Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2925/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoučení
lhůta/zmeškání
stížnost
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2925.11.1
Datum podání03.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 148 odst.1 písm.b, § 143 odst.1

40/2009 Sb., § 88 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2925/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje)ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova 228, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2011, č. j. 12 To 289/2011-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - v záhlaví označené usnesení, vydané v jeho věci o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením krajského soudu v Plzni byla podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta jako opožděná stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 8 PP 3/2011, jímž soud prvního stupně zamítl podle § 88 odst. 1 trestního zákona jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženým mu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 1 T 45/99. V odůvodnění rozhodnutí stížnostní soud uvedl, že usnesení soudu prvního stupně bylo stěžovateli oznámeno vyhlášením při veřejném zasedání dne 26. 5. 2011, nikoliv až doručením písemného opisu usnesení dne 20. 6. 2011, a tudíž posledním dnem třídenní lhůty pro podání stížnosti byl den 30. 5. 2011 (§ 143 odst. 1 ve spojení s § 60 odst. 3 trestního řádu); podal-li stěžovatel stížnost až dne 23. 6. 2011, stalo se tak opožděně a soudu proto nezbylo, než ji bez meritorního projednání zamítnout.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výklad počátku běhu lhůty pro podání stížnosti učiněný krajským soudem nemůže obstát, neboť dle ustálené rozhodovací praxe je nutno počátek běhu této lhůty odvíjet až od doručení písemného vyhotovení usnesení soudu prvního stupně stěžovateli; oporu pro tento názor shledává v právních závěrech podávající se z nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 a sp. zn. III. ÚS 457/05. Též tvrdí, že soud prvního stupně nedostál své poučovací povinnosti, neboť stěžovatele řádně nepoučil "jak má stížnost do usnesení podat".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud též opakovaně uvádí, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná (také) v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Významné pak je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usneseními IV. ÚS 1623/10, I. ÚS 1420/09, sp. zn. III. ÚS 2881/08, sp. zn. II. ÚS 3442/10, či sp. zn. I. ÚS 463/10, kterými byly tamní ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.

To je rozhodné potud, že závěry, obsažené v těchto usneseních, se uplatní i v dané věci.

V nich bylo napadenými rozhodnutími rozhodováno o shodných, resp. obdobných žádostech, jmenovitě o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (sp. zn. I. ÚS 463/10), o přeměnu trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody (sp. zn. IV. ÚS 1623/10), o vykonání zbytku trestu odnětí svobody (sp. zn. I. ÚS 1420/09), o vykonání trestu (sp. zn. II. ÚS 3442/10) resp. o upuštění od výkonu trestu (sp. zn. III. ÚS 2581/08), a Ústavní soud dospěl opakovaně k závěru, že - na rozdíl od případů posuzovaných nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 či sp. zn. III. ÚS 457/05 (též i sp. zn. I. ÚS 160/09 či sp. zn. III. ÚS 389/09) - nešlo-li o usnesení o opravném prostředku platí, že "přítomnost stěžovatele při vyhlášení usnesení ... založila právní účinky oznámení předmětného usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání, a nikoli až doručením jeho písemného vyhotovení".

Na označená rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jejich odůvodnění již postačí jen odkázat.

Důvod k úsudku, že se stěžovateli nedostalo řádného poučení o podání opravného prostředku, zde není rovněž; měl-li stěžovatel při vyhlášení usnesení pochybnosti o poskytnutém poučení, resp. pokud poučení o opravném prostředku neporozuměl, bylo na něm, aby před skončením veřejného zasedání požádal o jeho doplnění (upřesnění). Pakliže tak neučinil a naopak si ponechal lhůtu "na rozmyšlenou", nemohl mít soud pochybnost, že poučení porozuměl (srov. sp. zn. II. ÚS 3/04).

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru