministerstvu dopravy. Stěžovatelé se k tomuto odvolání vyjádřili a v rámci tohoto vyjádření vznesli námitku systémové podjatosti Ministerstva dopravy jako odvolacího správního orgánu v řízení o vyvlastnění. Podstatou této námitky je fakt, že mezi ŘSD jako vyvlastnitelem a Ministerstvem dopravy, tj. zřizovatelem ŘSD, je příliš úzké propojení, kdy oba subjekty vede jediná fyzická osoba - ministr dopravy. O námitce systémové podjatosti rozhodl podle § 14 odst. 5 ve spojení s § 178 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř.") ministr dopravy nyní ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22/2020-510-RK/3, tak, že námitka systémové podjatosti byla zamítnuta a zaměstnanci (v rozhodnutí konkrétně specifikovaní) oddělení odvolacích řízení k liniovým stavbám Ministerstva dopravy nejsou ve věci podjatí. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé k ministrovi dopravy rozklad. Aniž by bylo o tomto rozkladu rozhodnuto, Ministerstvo dopravy mezitím rozhodlo o odvolání ŘSD proti meritornímu prvoinstančnímu rozhodnutí krajského úřadu (viz výše) tak, že rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla krajskému úřadu vrácena zpět k dalšímu řízení. Posléze ministr dopravy na základě návrhu rozkladové komise rozhodl nyní ústavní stížnosti rovněž napadeným rozhodnutím ze dne 10. 9. 2020, č. j. 32/2020-510-RK/3, ve vztahu k námitce systémové podjatosti tak, že tento rozklad byl podle § 152 odst. 6 písm. b) s. ř. s přihlédnutím k § 152 odst. 5 s. ř. podle § 90 odst. 5 s. ř. zamítnut a napadené usnesení ministra dopravy ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22/2020-510-RK/3 bylo potvrzeno. V souhrnu lze tedy uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatelů se nevztahuje k samotnému meritu vyvlastňovacího řízení, nýbrž toliko k rozhodování o námitce o systémové podjatosti Ministerstva dopravy.

3. Stěžovatelé jsou si vědomi, že ústavní stížností napadají pouze rozhodnutí, kterými se upravuje postup správního orgánu o vedení správního řízení, a za těchto okolností většinou dospěje Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti takové ústavní stížnosti. Jsou však přesvědčeni, že v jejich případě hrozí nepřípustná a nezhojitelná újma ve formě zásahu do jejich vlastnického práva ve formě vyvlastnění a současně jim již vznikla újma, která doposud nebyla zhojena, když byl činností stavebníka (ŘSD) stěžovatelům odňat přístup k jejich nemovitostem. V důsledku tohoto nezákonného postupu ŘSD bylo sice soudním rozhodnutím zrušeno stavební povolení, avšak stavebník dosud nezřídil sjezd k nemovitostem stěžovatelů a ani je neodškodnil. Přesto bylo ze strany ŘSD zahájeno vůči stěžovatelům vyvlastňovací řízení o odnětí práva odpovídajícího věcnému břemeni, popř. odnětí vlastnického práva k nemovitostem, ke kterým jejich vlastníci - stěžovatelé - realizací předmětné stavby pozbydou jediného možného přístupu. Zákonnost samotného vyvlastňovacího řízení je tak sama o sobě sporná. ŘSD se prý návrhem na vyvlastnění pouze snaží zhojit svůj předchozí nezákonný postup. Stěžovatelé namítají, že vyvlastnění pro realizaci stavby dálnice D3 není nikterak nezbytné a stavbě jejich pozemky nijak nepřekážejí. Naopak, vlastnické právo lze stěžovatelům ponechat, avšak za podmínky, že jim bude stavebníkem zřízen náhradní přístup (příjezd) k jejich nemovitostem. Přesto v důsledku vyvlastňovacího řízení stěžovatelé čelí hrozbě, že budou muset své podniky z nemovitosti vystěhovat, podnikání dočasně přerušit, a to aniž by bylo rozhodnuto o jejich náhradě (viz § 4a zákona č. 416/2009 Sb.). Stěžovatelé závěrem zdůrazňují, že nemají ve vyvlastňovacím řízení garantován rovný přístup, neboť vyvlastnitel - tj. ŘSD a Ministerstvo dopravy (zřizovatel vyvlastnitele) jsou ve vzájemném vztahu nadřízenosti a podřízenosti, což logicky vede k nežádoucímu střetu zájmů v neprospěch stěžovatelů jako vyvlastňovaných. Platné právní předpisy však neupravují postup pro přenesení příslušnosti v takovém případě na jiný orgán v případech rozhodování o vyvlastňovacích řízeních. Tuto argumentaci ostatně vznesli právě v námitce systémové podjatosti.

4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě však shledal, že tomu tak není.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.

6. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou.

7. V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatelé brojí proti rozhodnutím o zamítnutí jejich námitky o systémové podjatosti Ministerstva dopravy, resp. všech úředních osob v zaměstnaneckém nebo služebním poměru k ministerstvu, které ve vyvlastňovacím řízení vystupuje v pozici odvolacího správního orgánu a současně jako zřizovatel ŘSD coby vyvlastnitele. Tyto úřední osoby totiž údajně jsou nebo mohou být vůči stěžovatelům podjaté z důvodu, že mají nebo přinejmenším mohou mít zájem na výsledku samotného vyvlastňovacího řízení.

8. Jak se však podává z ustálené judikatury zdejšího soudu, v případě námitky podjatosti neúspěšně podané ve správním řízení, není rozhodnutím, přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti, již rozhodnutí o této námitce, nýbrž teprve pravomocné rozhodnutí ve věci samé, proti kterému však musí stěžovatel nejprve podat správní žalobu a následně též kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

9. V rámci této správní žaloby je totiž možno namítat rovněž rozhodování podjatého správního orgánu. Pokud proto stěžovatelé podali ústavní stížnost za procesní situace, kdy sporné vyvlastňovací řízení stále běží a nebylo pravomocně skončeno, není možné napadená rozhodnutí považovat za konečná rozhodnutí, neboť stěžovatelé mají a budou mít k dispozici další prostředky k ochraně svých práv v rámci stále probíhajícího vyvlastňovacího řízení. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný (srov. obdobně např. usnesení ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09, ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3303/09 a ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3413/17, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Této okolnosti si jsou stěžovatelé ostatně sami vědomi, když uvádějí, že se v následném řízení o správní žalobě proti meritornímu rozhodnutí o vyvlastnění obávají, že jejich žalobě nemusí být přiznán odkladný účinek či vydáno předběžné opatření. Je tak zjevné, že stěžovatelé si jsou vědomi všech možností své procesní obrany a okolnost, že předjímají postup správního soudu, nemůže založit přípustnost jejich ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud nadto - po prostudování obsahu ústavní stížnosti - dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti ani dle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelů způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána (srov. k tomu např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.). Ve své obsáhlé judikatuře Ústavní soud již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, kdy uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].

11. Posuzovaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatelů nedosahuje. Stěžovatelé totiž v tomto ohledu argumentují (byť značně naléhavě) pouze tím, že v jejich případě hrozí nepřípustná a nezhojitelná újma na jejich vlastnickém právu (bod 12). Takto pojatá argumentace však není podřaditelná naposledy citovanému zákonnému ustanovení, které vyžaduje přesah vlastních zájmů stěžovatelů, nikoliv pouze vysokou intenzitu porušení zájmů vlastních.

12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, ji soudcem zpravodajem odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru