Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2932/08 #1Usnesení ÚS ze dne 12.03.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Přerov
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOpatrovník
opravný prostředek - řádný
lhůta/zmeškání
Obnova řízení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.2932.08.1
Datum podání27.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 29 odst.3, § 228 odst.1 písm.a, § 119a odst.1, § 58, § 229 odst.1, § 234 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2932/08 ze dne 12. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 2, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. září 2008 č. j. 33 Odo 1363/2006-64, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. března 2006 č. j. 12 Co 761/2005-53, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 1. června 2005 č. j. 8 C 50/2004-32, a rovněž proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. září 2002 č. j. 11 C 129/2002-34, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení a společnosti Škofin s. r. o., se sídlem Pekařská 6, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2008 a doplněnou na základě výzvy k odstranění vad podáním ze dne 22. 12. 2008, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž byla zamítnuta jeho žaloba na obnovu řízení ve věci vedené Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 11 C 129/2002, v níž byla stěžovateli rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 9. 2002 č. j. 11 C 129/2002-34 uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 168.709,40 Kč, včetně příslušného úroku. Stěžovatel odůvodnil žalobu na obnovu řízení tvrzením, že v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 129/2002 bez své viny nemohl použít skutečnosti a důkazy, které pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se domnívá, že mohl v tomto řízení, které proběhlo bez jeho účasti, neboť se v jeho průběhu zdržoval a i nyní stále zdržuje na území USA, kde cestuje po celém území, vznést námitku promlčení proti uplatněnému nároku vedlejšího účastníka a namítnout i skutečnost, že vedlejší účastník před vymáháním své pohledávky neuplatnil nárok na výplatu pojistného plnění za odcizený automobil, pokud by o tomto řízení byl informován.

Okresní soud v Přerově ve věci sp. zn. 11 C 129/2002 porušil údajně jeho procesní práva tím, že mu v tomto řízení ustanovil procesního opatrovníka (§ 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), i když prý jeho rodiče byli ochotni tuto funkci vykonávat, neboť je měl pověřit svým zastupováním "ve všech věcech". Stěžovatel rovněž odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 629/07 a navrhuje zrušení všech výše uvedených rozhodnutí.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 1. 6. 2005 č. j. 8 C 50/2004-32 žalobu stěžovatele na obnovu řízení, vedeného před Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 11 C 129/2002, jako nedůvodnou zamítl.

Výše označený soud ze spisu sp. zn. 11 C 129/2002 mimo jiné zjistil, že vedlejší účastník se proti stěžovateli domáhal zaplacení zde uvedené částky s příslušenstvím z titulu finančního vyrovnání předčasně ukončené leasingové smlouvy po odcizení předmětu leasingu, přičemž ve věci byl vydán platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť ho nebylo možno stěžovateli doručit. Ten se podle tvrzení své matky měl v tu dobu zdržovat na neznámém místě v Mexiku. Proto mu byl jako osobě neznámého pobytu v tomto řízení soudem ustanoven opatrovník. Následně byl vydán rozsudek, který právní zástupce stěžovatele převzal dne 27. 11. 2003.

Podle názoru soudu prvního stupně skutečnost, že procesní obrana nyní tvrzená stěžovatelem nemohla být v původním řízení uplatněna, je nutno klást k tíži stěžovatele, který si nezajistil možnost styku s úředními orgány prostřednictvím pověřeného zástupce.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 20. 3. 2006 č. j. 12 Co 761/2005-53 usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil (výrok I.), neboť shledal zcela správná jak jeho skutkové zjištění, tak i právní závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil a s nimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil. Závěrem odvolací soud poukázal na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1173/2002.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2008 č. j. 33 Odo 1363/2006-64 tak, že je jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Dovolací soud v usnesení uvedl, že v rámci podaného mimořádného opravného prostředku je jediným způsobilým dovolacím důvodem zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady pro žalobu na obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] s tím, že jemu ustanovený opatrovník neplnil řádně své procesní povinnosti. Tento právní závěr však podle názoru dovolacího soudu z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, neboť tato tvrzení stěžovatele byla uplatněna až v řízení odvolacím. Protože se jedná o "nepřípustnou novotu", odvolací soud se těmito námitkami správně nezabýval. Protože stěžovatel netvrdil, že by nevěděl o skutečnostech nebo důkazech v době, v níž probíhalo původní řízení (tj. že by pro něj byly nové), což lze vztáhnout i na jeho opatrovníka, ale pouze tvrdil, že nevěděl o probíhajícím řízení, nebyl naplněn důvod obnovy podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pouze v případě kladného zjištění by se totiž mohl podaným návrhem zabývat i po stránce věcné.

Především je třeba říci, že stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti napadá rozhodnutí, kterými byla završena dvě na sobě procesně nezávislá pravomocně skončená řízení.

V prvním případě jde o rozhodnutí obecných soudů a soudu dovolacího ve věci žaloby stěžovatele na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 129/2002 z důvodu uvedeného v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V tomto řízení byla žaloba stěžovatele zamítnuta, neboť, jak ostatně zdůraznil i dovolací soud, stěžovateli se nepodařilo prokázat existenci nových skutečností a důkazů, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, a které by údajně mohly pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Stěžovatel totiž tvrdil, že je nemohl uplatnit nikoli proto, že by o nich nevěděl, ale protože nevěděl o probíhajícím řízení ve věci sp. zn. 11 C 129/2002.

Pokud jde o později vznesenou námitku (v rámci odvolacího řízení) týkající se nekvalitního - neprofesionálního zastupování stěžovatele v původním řízení ustanoveným opatrovníkem, ta již nebyla předmětem posouzení odvolacího soudu (z důvodu naplnění ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř.) a nemůže být tedy ani předmětem posouzení v řízení o ústavní stížnosti. Konkrétní pochybení, které by mělo za následek porušení stěžovatelových základních práv v tomto pravomocně skončeném řízení, stěžovatel soudům nevytýká a Ústavní soud nemá důvod je sám vyhledávat již z toho důvodu, že není součástí soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nevykonává z tohoto důvodu ani "přezkumný dohled" nad jejich činností.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. září 2008 č. j. 33 Odo 1363/2006-64, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. března 2006 č. j. 12 Co 761/2005-53, a proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 1. června 2005 č. j. 8 C 50/2004-32, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zbývá tedy posoudit, zejména s ohledem na naplnění podmínek přípustnosti a včasnosti, tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. září 2002 č. j. 11 C 129/2002-34, i proto, že právě v případě posledně uvedeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, mělo dojít k porušení stěžovatelem označených článků Listiny a Ústavy ČR.

Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).

Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti jako subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Z této zásady vyplývá především povinnost Ústavního soudu jeho zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat.

V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť jím údajně došlo k porušení jeho procesních práv účastníka řízení. Ústavní soud však ve shodě s právními závěry Nevyššího soudu, vyjádřenými např. v jeho usnesení ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2693/2007, zastává názor, že nesprávný procesní postup soudu nemůže být důvodem obnovy řízení, ale za situace, v níž uplynula lhůta k podání odvolání, aniž se stěžovatel, jak tvrdí, o napadeném rozsudku dozvěděl, mu nic nebránilo v tom, aby podal ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř. žádost o prominutí zmeškání lhůty spojenou s podáním odvolání. Vyčerpání tohoto procesního prostředku však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezmiňuje ani nedokládá, což vede Ústavní soud k závěru, že stěžovatel, ač v době převzetí napadeného rozsudku zastoupen advokátem, nevyčerpal opravný prostředek k nápravě tvrzeného pochybení soudu prvního stupně, který mu v té době (tj. před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., kterým se novelizuje o. s. ř.) právní řád České republiky poskytoval.

Protože stěžovatel výše označený procesní prostředek k nápravě v ústavní stížnosti namítaného pochybení Okresního soudu v Přerově nevyužil, Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 9. 2002 č. j. 11 C 129/2002-34, s poukazem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako nepřípustnou.

Nad rámec závěru o nepřípustnosti části ústavní stížnosti posoudil Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti i jako opožděnou.

Zákonná dikce ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu z výčtu opravných prostředků, které je nutno před podáním ústavní stížnosti, coby prostředku subsidiárního, vyčerpat, výslovně vylučuje žalobu na obnovu řízení (tato skutečnost je ostatně nezpochybnitelná právě s ohledem na novelizaci ustanovení § 229 odst. 1 ve vztahu k ustanovení § 234 odst. 5 o. s. ř. zákonem č. 7/2009 Sb.). Obnova řízení je opravný prostředek, který sloužil a slouží i nyní k nápravě skutkových pochybení v předchozím řízení. Jeho vyčerpání nelze považovat za splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti a s ukončením řízení o něm nelze spojovat počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným mimo rámec řízení o povolení obnovy původního řízení.

V případě, že stěžovatel napadá i samotný postup Okresního soudu v Přerově ve věci sp. zn. 11 C 129/2002, tedy v řízení ve věci samé, činí tak zjevně opožděně, ať již je lhůta odvozována od data, kdy k tvrzenému dotčení došlo (rozsudek nabyl právní moci dne 8. 1. 2003) nebo od data, kdy se o něm stěžovatel dozvěděl (27. 11. 2003).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto Ústavní soud ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 9. 2002 č. j. 11 C 129/2002-34 podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl i jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podáním tímto zákonem.

Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 629/04 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 36, nález 69. str. 731, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), jehož právní závěry měl stěžovatel zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné procesní situace.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru