Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 292/01Nález ÚS ze dne 29.11.2001K otázce platby soudního poplatku ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
Doručování
PoznámkaPřekonáno novou právní úpravou ve smyslu nálezu Pl. ÚS 2/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 187/24 SbNU 393
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.292.01
Datum vyhlášení29.11.2001
Datum podání15.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 2, § 4, § 9 odst.2

99/1963 Sb., § 49 odst.1, § 55


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 292/01 ze dne 29. 11. 2001

N 187/24 SbNU 393

K otázce platby soudního poplatku ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti

účastníků, dne 29. listopadu 2001 v senátě, ve věci ústavní

stížnosti obchodní společnosti F., spol. s r. o., za účasti

vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2001, č. j. 29 Ca

553/2000-23, o zastavení řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2001, č. j.

29 Ca 553/2000-23, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu osobně dne 15. května 2001,

tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2001, č. j. 29 Ca

553/2000-23, o zastavení řízení. Uvedeným rozhodnutím soudu se

cítí být dotčena v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve

smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a v právu, plynoucím z ústavní povinnosti obecných

soudů dle čl. 90 Ústavy.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca

176/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatelka se žalobou před obecným soudem domáhala přezkumu

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. října 2000, č.

j. 2561, 5443/2000/FŘ/130, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti

platebnímu výměru Finančního úřadu Brno II ze dne 25. listopadu

1999, č. j. 121363/99/289912/6513, kterým byla žalobci vyměřena

daň z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí 1999 ve

výši 1.202.024,-Kč. Po podání žaloby vyzval krajský soud

stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, přičemž tato výzva

byla doručena toliko jejímu právnímu zástupci, a to dne 11. ledna

2001 (spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 553/2000, č. l.

12). Z ústavní stížností napadeného usnesení obecného soudu dále

pak vyplývá, že soudní poplatek nebyl stěžovatelkou uhrazen ani

ve lhůtě určené jí soudem, pročež tento uvedeným usnesením ze dne

5. března 2001, č. j. 29 Ca 553/2000-23, předmětné řízení

zastavil, a to s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi

dnů pro zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 1 zákona

č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších

předpisů).

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Brně

odepření základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny

a z čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka s ohledem na ustanovení § 49 odst.

1 o. s. ř. a § 2 odst. 1 a 5 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění

platném do 31. prosince 2001, spatřuje uvedená dotčení

v základních právech ve skutečnosti, že výzvu k zaplacení soudního

poplatku byl soud povinen doručit nejen právnímu zástupci, ale

i žalobci, což se v dané věci nestalo. Poukazuje v této

souvislosti i na judikaturu Ústavního soudu, obsaženou v nálezech

ve věcech sp. zn. IV. ÚS 238/99 a I. ÚS 217/2000.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 13. července 2001 Krajský soud v Brně k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření. Úvodem je v něm konstatováno, že

stěžovatel ve své ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, že

jako účastník soudního řízení nedostál svým povinnostem, když

řádně nesplnil svou poplatkovou povinnost při podání návrhu na

zahájení řízení [ve smyslu § 4 písm. a), § 7 odst. 1 věty první

zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném do

31. prosince 2000], a dále nepopírá též, že výzva k odstranění

tohoto procesního nedostatku byla řádně doručena jeho právnímu

zástupci. Interpretaci ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř.,

předkládanou stěžovatelem, účastník řízení s ohledem na okolnosti

dané věci považuje za zcela účelovou, a to vedenou snahou přenést

důsledky vyplývající z nesplnění obligatorních procesních

povinností ze stěžovatele na soud. Je-li totiž účastník soudního

řízení právně zastoupen pro celé řízení (§ 24 a § 25 o. s. ř.),

jedná s ním soud pouze prostřednictvím jeho zmocněnce (§ 49 odst.

1 věta první o. s. ř.), přičemž ustanovení § 49 odst. 1 věty druhé

o. s. ř. pak směřuje pouze na ty případy, kdy určitou povinnost

může splnit toliko účastník řízení a nikdo jiný (podání výpovědi,

apod.). Splnění poplatkové povinnosti proto, dle názoru Krajského

soudu v Brně, není úkonem nezastupitelným a může jej proto za

účastníka realizovat i někdo jiný. Na tomto závěru, dle jeho

přesvědčení, nemůže nic měnit ani skutečnost, že zákon o soudních

poplatcích ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu

podanou v soudním řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř. tomu,

kdo tuto žalobu podal, tedy účastníku řízení (§ 2 odst. 5 zákona

o soudních poplatcích), neboť mezi touto povinností a dalšími

povinnostmi účastníků (jako např. povinností odstranit na základě

výzvy soudu nedostatky v návrhu - § 43 o. s. ř.) neexistuje

z hlediska dikce zákona žádný rozdíl, přičemž v praxi nejsou

pochybnosti o tom, že i tyto povinnosti jsou povinnostmi

zastupitelnými.

V reakci na stěžovatelčin poukaz na judikaturu Ústavního

soudu účastník řízení uvádí, že Ústavní soud zaujal v obdobné věci

též zcela opačné stanovisko, když v usnesení ze dne 23. září

1999, sp. zn. III. ÚS 190/99, konstatoval, že doručení výzvy

k zaplacení soudního poplatku zmocněnci účastníka je dostačující.

Pro úplnost krajský soud poznamenává, že ke shodnému názoru dospěl

i Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21

Cdo 1949/99, publikovaném pod č. 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky.

Nad rámec uvedené argumentace vyjadřuje účastník řízení dále

přesvědčení, dle něhož nečinnost stěžovatelky či jejího zmocněnce

v řízení před obecným soudem nelze zhojit cestou vyvolání řízení

před Ústavním soudem, jakožto orgánem ochrany ústavnosti.

Stěžovatelka totiž zamlčuje skutečnost, že byla-li svým zmocněncem

o povinnosti zaplatit soudní poplatek (v dodatečné lhůtě) řádně

a včas zpravena, nedostála své povinnosti o vlastní újmě;

v případě opačném nese plnou odpovědnost za vzniklou situaci její

zmocněnec, přičemž v tomto případě by se pak jednalo pouze

o občanskoprávní vztah mezi stěžovatelkou a zmocněncem, který

nemůže být řešen cestou ústavní stížnosti.

Ze všech uvedených důvodů Krajský soud v Brně navrhuje, aby

předmětná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná ve

smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.

l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne

24. října 2001 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší

účastník Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména na

skutečnost, že z předmětné ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že

její meritum se týká výlučně a pouze postupu soudního orgánu

v soudním řízení, tj. že jde, resp. má jít o posouzení ústavnosti

napadeného usnesení obecného soudu z hlediska výkladu a aplikace

předpisů upravujících postup v soudním řízení. I přesto, jako

vedlejší účastník, předkládá Finanční ředitelství v Brně ve svém

vyjádření stanovisko k uvedené otázce.

Vedlejší účastník má za to, že úhrada soudního poplatku není

úkonem ve smyslu ustanovení § 49 odst. 2 věty druhé o. s. ř.

Uvedený závěr dovozuje ze smyslu a účelu povinného právního

zastoupení ve věcech správního soudnictví (§ 250a o. s. ř.), které

spatřuje v zajištění náležité ochrany práv žalobce, s čímž je

spjato umožnění kvalifikovaného vystupování účastníka řízení

prostřednictvím jeho zástupce. Poukazuje dále na skutečnost, že

zástupce, vybavený procesní plnou mocí, je oprávněn ke všem

úkonům, které může v řízení učinit účastník. S ohledem na uvedené

je, dle jeho názoru, upraveno též doručování v soudním řízení tak,

jak je upraveno v § 49 odst. 1 o. s. ř. Obdobně jako účastník

řízení rovněž i vedlejší účastník poukazuje i na svým obsahem

opačná rozhodnutí než jsou ta, jimiž argumentuje stěžovatelka,

konkrétně pak na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. září 1999,

sp. zn. III. ÚS 190/99, a na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikované pod č. 1/2001

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České

republiky. Zastává názor, dle něhož u jednání dle § 49 odst. 1

věty druhé o. s. ř. musí jít o tzv. jednání nezastupitelné, čili

takové jednání je charakterizováno osobním prvkem, který se upíná

jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba (odlišná

od konkrétního účastníka řízení) nemůže (právě proto, že je

charakterizován osobou jednajícího) takový úkon vykonat. Ve všech

ostatních případech pak, dle jeho názoru, může dojít

k uskutečnění příslušného úkonu prostřednictvím zástupce. Vedlejší

účastník v této souvislosti připomíná, že povinností advokáta,

právně zastupujícího účastníka soudního řízení, je dbát ochrany

práv svého klienta, důsledky nezaplacení poplatku v soudem

dodatečně stanovené lhůtě musí být advokátu zřejmé a známé,

a tedy, aby dostál povinnosti dbát ochrany klienta (účastníka

řízení), musí provedení tohoto úkonu - pokud se tak dosud nestalo

- zabezpečit (neučiní-li tak např. vzhledem ke svým relativně

působícím ujednáním s klientem přímo jako zástupce účastníka sám).

Povinnost doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku žalobci

a nejen toliko jeho právnímu zástupci nelze, dle vedlejšího

účastníka, dovodit ani ze zák. č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož je poplatníkem

účastník, který žalobu podal. Ze žádného ustanovení uvedeného

zákona, jiné právní normy a konečně ani z povahy této povinnosti

ale dle něj nevyplývá, že poplatek musí uhradit účastník sám

osobně. Nejde totiž o povinnost, jíž by nebylo možno vykonat

prostřednictvím zástupce.

Na základě uvedeného považuje vedlejší účastník předmětnou

ústavní stížnost za nedůvodnou, pročež navrhuje její zamítnutí.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků

a vedlejších účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od

něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba

účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 9. října 2001 a účastník

řízení v podání z téhož dne, tj. ze dne 9. října 2001, jakož

i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření k ústavní

stížnosti ze dne 24. října 2001, vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,

bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění platném ke dni 31. prosince 2000,

a dále ustanovení § 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř.

Dle ustanovení § 2 a § 4 zákona o soudních poplatcích vzniká

navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním

návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením § 9 odst. 2

uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak

byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního

poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné

lhůtě. Tato lhůta je přitom dle § 55 o. s. ř. lhůtou soudcovskou,

jíž stanoví předseda senátu.

V ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. je pak zakotvena povinnost

soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li

účastník osobně v řízení něco vykonat.

K interpretaci § 49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté

hlavy druhé o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.

zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal

i v rozhodnutích dalších, a to v nálezech sp. zn. II. ÚS

177/2000, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 377/2000, III. ÚS 738/2000). Ve

svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní

názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu advokacie č.

8/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení § 49 odst. 1 věta

druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení

něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se

vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu

k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen

právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se

tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro

nezaplacení soudního poplatku, představuje, dle Ústavního soudu,

takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu

proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho

důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli

zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní

rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že

porušení § 49 odst. 1 o. s. ř., jež v konečném důsledku vedlo

k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně

zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36

odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům.

Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit,

přičemž reflektoval i vývoj judikatury obecných soudů, zejména pak

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Rc 1/2001, avšak argumenty

v něm obsažené, dle jeho přesvědčení, jsou zaměřeny nikoli na

řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř., nýbrž na řízení

odvolací dle části čtvrté hlavy první o. s. ř. Poukazují-li

účastník řízení a vedlejší účastník na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 190/99 (pro úplnost Ústavní soud uvádí i další

uvedenému analogická usnesení - sp. zn. III. ÚS 446/99 a I. ÚS

538/99), nutno připomenout, že právní názor obsažený v usneseních

Ústavního soudu nezakládá důvody pro postup dle § 23 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále, že uvedený

právní názor, obsažený v usnesení, byl překonán judikaturou,

obsaženou ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu.

Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený

normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než

konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným

rozhodnutím Krajský soud v Brně kautelám nutným pro interpretaci

§ 49 odst. 1 o. s. ř. z pohledů, jež jsou zejména specifické pro

stávající úpravu správního soudnictví, nedostál. Ústavní soud je

si přitom vědom skutečnosti, že posuzovaný případ se od případů

uvedených výše do určité míry liší. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 238/99

byl soudní poplatek uhrazen opožděně pro nemoc zmocněnce, a to

spolu s podáním žádosti o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení

soudního poplatku, ve věcech sp. zn. II. ÚS 177/2000, II. ÚS

217/2000, II. ÚS 377/2000 došlo k opožděnému zaplacení soudního

poplatku (pro nemožnost v dané lhůtě vyrozumět o této povinnosti

navrhovatele ze strany právního zástupce), a konečně ve věci sp.

zn. III. ÚS 738/2000 bylo řízení zastaveno navzdory včasnému

uhrazení soudního poplatku. Odlišné skutkové okolnosti předmětné

věci, jež dle účastníka řízení u stěžovatelky zakládají snahu

přenést důsledky, vyplývající z nesplnění obligatorních procesních

povinností ze stěžovatele na soud, nemohou ale na interpretaci §

49 odst. 1 větě druhé o. s. ř., jak ji Ústavní soud v dosavadní

judikatuře vytyčil pro oblast správního soudnictví, nic změnit.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

anebo v důsledku přijetí jiné, než ústavně konformní interpretace,

pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

V posuzované věci obecný soud porušením ústavně konformní

interpretace ustanovení § 49 odst. 1 věty druhé o. s. ř. pro

oblast správního soudnictví vybočil z rámce principu spravedlivého

procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 5. března 2001, č. j. 29 Ca 553/2000-23, o

zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny

zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně, dne 29. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru