Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 292/06Usnesení ÚS ze dne 18.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.292.06
Datum podání24.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 292/06 ze dne 18. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pražská 4, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. prosince 2004 sp. zn. 3 T 36/2004, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2005, sp. zn. 6 To 415/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 3 Tdo 1517/2005, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že skutková zjištění soudů nalézacího a odvolacího jsou v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel byl obecnými soudy pravomocně odsouzen za trestné činy, aniž by měly k dispozici řádné důkazy a vyšetřování probíhalo po značném časovém odstupu. Obecné soudy v rozporu se základními zásadami trestního práva, zejména se zásadou presumpce neviny "in dubio pro reo", stěžovatele odsoudily na základě neúplně provedených důkazů. Dále stěžovatel poukazuje na průběh konfrontace u nalézacího soudu, kdy mu bylo odepřeno právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku, nemá oporu v zákoně ani v provedeném dokazování, neboť obecné soudy neprokázaly, že by se stěžovatel dopustil trestných činů tak, jak jsou v odsuzující části rozsudku popsány.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž by rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu obecného soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti doručený Ústavnímu soudu dne 24. března 2006. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. prosince 2004 (3 T 36/2004), který byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2005 (6 To 415/2005).

Rozsudkem uvedeného obecného soudu byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, pod bodem II. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, pod bodem III. 1) - 9) výroku rozsudku pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst.1, 2 tr. zákona v souběhu s pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona a v souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona.

Za skutky pod bodem I a II byl odsouzen podle § 24 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. listopadu 2002 (4 T 211/2002), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud, vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. Za skutky pod bodem III 1) - 9) byl podle § 238 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Součástí rozsudku bylo i rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby z dalších skutků.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací, usnesením ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 3 Tdo 1517/2005, odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné. V rámci přezkumu věci dovolací soud zjistil, že převážná část dovolání stěžovatele směřovala do oblasti dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, kdy stěžovatel zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně.

Ústavní soud po přezkoumání procesního postupu soudů a současně i postupu stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v dané věci zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Litoměřicích, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedou senátu Mgr. Josefem Hendrychem a vyslovil názor, že v řízení nebyl porušen zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád), ani jiné v České republice účinné právní normy, zejména Listina a Úmluva. Převážná část dovolání stěžovatele směřovala do dokazování obecných soudů a hodnocení důkazů. Účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Iveta Šperlichová, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ve svém vyjádření odkázala na písemné odůvodnění napadeného rozsudku, neboť zde odvolací soud podrobně rozvedl důvody zamítnutí odvolání. Současně udělila souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.

Okresní soud v Litoměřicích se vyjádřil místopředsedkyní soudu JUDr. Alexandrou Šetkovou a to tak, že dle jejího stanoviska je stížnost nedůvodná. S námitkami uváděnými stěžovatelem se obecné soudy všech tří stupňů podrobně vypořádaly, a pro stručnost odůvodnění lze na ně odkázat. Návrh jak by měl Ústavní soud rozhodnout účastník řízení nevznesl a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovateli nebudou zaslána k jeho replice.

III.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu opakovaně konstatuje, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval; o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by se mohlo jednat až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Jinak řečeno, samozřejmým předpokladem ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jež však není spojeno s jakýmkoliv porušením podústavního práva. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem by byl dán např. tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele týkající se výroků o vině pod bodem I. a II. napadeného rozhodnutí a výrokem o trestu, který byl za tyto trestné činy stěžovateli uložen. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal shodně jako v předchozích opravných prostředcích svoji argumentaci. Soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní i objektivní stránky posuzovaného trestného činu dle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona bod I. rozsudku, přičemž učinily závěr, že obžalovaný svým jednáním pod pohrůžkou újmy na zdraví či vypálení bytu - tj. pohrůžkou jiné těžké újmy - společně s dalšími dvěma osobami po poškozeném vyžadoval, aby něco konal tj., aby mu předal finanční hotovost a další movité věci. Subjektivní stránka trestného činu dle § 4 písm. a) tr. zák. byla naplněna tím, že stěžovatel chtěl shora popsaným způsobem porušit zákonem chráněný zájem na ochraně svobodného rozhodování člověka. Dále byl stěžovatel uznán právem vinen trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst.1, 3 tr. zák. kdy společně s J. B. a L. T. pod falešnou záminkou a bez souhlasu svědků M. a T. B., vnikli za užití násilí do bytu poškozené. Oba svědky fyzicky napadli za tím účelem, aby jim řekli, kde má jejich matka schované peníze a šperky, které následně odcizili. Soudy dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že úmysl stěžovatele směřoval od počátku ke zmocnění se cizích věcí s vědomím, že tyto mu poškození nevydají dobrovolně a proto použil fyzického násilí i pohrůžky, aby mu věci vydali. Tomuto jednání předcházelo násilné vniknutí do domu a neoprávněné setrvání v domě poškozených.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy a opakování námitek stěžovatele shodných s odvolacím řízení. Především je pak evidentní, že obecné soudy se odvoláním stěžovatele náležitě zabývaly, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč neshledal důvod pro vyhovění odvolání stěžovatele (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry. Podle přesvědčení Ústavního soudu základem ústavní stížnosti je posouzení námitek stěžovatele směřujících do oblasti dokazování, zda tyto důkazy byly opatřeny nebo provedeny v rozporu s trestním řádem a zda byly porušeny základní ústavní principy, kterých se stěžovatel dovolává. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší, ale posuzuje dosavadní řízení, zda bylo spravedlivé jako celek.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací, v rámci přezkumu věci zjistil, že převážná část dovolání stěžovatele směřovala do oblasti dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, kdy stěžovatel zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné a proto dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení i obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jichž se stěžovatel dovolává, tedy nedošlo Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených (čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny, čl. 6 odst.1 Úmluvy) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod.

Na základě vyložených důvodů bylo posléze mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona

o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. července 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení :

Jitka Chmelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru