Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2919/07 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkVlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2919.07.1
Datum podání13.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2919/07 ze dne 14. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi se sídlem v Praze, Bryksova 939/37, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2007, č. j. 20 Co 232/2007-104, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2006, č. j. 29 C 308/2004-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 20 C 308/2004 se podává následující.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 12. 2006, č. j. 29 C 308/2004-85, určil, že žalobce O. Z. je nájemcem bytu č. 8 o velikosti 2 + 1, nacházejícím se v 1. patře domu č.p. 149 v Praze 8 - Kobylisích, v ulici Na Pecích 16, a zamítl vzájemný návrh stěžovatelky (v řízení žalované), aby žalobci byla uložena povinnost tento byt vyklidit. Dospěl ku skutkovému závěru, že původní nájemkyně bytu A. V. žila v době své smrti (1. 11. 2002) ve společné domácnosti s žalobcem, který byl jejím vnukem, a tím splnil podmínky pro přechod nájmu bytu dle § 706 odst. 1, věta první, obč. zák.

K odvolání stěžovatele Městský soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č. j. 20 Co 232/2007-104, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; konstatoval, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování (k návrhům obou účastníků), z provedených důkazů soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, jež také správně posoudil po právní stránce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že ustanovení § 706 odst. 1, věta první, ve znění do 30. 3. 2006, které soudy na věc aplikovaly, "nepřípustně limitovalo vlastnická práva pronajímatelů", a z tohoto důvodu proto byla k 1. 4. 2006 přijata úprava nová, jež je pro přechod nájmu na vnuky nájemce méně příznivá. Obecné soudy proto měly úpravu původní vyložit "s ohledem na ustanovení článku 11 odst. 1, 4 Listiny", což však neučinily. Naopak provedené důkazy, zejména výpovědi svědků, nejenže vadně hodnotily, ale "upřednostnily" výpovědi žalobce, jeho rodinných příslušníků a přátel, a vybočily tak z právních názorů, vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 85/05 (pozn.: správně sp. zn. IV. ÚS 8/05).

Podstatou ústavní stížnosti je především kritika z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování, zejména pak pravidla hodnocení provedených podle § 132 o. s. ř.

Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Ústavnímu soudu se přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry o splnění podmínek pro přechod nájmu bytu dle § 706 odst. 1, věty první, ve znění do 30. 3. 2006, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména ve vyjádření k žalobě a v podaném odvolání), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

S tím nejsou v kolizi ani nosné důvody stěžovatelkou odkazovaného nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05; obecné soudy totiž dospěly ku skutkovým závěrům, jež pokládají za nepochybná (tím, byť implicite, i z pohledu čl. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny), aniž by jim bylo možné - vskutku přesvědčivě - vytýkat, že pominuly závazek "pečlivě prověřovat, zda osoba tvrdící splnění podmínek přechodu nájmu nezneužívá zákon na újmu vlastníka". Není zde situace, kdy by skutkový závěr byl výsledkem pouhého "přiklonění se" ku skutkové verzi žalobce, jež by ignorovalo východisko "výjimečné možnosti" využití ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., jak je o tom řeč v odkazovaném nálezu.

Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru