Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2925/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkSkutková podstata trestného činu
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2925.14.1
Datum podání03.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 39, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 143 odst.3, § 143 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2925/14 ze dne 5. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti A. M., t. č. ve Věznici Všehrdy, Chomutov, Všehrdy 26, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. května 2014 sp. zn. 3 Tdo 512/2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2013 sp. zn. 6 To 60/2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 5 T 136/2012, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel má za to, že bylo rovněž zasaženo do jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 Listiny, jakož i do práva na soukromý a rodinný život dle článku 10 odst. 2 Listiny. Postupem obecných soudů mělo podle názoru stěžovatele dojít také k porušení článku 90 Ústavy.

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 5 T 136/2012 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 277 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že dne 22. 12. 2011 v Ústí nad Labem při řízení osobního automobilu, ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil předchozím požitím alkoholu a marihuany před jízdou, způsobil dopravní nehodu. Vlivem požitého alkoholu a výrazného překročení povolené rychlosti jízdy v obci, kdy jel rychlostí nejméně 97 km/h, na mokré komunikaci nezvládl řízení svého vozidla, se kterým narazil do sloupu trolejového vedení, na kterém byla umístěna rozvodná skříň veřejného osvětlení, kterou poškodil a vyřadil tím z činnosti veřejné osvětlení. Při dopravní nehodě poškozená K. K., sedící ve voze na pravém předním sedadle, utrpěla zranění neslučitelná se životem, na která na místě dopravní nehody zemřela. Poškozením osobního automobilu stěžovatel způsobil jeho majitelce škodu ve výši 269.000,- Kč, poškozením veřejného osvětlení způsobil jeho majiteli škodu ve výši 14.221,15,- Kč.

Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let a k povinnosti nahradit škodu poškozeným.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, původní rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 6 To 60/2013, kterým pouze napravil dílčí pochybení, kterého se nalézací soud dopustil v popisu skutku, výrok nalézacího soudu co do viny i trestu však fakticky potvrdil.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 3 Tdo 512/2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, jako dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručená práva. V prvé řadě stěžovatel namítá, že obecné soudy pochybily, když subsumovaly zjištěný skutkový děj pod kvalifikovanou skutkovou podstatu dle § 143 odst. 3 trestního zákoníku. Domnívá se, že jednání, kterého se dopustil, mělo být kvalifikováno jako mírnější skutková podstata podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku, neboť k naplnění skutkové podstaty zakotvené v odst. 3 citovaného ustanovení musí být podle jeho názoru jednoznačně porušeno vědomým jednáním vícero norem a nikoliv pouze norma jedna, byť by byla porušena značně intenzivně. Stěžovatel má za to, že musí jít o normy rozdílné a nikoliv normy ve vzájemném vztahu speciality, jak tomu mělo být v jeho případě.

V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž brojí proti výši uloženého trestu, který považuje za zcela nepřiměřený, neboť se domnívá, že s ohledem na jeho osobní, rodinné a majetkové poměry by postačoval trest mnohem mírnější. Stěžovatel zdůrazňuje, že projevoval skutečnou lítost nad způsobeným skutkem, měl snahu omluvit se rodičům poškozené, vykonával prospěšnou dobrovolnickou činnost, aby se vyrovnal s pocitem viny. Odvolací soud podle stěžovatele nedostatečně přihlédl k tomu, jaké důsledky lze očekávat od trestu pro budoucí život stěžovatele i s ohledem na to, že je ve věku mladé dospělosti. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud chybně konstatoval, že větší škodní následek (smrt poškozené) je přitěžující okolností, neboť tento je již znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Stěžovatel má za to, že v projednávaném případě obecné soudy akcentovaly prevenci generální nad prevencí individuální, a uložený trest tak podle něj vykazuje parametry trestu exemplárního.

IV.

Po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud není vrcholem obecné soustavy soudů, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy). Úlohou Ústavního soudu tedy není přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavní soud má za to, že obecné soudy nevybočily z rámce daného ústavními předpisy, jestliže jednání stěžovatele podřadily pod skutkovou podstatu uvedenou v § 143 odst. 3 trestního zákoníku. Odvolací i dovolací soud své právní závěry řádně odůvodnily, přičemž "hrubé porušení zákonů" ve smyslu citovaného ustanovení dovodily ze skutečnosti, že stěžovatel řídil vozidlo po požití alkoholu a současně i návykové látky a v místě téměř dvojnásobně překročil nejvyšší požadovanou rychlost, čímž porušil ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 2 písm. b) a § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Ústavní soud má za to, že obecné soudy přesvědčivě odůvodnily své právní závěry, přičemž správně konstatovaly, že stěžovatel porušil několik norem příslušného dopravního předpisu; nic na tom nemění ani fakt, že šlo částečně o normy obecné a částečně o normy k nim speciální. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací obecných soudů a pro stručnost na ně odkazuje.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že při posuzování, zda došlo k naplnění zákonného znaku "hrubého porušení zákonů" dle § 143 odst. 3 trestního zákoníku, je především nutno zkoumat intenzitu tohoto porušení. Skutečnost, že došlo k porušení více různých zákonných norem, může být důvodem pro kvalifikaci jednání jako "hrubého porušení zákonů", avšak není jejím nezbytným předpokladem. Jak uvádí i odborná literatura, k naplnění uvedeného zákonného znaku je nezbytné, aby porušení zákonné normy nebo norem bylo natolik intenzivní, že vyvolá reálné nebezpečí, že dojde ke smrtelnému následku předpokládanému v § 143 trestního zákoníku, přičemž však musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 trestního zákoníku (srov. Šámal a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1508). Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně obsáhle a přesvědčivě popsaly, z jakých důvodů bylo výše uvedené naplněno.

K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13).

Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, neboť stěžovateli uložily trest v rámci zákonné trestní sazby, při rozhodování o výměře trestu dostatečně zohlednily všechny relevantní skutečnosti vztahující se k okolnostem případu i osobě stěžovatele a svoje úvahy zevrubně popsaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud sice připouští, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí některými nedostatky, na něž stěžovatel poukazuje ve své ústavní stížnosti, avšak tyto podle mínění Ústavního soudu nedosahují ústavněprávní roviny.

Jde-li o nepřípadné vyjádření, v němž odvolací soud označil větší škodní následek (smrt poškozené) jako přitěžující okolnost na straně stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na to, že sám odvolací soud na následující straně svého rozhodnutí toto vyjádření rozporuje a správně uvádí, že větší škodní následek je již znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, a nelze jej tedy opakovaně přičítat k tíži stěžovatele. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, podle nějž původní nesprávné tvrzení představuje pouze chybnou formulaci, nemající vliv na samotné soudní rozhodnutí.

Ústavní soud neshledává, že by v projednávaném případě došlo ke zjevnému porušení principu vyváženosti trestní represe a prevence. V této otázce Ústavní soud opět zdůrazňuje, že obecné soudy náležitě přihlédly ke všem relevantním okolnostem ovlivňujícím celkovou výměru trestu a své rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodnily.

Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru