Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2928/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
škoda/odpovědnost za škodu
Pojištění
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2928.11.1
Datum podání03.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb., § 24, § 6, § 7

37/2004 Sb.

40/1964 Sb., § 813

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2928/11 ze dne 19. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou AK se sídlem Sokolská třída 451/11, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2011 č. j. 25 Cdo 1098/2009-231, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. srpna 2008 č. j. 69 Co 275/2008-172 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2007 č. j. 17 C 142/2006-103, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. října 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 10. října 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 26. května 2011 č. j. 25 Cdo 1098/2009-231, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. srpna 2008 č. j. 69 Co 275/2008-172, jakož i rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2007 č. j. 17 C 142/2006-103, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 142/2006.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. srpna 2008 č. j. 69 Co 275/2008-172 k odvolání žalovaného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2007 č. j. 17 C 142/2006-103, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni České kanceláři pojistitelů (dále též "Kancelář") částku 133.176,- Kč s příslušenstvím (žalobu pravomocně zamítl vůči původně žalovaným J. D. a M. D.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že dne 23. února 2003 způsobil žalovaný při řízení motocyklu zn. Suzuki 600 bez registrační značky dopravní nehodu, při níž poškodil osobní automobil Renault Megane, registrační značky XXX XXXX ve vlastnictví K. H., jemuž na náhradu věcné škody na vozidle poskytla pojišťovna Generali, a. s. (dále též "pojistitel"), z jeho havarijního pojištění pojistné plnění ve výši 121.069,- Kč.

Protože nehoda byla způsobena motocyklem, k němuž v době dopravní nehody nebylo sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, žalobkyně pojistiteli předmětnou částku dne 5. září 2003 uhradila z garančního fondu. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný je osobou bez pojištění odpovědnosti, za kterou pojistitel nahradil poškozeným škodu na vozidle, a podle ust. § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, má žalobkyně právo na regresní náhradu za částku, kterou vyplatila pojistiteli z garančního fondu. Nárok není promlčen, protože žaloba byla podána (dne 1. června 2006) před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby (ust. § 101 obč. zák.) počínající běžet dnem následujícím po dni, kdy žalobkyně poskytla plnění z garančního fondu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. května 2011 č. j. 25 Cdo 1098/2009-231 zamítl; dále dovolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dle názoru Nejvyššího soudu došlo k zákonné cessi nároku dle ust. § 813 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2004, kdy pojistitel (a to pojistitel poškozeného ze sjednaného havarijního pojištění majetku, pojišťovna Generali, a. s.) vstoupil do práv poškozeného. Stěžovatel však zpochybňuje navazující právní posouzení věci provedené dovolacím soudem, které je podle stěžovatele v rozporu s hmotným právem, je založeno na extrémním nesouladu skutkových zjištění s přijatým právním závěrem, je i nedostatečně odůvodněno a je nepředvídatelné. Podle názoru stěžovatele v případě poškozeného (vlastníka poškozeného motorového vozidla) jde o nárok na náhradu škody proti tomu, kdo škodu způsobil, resp. v dané věci jde o zákonnou cessi tohoto nároku na náhradu škody vůči škůdci (odpovědnému subjektu) a nikoliv o zákonnou cessi nároku na plnění z garančního fondu vůči subjektu, který za škodu neodpovídá.

Nejvyšší soud ani krajský soud se podle stěžovatele nevypořádaly s tím, do jakých práv pojišťovna Generali, a. s. vstoupila a zda-li se mohla s nárokem na náhradu škody obrátit přímo na Českou kancelář pojistitelů. Stěžovatel namítá, že Česká kancelář pojistitelů nebyla oprávněna ve věci plnit, a pokud plnila, pak se tak stalo bez právního důvodu vůči stěžovateli, neboť ten, kdo mohl plnění po stěžovateli požadovat, byla pojišťovna Generali, a. s. (a současně i v této souvislosti byla vznesena námitka promlčení a poukazováno na ust. § 813 obč. zák.). Stěžovatel je toho názoru, že v případě, že pojistitel vyplatí pojistné plnění, vstupuje pouze do práv poškozeného na náhradu škody vůči jinému, a tedy pouze vůči tomu, kdo za škodu odpovídá a nikoliv do jiných práv poškozeného, například žádat plnění po České kanceláři pojistitelů. Dle názoru stěžovatele pojistitel výplatou pojistného plnění nevstupuje do práv poškozeného žádat plnění za škodu vůči České kanceláři pojistitelů z garančního fondu, které, je-li poskytnuto, zakládá originární právo Kanceláře na plnění.

Pokud pak Nejvyšší soud odkazuje v odůvodnění na rozhodnutí ze dne 27. května 2009 sp. zn. 25 Cdo 1468/2007, je podle stěžovatele tento odkaz nepřípadný.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů, zkoumajících otázku práva žalobkyně na regresní náhradu, kterou vyplatila pojistiteli z garančního fondu a jeho promlčení.

V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů, včetně závěrů Nejvyššího soudu. Namítá především extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, nesprávné právní posouzení věci, jakož i nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel přitom opakuje námitky, které již před tím uplatnil v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud tak staví do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů, která mu z hlediska jeho postavení nenáleží.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.

Podle ust. § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 30. dubna 2004, tj. v době pojistné události, Česká kancelář pojistitelů poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění mimo jiné za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Podle odstavce 3 poškozený má právo uplatnit nárok na plnění podle odstavce 2 proti Kanceláři za stejných podmínek, za nichž by mohl uplatnit nárok na plnění proti pojistiteli (ust. § 9). Podle odstavce 5 věty první Kancelář poskytuje poškozenému plnění podle odstavce 2 za stejných podmínek, jako poskytuje pojistné plnění pojistitel (ust. § 6 odst. 2 a 3, ust. § 7 až § 10). Podle odstavce 7 věty první Kancelář má právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že v posuzovaném případě bylo zjištěno, že v souvislosti s dopravní nehodou pojistitel poskytl poškozenému vlastníku osobního automobilu z titulu pojištění majetku pojistné plnění. Protože žalovaný neměl v době dopravní nehody sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, žalobkyně následně pojistiteli jím zaplacenou částku uhradila z garančního fondu. Jestliže nešlo o situaci, že by byl pojistitel pověřen Českou kanceláří pojistitelů k vyřízení případu, tj. k zajištění platby z garančního fondu, pak jím poskytnutá částka nebyla pojistným plněním podle zákona č. 168/1999 Sb., nýbrž pojistným plněním ze smlouvy o pojištění majetku (tzv. havarijní pojištění vozidla), a lze přisvědčit dovolateli, že došlo k tzv. zákonné cessi podle ust. § 813 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2004, tj. před novelou provedenou zákonem č. 37/2004 Sb., kdy pojistitel vstoupil do práv poškozeného, nikoliv ke vzniku originárního práva na tzv. postih podle ust. § 24 odst. 7 cit. zákona. Toto právo postihu vzniklo až České kanceláři pojistitelů dnem, kdy pojistiteli refundovala jím poskytnuté plnění, a to podle ust. § 24 odst. 3 cit. zákona, neboť pojistitel tím, že vstoupil do práv poškozeného, získal právo na přímé plnění z garančního fondu.

Nejvyšší soud, shodně jako před tím krajský soud, dovodil, že tříletá promlčecí doba postižního práva žalobkyně vůči škůdci počala běžet ode dne, kdy z garančního fondu zaplatila odpovídající částku pojistiteli, nikoliv od poskytnutí pojistného plnění poškozenému pojistitelem, přičemž v této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na rozsudek tohoto soudu ze dne 27. května 2009 sp. zn. 25 Cdo 1468/2007.

Výše uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru