Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2916/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2916.17.1
Datum podání15.09.2017
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 915

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2916/17 ze dne 10. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů M. S., E. S. a K. S. (oba posledně jmenovaní zastoupeni matkou R. C.), právně zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2017 č. j. 28 Co 179/2017-654 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. března 2017 č. j. 20 P 75/2008-627, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a T. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že rozsudkem ze dne 3. 3. 2017 č. j. 20 P 75/2008-627 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zvýšil výživné pro K. S. od 1. 9. 2016 z částky 5 500 Kč na 7 000 Kč měsíčně a pro E. S. z částky 3 500 Kč na 6 000 Kč měsíčně a otci T. S. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) uložil toto výživné platit vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky R. C. Pro M. S. bylo výživné zvýšeno od 1. 9. 2015 z částky 7 000 Kč na částku 10 000 Kč měsíčně a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo platit toto výživné vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám M. S. (výrok I.). Výrokem II. rozhodl obvodní soud o uhrazení nedoplatku na výživném, který vznikl zvýšením výživného, a ve výrocích III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

3. K odvolání R. C. a M. S. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o zvýšení výživného a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení potvrdil a změnil jej toliko ve výroku II. o uhrazení nedoplatku na výživném. Oba jmenované soudy se shodly zejména v tom, že od poslední úpravy výživného uplynula již delší doba, když nově všechny tři děti R. C. a vedlejšího účastníka začaly studovat na střední škole a mají široké spektrum mimoškolních aktivit. U M. S. dále došlo ke snížení příspěvku na péči a vedlejšímu účastníkovi nově přibyly tři vyživovací povinnosti. R. C. pak nově pracuje jako realitní makléřka. Z dokazování dále vyplynulo, že vedlejší účastník má podle znalkyně, která pro účely řízení vypracovala znalecký posudek, měsíční příjem minimálně 50 000 Kč čistého, když sám ve své účastnické výpovědi uvedl, že čistého má měsíčně do 100 000 Kč a výdaje pak 95 000 Kč. Z toho podle městského soudu vyplývá, že příjmy vedlejšího účastníka musí být nutně nad 100 000 Kč čistého měsíčně, nebylo však prokázáno, že by tato částka byla minimálně 200 000 Kč měsíčně, jak tvrdí C. Ve světle těchto zjištěných skutečností považoval městský soud rozsudek obvodního soudu za zcela správný a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Jím přijaté uspořádání přitom i podle městského soudu odpovídá návrhu dohody, kterou rodiče hodlali uzavřít, avšak k uzavření této dohody pro nesouhlas C. nedošlo. Závěrečný návrh R. C. a M. S.a na zvýšení výživného pak městský soud nepovažoval za reálný a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Nemohl totiž odhlédnout zejména od skutečností, že i v budoucnu bude jistě nadále docházet k postupnému zvyšování výživného, a to zejména s ohledem na potřeby dětí vedlejšího účastníka a R. C.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by měsíční příjem vedlejšího účastníka byl toliko asi 100 000 Kč, když k této částce soudy podle nich dospěly pouze na základě jeho tvrzení. Stěžovatelé naopak poukazovali v průběhu řízení na skutečnost, že tzv. nedaňové výdaje v peněžních denících vedlejšího účastníka faktický představují jeho příjmy. Když by soudy vycházely z vykázaných příjmů vedlejšího účastníka ponížených pouze o náklady na daň z příjmu a sociální a zdravotní pojištění, činil by takto vypočtený příjem minimálně 200 000 Kč za měsíc. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na judikaturu, podle níž je pro určení výživného podstatný skutečný příjem rodiče, který může být jiný než hospodářský výsledek rodiče jako podnikatele podle účetních a daňových předpisů. Soudy ale bohužel při určení příjmu vedlejšího účastníka vycházely toliko z jeho tvrzení, když nezohlednily, že výdaje popsané v jeho peněžních denících jako ostatní nedaňové výdaje neslouží k zajištění a udržení příjmů, ale ve skutečnosti jde o jeho výnosy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé řádně vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Jak plyne z výše uvedené rekapitulace, stížnostní argumentace stěžovatelů (bez náležité ústavněprávní reflexe) se částečně míjí s odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí. Městský soud ve shodě se závěry obvodního soudu v ústavní stížností napadeném rozsudku výslovně uvádí, že při určení výše vyživovací povinnosti nevyšel z tvrzení vedlejšího účastníka o rozsahu jeho příjmů do 100 000 Kč měsíčně, neboť tomu neodpovídají vedlejším účastníkem prezentované výdaje. Na druhou stranu v řízení nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelů -ak takovému závěru nedospěl ani stěžovateli k ústavní stížnosti předložený znalecký posudek, podle něhož je čistý měsíční výnos vedlejšího účastníka minimálně 50 000 Kč měsíčně - že měsíční příjem vedlejšího účastníka je minimálně 200 000 Kč měsíčně. Ostatně tento svůj závěr stěžovatelé ani v ústavní stížnosti neopírají o jediný verifikovatelný údaj či argument. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím neuvádějí žádný další argument zpochybňující zmíněná rozhodnutí a sám Ústavní soud napadená rozhodnutí hodnotí jako zcela ústavně akceptovatelná, když soudy adekvátně zhodnotily jak sociální situaci stěžovatelů, tak vedlejšího účastníka a jeho nové rodiny.

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelů zaručená jim ústavním pořádkem. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru