Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2929/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoučení
Bezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2929.10.1
Datum podání11.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 265

99/1963 Sb., § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2929/10 ze dne 13. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek Heyrovského, se sídlem Olomouc, Heyrovského 471, zastoupeného JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem Olomouc, tř. Svobody 31, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 7. 2010 č. j. 75 Co 33/2010-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v jeho věci s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na ochranu majetku a vlastnictví dle článku 11 odst. 1 téhož předpisu.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 307/2009 se podává, že Stavební bytové družstvo Olomouc (žalobce) se žalobou po stěžovateli (žalovaném) domáhalo zaplacení částky 47 400 Kč jako neuhrazené odměny za správu společných částí domu s nebytovými prostorami (garážemi) na základě smlouvy o zajišťování správy garáží, a to za období leden až říjen 2006, přičemž o platbě 47 400 Kč inkasované z účtu stěžovatele dne 22. 2. 2006 žalobce tvrdil, že šlo o odměnu za období jiné, totiž leden až říjen 2005. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 10. 2009 č. j. 19 C 307/2009-43, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2010 č. j. 19 C 307/2009-58, žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel žalobci ničeho nedluží, protože prokázal, že částka 47.4000 Kč inkasovaná žalobcem nebyla odměnou za správu za období leden až říjen 2005, nýbrž za sporné období leden až říjen 2006.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 7. 2010 č. j. 75 Co 33/2010-68 rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli povinnost k zaplacení 47 400,- Kč s příslušenstvím uložil. Konstatoval, že žalobce při inkasování částky 47 400 Kč z účtu stěžovatele závazně určil účel inkasa jako poplatek za správu za období leden až říjen 2005, a pakliže v tomto období neexistoval mezi účastníky žádný smluvní vztah, z nějž by vyplývala povinnost stěžovatele plnit odměnu za správu, vyvstalo na jeho straně bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele; ten však nárok na jeho vydání neuplatnil, resp. neučinil ani platný úkon k započtení proti pohledávce, jejíž úhradu požadoval žalobce v daném řízení.

Stěžovatel má v ústavní stížnosti za to, že při jednání před odvolacím soudem nebyl řádně poučen dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., když mu bylo odvolacím soudem sděleno, že otázku zániku uplatněné pohledávky lze po právní stránce posoudit odlišně, a byl vyzván k doplnění svých tvrzení o skutečnosti, zda k jejímu zániku došlo jinak, než platbou ze dne 22. 2. 2006. Dle názoru stěžovatele bez znalosti podstaty naznačeného odlišného právního posouzení bylo poskytnuté poučení formální a matoucí, a odvolací soud tak vydal překvapivé rozhodnutí, jímž porušil zásadu dvouinstančnosti řízení. Dále stěžovatel namítá, že žalobce zneužil svého práva nakládat s bankovním účtem, neboť bylo prokázáno, že správu v období, za nějž inkasoval finanční prostředky, neprováděl a tedy "odcizil finanční prostředky vlastníků jednotek", a toto jednání, jež odporuje zásadám poctivého obchodního styku a je "podlé", odvolací soud "posvětil".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti mj. dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názor, jež byl odvolacím soudem v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Patří se doplnit, že poučení stěžovatele dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. bylo v daném případě dostatečné, neboť bylo z něj patrné, že na rozdíl od soudu prvního stupně má soud odvolací za to, že k zániku žalobcovy pohledávky inkasem z účtu stěžovatele dne 22. 2. 2006 dojít nemuselo, a dovolávanému institutu již neodpovídá, aby byl stěžovatel poučován, jak zánik této pohledávky přivodit. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani neuvádí, jaké (a zda vůbec) další tvrzení a důkazy by soudu - ve smyslu založení efektivní obrany proti uplatněnému nároku - mohl předložit. Neobstojí proto námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu nese prvky překvapivosti, resp. je způsobilé relevantně zasáhnout zásadu dvouinstančnosti občanskoprávního řízení.

Spor o to, zda inkaso z účtu stěžovatele provedené žalobcem dne 22. 2. 2006 bylo plněním vztaženým k období (tvrzeného) závazku stěžovatele, vymezenému lednem až říjnem 2005 nebo naopak lednem až říjnem 2006, vedený výlučně v rovině obecného práva, před Ústavní soud tedy nepatří; stěžovatel očividně podléhá mylné představě, že ústavněprávní přezkum může suplovat neexistující (vzhledem k bagatelnosti jeho předmětu) přezkum dovolací.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých odvolací řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru