Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 293/98Nález ÚS ze dne 21.01.1999Nesprávné obsazení soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/podjatost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 11/13 SbNU 71
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.293.98
Datum podání25.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

335/1991 Sb., § 27

99/1963 Sb., § 9, § 14, § 36


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999

N 11/13 SbNU 71

Nesprávné obsazení soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 21. ledna 1999

ve věci ústavní stížnosti J. M. a D. L. proti usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 22. dubna 1998, č. j.

2 Cdon 1311/96-123, o odmítnutí dovolání, a o návrhu na zrušení

části ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve znění vyhlášeném pod

č. 70/1992 Sb., a dále ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č.

238/1995 Sb., takto:

1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 1998, č. j. 2 Cdon

1311/96-123, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení části ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve

znění vyhlášeném pod č. 70/1992 Sb., a dále ustanovení čl. II.

odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb., se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, osobně doručeným Ústavnímu soudu dne 25. června

1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 1998, č. j.

2 Cdon 1311/96-123, jakož i zrušení části ustanovení § 238 odst.

2 o. s. ř., ve znění vyhlášeném pod č. 70/1992 Sb., a dále

ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. Rozhodnutím

Nejvyššího soudu se cítí být dotčeni v základním právu na

spravedlivý proces dle čl. 36 a následujících Listiny základních

práv a svobod (dále jen Listiny), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených

ustanovení o. s. ř. pak spatřují v jejich rozporu s čl. 1, čl. 3

odst. 1 čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny,

jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22

C 118/92, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem ze dne 23. srpna 1995, č. j. 13 Co 550/94-77,

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. června 1994, č. j. 22 C

118/92-27, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle

uzavřít dohodu o vydání přesně vymezených nemovitostí, když

dovodil, že ve věci nejsou splněny podmínky příslušných ustanovení

zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelé rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním,

jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 písm. f) a g) o. s.

ř., ve znění účinném do 31. prosince 1995. Odnětí možnosti jednat

před soudem bylo, dle jejich přesvědčení, dáno zejména průtahy

v řízení, přenesením těžiště dokazování do odvolacího řízení,

jakož i dalšími procesními pochybeními, nesprávné obsazení soudu

pak skutečností, že odvolací soud projednal věc ve třech jednáních

vždy v jiném složení senátu, důvody vyloučení soudců pro jejich

podjatost tím, že tito byli absolventy Univerzity Karlovy, takto:

odpůrce v řízení před obecnými soudy.

Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 22. dubna 1998, č. j. 2

Cdon 1311/96-123, dovolání stěžovatelů odmítl, když dospěl závěru,

že v předmětné věci dovolací důvody dány nejsou.

Naplnění dovolacího důvodu, spočívajícího v odnětí možnosti

jednat před soudem, Nejvyšší soud posuzoval, vycházeje z právního

názoru, dle něhož nejde-li o případy, kdy účastník nebyl přibrán

do řízení (§ 94 o. s. ř.) nebo kdy účastníku byl ustanoven

opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem

stanovené předpoklady (§ 29 o. s. ř.), je dovolací důvod podle §

237 písm. f) o. s. ř. (cit. dle znění účinného do 31. prosince

1995) dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení

jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže věc

projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř.

v nepřítomnosti účastníka, popřípadě jestliže soud neumožnil

účastníku vykonat v průběhu řízení práva přiznaná občanským

soudním řádem [a to zejména právo přednést (doplňovat) své návrhy,

vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, k návrhům na důkazy

a k provedeným důkazům, právo označit navrhované důkazní

prostředky, právo se souhlasem předsedy senátu dávat v rámci

výslechu otázky účastníkům (svědkům) a právo shrnout na závěr

jednání své návrhy, vyjádřit se k dokazování i k právní stránce

věci (čl. 38 odst. 2 Listiny, § 101 odst. 1, § 117 odst. 1, § 118

odst. 1, 3, § 123 odst. 1, § 126 odst. 3, § 131, § 211, § 215

o. s. ř.)].

Dovolací důvod dle § 237 písm. g) o. s. ř. (cit. dle znění

účinného do 31. prosince 1995) Nejvyšší soud posuzoval jednak

z hlediska rozhodování vyloučeným soudcem a jednak z hlediska

nesprávného obsazení soudu. Konstatoval přitom, že vyloučený

soudce je jen takový soudce, u něhož jsou ve smyslu § 14 odst.

1 o. s. ř. pochybnosti o jeho nepodjatosti. Nesprávným obsazením

soudu pak, dle názoru Nejvyššího soudu, zákon rozumí porušení

zásad rozdělení rozhodovací agendy mezi senáty a jedinými soudci

(samosoudci), jak vyplývá z ustanovení § 36 až § 36c o. s. ř.,

a to pouze tehdy, jestliže jednal (rozhodoval) samosoudce namísto

senátu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují argumenty, obsažené

v dovolání, zejména namítají porušení čl. 38 odst. 2 Listiny,

spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem, a dále čl. 38

odst. 1 Listiny, spočívající v dotčení práva na zákonného soudce

v důsledku nesprávného složení soudu. Spolu s ústavní stížností

dle § 74 zákona o Ústavním soudu podávají dále návrh na zrušení

části ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve znění vyhlášeném pod

č. 70/1992 Sb., a ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995

Sb. Protiústavnost ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995

Sb. přitom spatřují v tom, že nevztáhlo nové znění ustanovení §

239 odst. 2 o. s. ř. i na řízení o dovolání, jež převzal od

Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud, v důsledku čehož mělo dojít

k porušení ústavního principu rovnosti a k odmítnutí soudní

ochrany. Protiústavnost ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve

znění vyhlášeném pod č. 70/1992 Sb., pak spatřují v nerovnosti ve

vztahu k novele o. s. ř., provedené zákonem č. 238/1995 Sb.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od

Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.

Ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. ledna 1999,

Nejvyšší soud ohledně závěru, dle něhož v dané věci nebyly

shledány dovolací důvody dle § 237 písm. f) a p) o. s. ř., ve

znění před novelou č. 238/1995 Sb., odkazuje na odůvodnění svého

rozhodnutí ze dne 22. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1311/96, přičemž

odmítá názor stěžovatelů, že uvedeným rozhodnutím byla porušena

základní práva a svobody, zaručené ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. V souvislosti s námitkou

stěžovatelů, dle níž Nejvyšší soud nezkoumal přípustnost dovolání

v intencích § 239 odst. 2 o. s. ř., účinného od 1. ledna 1996, se

ve vyjádření zdůrazňuje, že dovolací řízení v projednávaném

případě bylo zahájeno před 1. lednem 1996, takže čl. II. odst. 4

zákona č. 238/1995 Sb. vylučoval použití občanského soudního řádu

ve znění účinném od 1. ledna 1996. K návrhu na zrušení části

ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve znění vyhlášeném pod č.

70/1992 Sb., a dále ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995

Sb., Nejvyšší soud pouze konstatuje, že první z uvedených návrhů

se týká již zrušeného ustanovení, které již není součástí právního

řádu, u druhého pak Nejvyšší soud neshledal důvodnost postupu dle

§ 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 84/94, III.

ÚS 114/94, III. ÚS 118/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 187/98, III. ÚS

200/98, III. ÚS 206/98). Prvním je posouzení ústavnosti

aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních

práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace

hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Ústavností interpretace dovolacího důvodu dle § 237 písm. f)

o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 1995) ze strany obecné

justice (a to zejména z pohledu usnesení Vrchního soudu v Praze ze

dne 30. června 1993, sp. zn. 3 Cdo 144/93) se Ústavní soud zabýval

v nálezu sp. zn. III. ÚS 85/95. Konstatoval přitom, že v soudní

interpretaci § 237 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31.

prosince 1995, nenachází rozpor s ústavními zákony nebo

mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

V předmětné věci Nejvyšší soud, vycházeje ze své konstantní

judikatury, odůvodněně naplnění daného dovolacího důvodu

neshledal. Obdobně se vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem

vypořádal i s argumenty, v nichž stěžovatelé spatřují podjatost

soudců odvolacího soudu, a tím naplnění prvního z dovolacích

důvodů, obsažených v § 237 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do

31. prosince 1995.

Ústavní soud se ale neztotožňuje s interpretací dovolacího

důvodu nesprávným obsazením soudu pouze tím, že se jím rozumí

porušení zásad rozdělení rozhodovací agendy mezi senáty a jedinými

soudci (samosoudci) s poukazem na ustanovení § 36 až § 36c

o. s. ř., a to pouze tehdy, jestliže jednal (rozhodoval)

samosoudce namísto senátu.

Jedním z důsledků přímé závaznosti Ústavy, jako

bezprostředního pramene práva, je nezbytnost ústavně konformní

interpretace jednoduchého práva ze strany obecné justice.

Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví

zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce

i ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu

a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné, funkční

a místní příslušnosti soudu (§ 9 až 12, § 84 až 89a o. s. ř.), ani

pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi

senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících)

v senátech (§ 36 až 36c o. s. ř., § 9 odst. 2, 3, § 12 odst. 2,

3, § 15 odst. 2 a § 27 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů). Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to

vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu

jejich podjatosti (§ 14 o. s. ř.). Ústavní soud v řadě svých

rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného

soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu.

Konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za

zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné

moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně

dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak

představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že

k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem

daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada

pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé

důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (III. ÚS

232/95). Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i ve věci sp. zn.

III. ÚS 230/96, když zdůraznil, že ústavní imperativ, dle něhož

"nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1

Listiny) je ochranou především proti libovolnému či účelovému

obsazení jednajícího soudu ad hoc.

Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů

a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí

základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní

agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených

v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh

práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost

a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro

účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být

jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci

trestní, dojde soudu.

Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu,

projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak

stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu

určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména

vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou

nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty a pod).

Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem

stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Funkci rozvrhu

práce proporcionálně přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé

senáty, resp. soudce, nutno považovat ve vztahu k požadavkům

plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny, a to zejména k požadavku

předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky

řízení, za sekundární (III. ÚS 200/98).

Pojem nesprávného obsazení soudu, jako důvod dovolací, nutno

proto interpretovat nikoli pouze hledisky obsaženými

v ustanoveních § 36 až § 36c o. s. ř., nýbrž komplexně z pohledu

práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z uvedeného

důvodu nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 22. dubna 1998, č. j. 2 Cdon 1311/96-123, zrušit (§

82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů).

Návrh na zrušení části ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve

znění vyhlášeném pod č. 70/1992 Sb., se týká ustanovení zákona (o.

s. ř.), jež pozbylo platnost před svým doručením Ústavnímu soudu,

čímž byly naplněny podmínky jeho odmítnutí dle § 66 odst. 1 a §

43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jelikož předmětem

ústavní stížnosti je namítaná protiústavnost posuzování dovolacích

důvodů dle § 237 písm. f) a g) o. s. ř., ve znění účinném ke dni

31. prosince 1995, návrh na zrušení ustanovení čl. II. odst. 4

zákona č. 238/1995 Sb., se nevztahuje na ustanovení zákona, jehož

uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti, pročež nesplňuje podmínky, vyžadované v § 74 zákona

o Ústavním soudu. Z uvedeného důvodu Ústavní soud předmětný návrh

odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, jako návrh podaný osobou neoprávněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru